Rozšířené vyhledávání ve Sbírce

Datum rozhodnutí:
    85

    Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 1957, sp. zn. 1 Tz 117/57

    Datum: 12.07.1957 Sp. zn.: 1 Tz 117/57 Nejvyšší soud

    Aby šlo o dobrovolné upuštění od dokonání trestného činu, musí pachatel, který se o trestný čin pokusil, vědět, že čin může dokonat, avšak z vlastního dobrovolného rozhodnutí čin dokonat již nechce. Toto jeho rozhodnutí nesmí býti ovlivněno překážkami, které by mu bránily čin dokonat nebo dále pokračovat v původně zamýšleném útoku.

    Skutečnost, že existuje překážka bránící dokonat čin, nevylučuje ještě sama o sobě dobrovolnost ve smyslu § 5 odst. 3 tr. zák., mohl-li pachatel tuto překážku bez větších obtíží překonat.

    Jestliže pachatel v úmyslu spáchat jiný trestný čin, nenaplní všechny jeho znaky, avšak dokoná znaky trestného činu omezování osobní svobody podle § 229 tr. zák. obsažené v znacích jiného trestného činu, dopustí se pokusu tohoto jiného trestného činu, pokud není trestný čin omezování osobní svobody přísněji trestný. Nejde tu tedy o souběh trestného činu omezování osobní svobody podle § 229 tr. zák. a pokus dalšího trestného činu.

    Těžší následek podle 229 odst. 3 tr. zák., jímž je těžká újma na zdraví nebo smrt, způsobený trestným činem omezování osobní svobody podle § 229 odst. 1 tr. zák., přichází v úvahu tenkrát, byl-li způsoben jen z nedbalosti.

    K poměru trestného činu omezování osobní svobody podle § 229 tr. zák. a trestných činů znásilnění podle § 8 tr. zák., pokusu znásilnění podle § 5 odst. 1, § 238 tr. zák., (úmyslného) ublížení na zdraví nebo smrt podle § 219 odst 1, 3 nebo 4, § 220 odst. 1, 2 anebo trestného činu vraždy podle § 216 tr. zák.

    8

    Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 1956, sp. zn. 1 Tz 300/56

    Datum: 02.11.1956 Sp. zn.: 1 Tz 300/56 Nejvyšší soud

    Skutečnost, že trestným činem byly poškozeny postupně různé osoby (na př. vlastníci odcizených věcí), nevylučuje, aby byl trestný čin posouzen jako pokračující, jsou-li dány jiné objektivní a subjektivní souvislosti.

    Jestliže při pokračujícím trestném činu pachatel u některých skutků svým jednáním způsobí výsledek uvedený v zákoně, u jiných skutků téže činnosti však - ačkoli měl v úmyslu výsledek uvedený v zákoně způsobit - tento nezpůsobí, takže tyto skutky posuzovány samostatně by byly jednak dokonaným trestným činem, jednak pokusem, nutno tuto skutečnost vyjádřit v rozsudečném výroku tak, že pachatel spáchal trestný čin částečně dokonaný, částečně nedokonaný. Tuto skutečnost nutno označit i uvedením příslušných zákonných ustanovení (tedy na př., že pachatel spáchal trestný čin krádeže částečně dokonané, částečně nedokonané podle § 247 odst. 1 a § 5 odst. 1, § 247 odst. 1 tr. zák.).

    Naplňuje-li jednání, které je prostředkem k spáchání jiného trestného činu, znaky trestného činu, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je poměrně malý u srovnání s trestným činem, který je vlastním účelem pachatelovy činnosti, nutno mít za to, že je trestný čin, který byl pouze prostředkem k spáchání jiného trestného činu, tímto konsumován a lze k němu přihlédnout, hledíc k § 19 odst. 1 tr. zák., jen při výměře trestu.