Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 04.03.1964, sp. zn. Tzv 4/64, ECLI:CZ:NS:1964:TZV.4.1964.1

Rozsudkem vojenského soudu čj. 1T 24/63 – 87 z 19. 7. 1963 byl obviněný D. uznán vinným obecným ohrožením podle § 180 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., protože jako velitel sedmičlenné skupiny vojáků, převážené autem, které řídil voj. K připustil, aby tento jel rychlostí asi 100 km za hod., při čemž K v zatáčce v důsledku nepřiměřené rychlosti havaroval; voj. H. při tom utrpěl zranění, kterému později podlehl.

Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců podmíněně na zkušební dobu 2 roků.

Nejvyšší soud ke stížnosti pro porušení zákona zrušil tento rozsudek v celém rozsahu a podle § 226 písm. b) tr. ř. obviněného D. obžaloby zprostil.

Z odůvodnění:

Stížnost pro porušení zákona, podaná předsedou Nejvyššího soudu vytýká nesprávnost výroku o vině obviněného trestným činem podle § 180 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. Zdůrazňuje, že soud I. stupně sice správně zjistil, že v dané věci není možné považovat obviněného za velitele vozu a usuzovat z toho na jeho trestní odpovědnost, že obviněný byl v kritické době velitelem strážní směnu a že proto byl povinen zajistit bezpečný převoz strážní směny v zájmu čehož měl zakročit proti řidiči K. Takový široký výklad povinností velitele strážní směny nelze podle názoru stěžovatele opřít ani o příslušný základní řád upravující výkon posádky a strážní služby.

Obžalobou byl obviněný D stíhán pro obecné ohrožení podle § 180 odst. 1, 2 písm. b), 3 písm. b) tr. zák. Prokurátor bral za zjištěné, že obviněný vykonával funkci velitele vozidla a z toho dovozoval jeho spoluodpovědnost za trestné jednání voj. K., řidiče vozu, kterým byla převážena strážní směna a který havaroval. Řidič K byl také uznán vinným trestným činem a odsouzen.

Vojenský obvodový soud vyhodnotil důkazní materiál a učinil závěr, že „nebylo prokázáno, že by obviněný D. byl určen do funkce velitele vozu, v tomto směru náležitě poučen a vyškolen tak, že by bezpečně ovládal jako velitel vozu své povinnosti.“ Proto nalézací soud ze skutečnosti, že obviněný D. byl v kritické době velitelem vozidla, nevycházel. Nalézací soud však důkazní situaci hodnotil v širší souvislosti a přitom ze zjištěné skutečnosti, že obviněný D. byl náčelníkem stráže (strážní směny), která byla v kritické době vozidlem řízeným voj. K. převážena, vyvodil, že fakticky odpovídal za strážní směnu nejen pokud jde o řádný výkon služebních povinností, ale i co se týče zajištění bezpečnosti jejího převozu zpět k jednotce . O tento názor pak nalézací soud opřel svoje zjištění, že obviněný D. měl důrazně vyžadovat na řidiči K dodržování všech zásad bezpečnosti dopravy ve smyslu vyhlášky MV č. 141/60 Sb., zejména trvat na snížení rychlosti jízdy. Jestliže toto neučinil, bylo nutno, podle názorů soudu I. stupně, brát obviněného D. ke spoluodpovědnosti za nehodu, ke které došlo a za její tragický následek. Proto pak nalézací soud učinil vpředu citovaný výrok o vině obviněného D.

K tomuto výroku je třeba především konstatovat, že důkazní materiál v posuzované trestní věci rozhodně neopravňuje ke zjištění, že by obviněný D. vykonával funkci velitele vozu. Z toho důvodu tedy na jeho spoluodpovědnost za trestnou činnost řidiče K. usuzovat nelze. Sama skutečnost, že u jednotky se vžila praxe, že náčelník stráže při převozu byl zároveň velitelem vozidla, nestačí pro závěr, že obviněný D. v kritické době funkci velitele vozu vykonával a to i přesto, že si sám vedle řidiče sedl a dokonce mu v určitém úseku připomínal opatrnou jízdu. Z tohoto hlediska není bez významu, že svědci ve svých výpovědích uvedli, že jim není známo, zda tato praxe byla ústně vyhlášena či jinak upravena v rozkazech. Svědek Z. navíc ještě vypověděl, že neví, zda velitel jednotky dělal nějaké školení s vojáky, kteří při převozu strážní směny plnili zároveň funkci velitelů vozu. Rozhodující okolností v předmětné trestní věci je, zda obviněný D. byl o povinnostech velitele vozu náležitě poučen, aby tuto odpovědnou funkci mohl skutečně vykonávat. A zde nelze přehlédnout ničím nevyvrácené tvrzení obviněného D., které odpovídá i zmíněnému svědectví svědka Z., že mu nejsou známy povinnosti velitele vozu a že mu nikdo neřekl, a ani sám nevěděl, že byl měl mít jako velitel strážní směny nějaké povinnosti vůči řidiči. Z uvedeného se podle přesvědčení Nejvyššího soudu podává, že nalézací soud právem neshledal, že by v kritické době obviněný D. konal funkci velitele vozu.

Nalézací soud však pochybil, pokud dospěl k názoru, že spoluodpovědnost obviněného D. se podává z jeho funkce náčelníka stráže. Toto zjištění považuje Nejvyšší soud za umělou konstrukci, kterou nelze opřít o ustanovení ŘPSS ani o jiný služební předpis, který by spojoval s funkcí náčelníka stráže také další povinnosti typické pro funkci velitele vozidla. Nelze tedy výrok o vině obviněného D, učiněný soudem I. stupně, považovat za zákonný.

Z uvedených důvodů Nejvyšší soud zrušil celý rozsudek nalézacího soudu, pokud se dotýkal obviněného D. i rozhodnutí na něj navazující a vynesl zprošťující výrok, neboť jednání obviněného nenese znaky trestného činu.