Rozšířené vyhledávání ve Sbírce

Nesouhlas věřitele s řešením úpadku dlužníka oddlužením (§ 389 insolvenčního zákona) není zjevným zneužitím práva, které nepožívá právní ochrany (§ 8 o. z.), jen proto, že jeho důsledkem je zastavení insolvenčního řízení z důvodu, že majetek dlužníka je pro uspokojení věřitelů zcela nepostačující. Jestliže usnesení o povolení oddlužení nabylo účinků i právní moci před 24. 4. 2020, je pro pozdější rozhodnutí o tom, zda je dlužník oprávněn podat návrh na povolení oddlužení (§ 397 odst. 1 insolvenčního zákona) rozhodné ustanovení § 389 insolvenčního zákona ve znění účinném před uvedeným datem.

Na oddlužení schválené do 30. 6. 2017 nelze aplikovat § 418 odst. 4 a 5 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění účinném od 1. 7. 2017.

V řízení o určení neplatnosti výpovědi nájmu bytu, která byla nájemci dána za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (obč. zák.) [do 31. 12. 2013], avšak žaloba byla podána až za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (o. z.), bude soud postupovat podle dosavadní právní úpravy.

Přechodné ustanovení § 3030 zákona č. 89/2012 Sb. nelze vykládat tak, že by způsobovalo (umožňovalo) pravou zpětnou účinnost ustanovení § 1 až 14 zákona č. 89/2012 Sb. na dříve (do 31. 12. 2013) vzniklé právní vztahy (poměry).