Rozšířené vyhledávání ve Sbírce

Úprava obsažená v ustanovení § 147 insolvenčního zákona je (ve smyslu § 2894 odst. 2 o. z.) zvláštní zákonnou úpravou umožňující právnické osobě požadovat po insolvenčním navrhovateli náhradu nemajetkové újmy, kterou jí způsobil neoprávněným zásahem do její dobré pověsti tím, že podal insolvenční návrh, který byl jeho vinou odmítnut, nebo zamítnut, anebo tím, že podal insolvenční návrh, o kterém bylo zastaveno insolvenční řízení jeho vinou. Při stanovení výše peněžité náhrady je nutno vycházet z těch případů, které se v podstatných znacích shodují s projednávanou věcí. Nelze-li nalézt takový případ, je třeba provést srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy. Přitom je nutno použít princip proporcionality též tím způsobem, že soud v mezích úvah o srovnatelnosti s jinými případy peněžité náhrady nemajetkové újmy vezme v potaz hierarchii chráněných práv a vezme v úvahu též ekonomický vývoj, v jehož důsledku se náhrady postupem času zvyšují nebo mají zvyšovat (valorizují nebo mají valorizovat).

Složil-li insolvenční navrhovatel při podání insolvenčního návrhu, ke kterému insolvenční soud nepřihlížel (§ 97 odst. 4 insolvenčního zákona), zálohu na náklady insolvenčního řízení (§ 108 odst. 1 insolvenčního zákona) a doložil-li k novému insolvenčnímu návrhu (dříve, než mu byla zaplacená záloha vrácena) listinu osvědčující složení této zálohy, nebyl dán důvod pro odmítnutí nového insolvenčního návrhu podle ustanovení § 128a odst. 1, odst. 2 písm. d/ insolvenčního zákona.

Předpokladem pro zjištění úpadku dlužníka ve formě předlužení k návrhu věřitele není osvědčení existence další osoby se splatnou pohledávkou vůči dlužníku.

Pro účely posouzení, zda pohledávka nebo jiné právo věřitele, které bylo možno přihlásit do insolvenčního řízení, se promlčela nebo prekludovala, nelze vyloučit účinek spojený se zahájením insolvenčního řízení ve smyslu ustanovení § 109 odst. 3 insolvenčního zákona nebo účinek spojený podáním přihlášky pohledávky do insolvenčního řízení ve smyslu ustanovení § 173 odst. 4 věty první insolvenčního zákona jen proto, že insolvenční návrh byl následně odmítnut jako zjevně bezdůvodný to platí bez zřetele k tomu, zda předmětné právo nebo pohledávku mohl uplatnit nebo uplatnil v insolvenčním řízení insolvenční navrhovatel, jehož insolvenční návrh byl odmítnut jako zjevně bezdůvodný, nebo jiný věřitel (lhostejno, v jakém vztahu je takový věřitel k insolvenčnímu navrhovateli). Po skončení insolvenčního řízení „jiným“ rozhodnutím o insolvenčním návrhu (§ 142 insolvenčního zákona), se skončení promlčecí doby, která ohledně pohledávky z obchodního závazkového vztahu přihlášené do insolvenčního řízení začala běžet před 1. lednem 2014, řídí ustanovením § 405 odst. 2 obch. zák. stejné ustanovení se použije i na skončení promlčecí doby ohledně pohledávky z obchodního závazkového vztahu, u které došlo ke stavení běhu promlčecí doby podle § 109 odst. 3 insolvenčního zákona, aniž ji věřitel přihlásil do insolvenčního řízení.

Rozhodnutí o úpadku vydané insolvenčním soudem na základě insolvenčního návrhu, k němuž se nepřihlíží, jelikož nebyl řádně podepsán (§ 97 odst. 2 insolvenčního zákona), je postiženo zmatečností ve smyslu § 229 odst. 1 písm. d) o. s. ř. 

Tvrzení, že pravomocné a vykonatelné rozhodnutí o úpadku dlužníka, proti němuž již nelze podat opravný prostředek (odvolání nebo žalobu pro zmatečnost), je postiženo tzv. zmatečnostní vadou řízení, je pro další chod insolvenčního řízení právně bezvýznamné; o důvod ke zrušení konkursu na majetek dlužníka nejde. 

 Insolvenční navrhovatel, jehož insolvenčnímu návrhu soud vyhověl rozhodnutím o úpadku, není osobou subjektivně oprávněnou k podání opravného prostředku proti rozhodnutí o úpadku, i když tvrdí, že rozhodnutí je postiženo tzv. zmatečnostní vadou řízení.

„Další“ insolvenční návrh podaný u „jiného“ soudu, než u toho, u kterého probíhá řízení o „původním“ (prvním) insolvenčním návrhu, se považuje za „přistoupení k řízení“ o „původním“ (prvním) insolvenčním návrhu, jakmile dojde „jinému“ soudu (§ 107 odst. 1, věta první, insolvenčního zákona), za „dalšího“ insolvenčního navrhovatele se ovšem osoba, která „další“ insolvenční návrh podala, považuje až od okamžiku, kdy takový návrh dojde insolvenčnímu soudu, u kterého probíhá řízení o „původním“ (prvním) insolvenčním návrhu (§ 107 odst. 1, věta druhá, insolvenčního zákona). 

Jakmile soud, u kterého byl podán „další“ insolvenční návrh (lhostejno, zda jde o soud okresní nebo o soud krajský, jenž by jinak mohl být považován za „insolvenční soud“), zjistí, že řízení o „původním“ (prvním) insolvenčním návrhu probíhá u jiného soudu, neprodleně postoupí „další“ insolvenční návrh soudu, u kterého probíhá řízení o „původním“ (prvním) insolvenčním návrhu, aniž by přijímal jakékoliv rozhodnutí nebo činil kroky jinak předepsané pro nakládání s „původním“ (prvním) insolvenčním návrhem (ať již by šlo o vyhlášku, kterou se oznamuje zahájení insolvenční řízení, o výzvu věřitelům k přihlašování pohledávek v době před rozhodnutím o úpadku, o výzvu k odstranění vad insolvenčního návrhu nebo jeho příloh, o usnesení o místní či věcné nepříslušnosti soudu nebo o usnesení o zastavení řízení pro překážku věci zahájené). Jestliže soud některé z kroků předepsaných pro nakládání s „původním“ (prvním) insolvenčním návrhem přesto učiní, např. zapíše-li „další“ insolvenční návrh pod samostatnou spisovou značkou a vydá-li a zveřejní-li vyhlášku, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení, nečiní to z něj pro poměry daného dlužníka „insolvenční soud“ (prvního stupně) ve smyslu ustanovení § 2 písm. b) insolvenčního zákona; tím je pouze soud, u kterého probíhá řízení o „původním“ (prvním) insolvenčním návrhu. 

Přihláška pohledávky podaná věřitelem do insolvenčního řízení vedeného na základě „dalšího“ insolvenčního návrhu samostatně (a chybně) u jiného soudu, než u toho, u kterého probíhá řízení o „původním“ (prvním) insolvenčním návrhu, nemá ve smyslu ustanovení § 173 odst. 4 insolvenčního zákona účinky přihlášky podané u „insolvenčního soudu“.

Tam, kde se o „šikanózní povahu“ insolvenčního návrhu vede spor mezi insolvenčním navrhovatelem a dlužníkem (např. proto, že se dlužník k insolvenčnímu návrhu vyjádří a tvrzení o své šikaně uplatní ještě před uplynutím sedmidenní lhůty) a kde je namístě tvrzení o šikaně ve skutkové rovině osvědčit nebo prokázat, není dán důvod odmítnout insolvenční návrh pro zjevnou bezdůvodnost dle § 128a insolvenčního zákona. Závěr o šikanózní povaze insolvenčního návrhu se však po případném osvědčení nebo prokázání takové dlužníkovy obrany může projevit jako důvod zamítnutí insolvenčního návrhu po jeho věcném projednání.