Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.08.2019, sp. zn. 27 Cdo 5507/2017, ECLI:CZ:NS:2019:27.CDO.5507.2017.3

Nejvyšší soud k dovolání žalovaného zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. 32 Co 25/2017, věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

I.
Dosavadní průběh řízení

[1] Žalobkyně se po žalovaném domáhá zaplacení 100 000 Kč s příslušenstvím, a to jako pohledávky za společností M. (dále jen „společnost“), za jejíž dluhy má žalovaný ručit jako společník společnosti, který v plném rozsahu nesplnil svoji vkladovou povinnost.

[2] Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 31. 3. 2017, č. j. 5 C 4/2017-55, zamítl žalobu o zaplacení 100 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).

[3] Vyšel přitom z toho, že:

1) Společnost byla do obchodního rejstříku zapsána dne 22. 3. 2012.

2) Základní kapitál společnosti činí 200 000 Kč.

3) Žalovaný je společníkem společnosti od jejího vzniku.

4) Okresní soud Praha-západ uložil společnosti platebním rozkazem ze dne 13. 4. 2016, č. j. 5 C 109/2016-13, aby J. H. (dále jen „první věřitel“) zaplatila 612 000 Kč, a rozhodl o nákladech řízení (dále jen „první platební rozkaz“); první platební rozkaz nabyl právní moci 7. 5. 2016.

5) Okresní soud Praha-západ uložil společnosti elektronickým platebním rozkazem ze dne 24. 5. 2016, č. j. EPR 73262/2016-6, aby žalobkyni zaplatila 338 555 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o nákladech řízení (dále jen „druhý platební rozkaz“); druhý platební rozkaz nabyl právní moci 15. 6. 2016.

6) V obchodním rejstříku byl žalovaný od 2. 6. 2016 zapsán jako jediný společník společnosti s podílem, na nějž připadá vklad ve výši 200 000 Kč (dále jen „vklad žalovaného“), který byl splacen z 50 %.

7) První věřitel vyzval žalovaného výzvou datovanou 28. 6. 2016, aby na dluh společnosti, o němž bylo rozhodnuto prvním platebním rozkazem, uhradil 100 000 Kč, a to jako společník společnosti, který ručí za její dluhy do výše, v níž nesplnil svoji vkladovou povinnost.

8) Podle potvrzení prvního věřitele, jež bylo datováno 30. 6. 2016, žalovaný prvnímu věřiteli uhradil 100 000 Kč.

9) Žalobkyně vyzvala žalovaného výzvou datovanou 27. 7. 2016, aby na dluh společnosti, o němž bylo rozhodnuto druhým platebním rozkazem, uhradil 100 000 Kč, a to – podobně jako v případě prvního věřitele – s tím, že žalovaný ručí za dluhy společnosti do výše, v níž nesplnil svoji vkladovou povinnost (dále jen „výzva žalobkyně“).

10) Dne 10. 10. 2016 bylo do obchodního rejstříku zapsáno, že vklad žalovaného byl splacen ze 70 %.

11) Usnesením ze dne 13. 10. 2016, č. j. KSPH 71 INS XY, Krajský soudu v Praze – mimo jiné – zjistil úpadek společnosti (výrok I.) a prohlásil konkurs na její majetek (výrok II.).

12) Dne 22. 3. 2017 bylo do obchodního rejstříku zapsáno, že vklad žalovaného byl zcela splacen.

13) Přes výzvu žalobkyně [viz 9)] jí žalovaný požadované plnění neposkytl.

[4] Soud prvního stupně nejprve uvedl, že zápis údaje o rozsahu splnění vkladové povinnosti společníka společnosti s ručením omezeným do obchodního rejstříku má konstitutivní povahu (k čemuž odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 3. 1999, sp. zn. I. ÚS 323/98, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 748/2003). Zda „žalovaný plnil jinému věřiteli rovněž z titulu ručení, není podstatné, neboť jediný určující údaj je ten, který byl ke dni výzvy žalobce zapsán v obchodním rejstříku.“

[5] V projednávané věci však podle názoru soudu prvního stupně nelze pominout zápis do obchodního rejstříku, který byl proveden 22. 3. 2017 a podle něhož byl vklad žalovaného k tomuto datu zcela splacen. Splatil-li totiž žalovaný svůj vklad předtím, než bylo o uplatněném nároku meritorně rozhodnuto, je namístě žalobu zamítnout, neboť je třeba vycházet ze stavu, který tu je v době vyhlášení rozsudku (k tomu soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2000, sp. zn. 29 Cdo 281/2000).

[6] K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 8. 2017, č. j. 32 Co 256/2017-81, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobkyni 100 000 Kč s příslušenstvím (první výrok), a rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně (druhý výrok), jakož i o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).

[7] Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v tom, že pro posouzení důvodnosti nároku žalobkyně není právně významné, zda žalovaný poskytl jako společník společnosti (k úhradě dluhu společnosti, o němž bylo rozhodnuto prvním platebním rozkazem) plnění prvnímu věřiteli. Přitom s odkazem na princip materiální publicity uvedl, že se „žalovaný de facto nemohl zprostit zákonné povinnosti ručení (…) námitkou dřívějšího plnění jinému věřiteli“.

[8] Za nesprávný však odvolací soud označil závěr soudu prvního stupně, podle kterého je na místě žalobu zamítnout s tím, že žalovaný zcela splatil svůj vklad před vyhlášením rozsudku soudu prvního stupně. Podle odvolacího soudu je rozhodující, že § 132 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (dále jen „z. o. k.“), výslovně stanoví, že společník společnosti s ručením omezeným ručí za její dluhy do výše, v jaké nesplnil vkladovou povinnost podle stavu zapsaného v obchodním rejstříku v době, kdy byl věřitelem vyzván k plnění. Proto nelze vycházet z toho, že je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení (k čemuž odvolací soud okázal na rozsudek bývalého Nejvyššího soudu Slovenské socialistické republiky ze dne 26. 2. 1974, sp. zn. 4 Cz 3/74, uveřejněný pod číslem 14/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dále jen „R 14/1975“).

II.
Dovolání a vyjádření k němu

[9] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb, občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a sice (posuzováno podle obsahu dovolání) otázek, zda:

1) soud může společníkovi společnosti s ručením omezeným uložit povinnost poskytnout věřiteli společnosti peněžité plnění z titulu ručení podle § 132 odst. 1 z. o. k. i poté, kdy bylo zapsáno splacení (dříve nesplacených) vkladů do obchodního rejstříku, a

2) společníci společnosti s ručením omezeným ručí za dluhy společnosti i poté, kdy již z titulu ručení podle § 132 odst. 1 z. o. k. poskytli jinému věřiteli plnění ve výši, v jaké nesplnili svoji vkladovou povinnost.

[10] Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.

[11] Při posouzení první z výše formulovaných otázek se odvolací soud podle názoru dovolatele odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2000, sp. zn. 29 Cdo 281/2000, a usnesení ze dne 27. 1. 2004, sp. zn. 29 Odo 629/2003. Těmito rozhodnutími byla otázka, zda lze v soudním řízení společníkovi společnosti s ručením omezeným uložit povinnost poskytnout věřiteli společnosti peněžité plnění, byly-li (dříve nesplacené) vklady společníků zcela splaceny před vyhlášením rozsudku, výslovně vyřešena opačně.

[12] Dovolatel odkazuje na důvodovou zprávu k návrhu zákona č. 90/2012 Sb. (sněmovní tisk číslo 363, Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, 6. volební období 2010–2013, s. 218) [dále jen „návrh zákona o obchodních korporacích“], podle které zůstává pojetí společnosti s ručením omezeným, její odpovědnosti za porušení povinností a ručení společníků nezměněno. Z toho dovozuje, že se závěry judikatury Nejvyššího soudu přijaté v poměrech zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), prosadí i po 1. 1. 2014, tedy v poměrech zákona o obchodních korporacích.

[13] Ke druhé z výše formulovaných otázek dovolatel uvádí, že závěry soudů nižších stupňů, podle nichž společník společnosti s ručením ručí za dluhy společnosti i poté, kdy věřitelům společnosti poskytl plnění ve výši, v jaké nesplnil svoji vkladovou povinnost, jsou neudržitelné. Vedou totiž k tomu, že činí ručitelský závazek společníka neomezeným, což neodpovídá právní formě společnosti s omezeným ručením. Podle mínění dovolatele tedy musí platit, že zákonné ručení společníka zaniká, poskytne-li „prvnímu“ věřiteli společnosti plnění ve výši, v jaké nesplnil svoji vkladovou povinnost.

[14] Žalobkyně ve vyjádření k dovolání k první z dovolatelem formulovaných otázek uvádí, že závěry dovolatelem citovaných rozhodnutí nelze v poměrech projednávané věci použít, neboť účinná úprava výslovně stanoví, že společník společnosti s ručením omezeným ručí za dluhy společnosti do výše, v jaké společníci nesplnili svou vkladovou povinnost podle stavu zapsaného v obchodním rejstříku ke dni, v němž byl společník vyzván k plnění.

[15] Ve vztahu ke druhé z dovoláním otevřených otázek žalobkyně poznamenává, že zaplacením kterémukoli z věřitelů společnosti s ručením omezeným nezaniká ručení společníka ani se nesnižuje jeho rozsah (k čemuž odkazuje na závěry rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2003, sp. zn. 35 Co 51/2003) s tím, že ručení společníků bude trvat „až do okamžiku, kdy bude splacení vkladů zapsáno do obchodního rejstříku“.

III.
Přípustnost dovolání

[16] Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení obou dovolatelem otevřených otázek, které doposud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 vyřešeny.

IV.
Důvodnost dovolání

[17] Podle § 132 odst. 1 z. o. k. je společnost s ručením omezeným společnost, za jejíž dluhy ručí společníci společně a nerozdílně do výše, v jaké nesplnili vkladové povinnosti podle stavu zapsaného v obchodním rejstříku v době, kdy byli věřitelem vyzváni k plnění.

[18] Podle § 134 odst. 1 z. o. k. se započítává plnění věřiteli poskytnuté společníkem z důvodu jeho ručení podle § 132 odst. 1 na splnění jeho nejdříve splatné vkladové povinnosti.

[19] Podle § 48 odst. 1 písm. b) zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů (dále jen „z. v. r.“), se do obchodního rejstříku o obchodní korporaci zapíše také výše vkladu každého společníka, je-li podle jiného zákona vyžadován zápis těchto osob do obchodního rejstříku, a rozsah splnění vkladové povinnosti.

[20] Podle § 154 odst. 1 o. s. ř. je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení.

[21] K první z dovolatelem formulovaných otázek je namístě předeslat, že procesní předpisy mohou okamžik, k němuž je třeba fixovat zjišťování skutkového stavu, stanovit rozdílně [Dvořák, B. § 154 in Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád (§ 1 až 250l): komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2016, s. 735]. Účinná právní úprava vychází z toho, že pro rozsudek je zásadně rozhodující stav v době jeho vyhlášení (§ 154 odst. 1 o. s. ř.).

[22] Již v R 14/1975 však Nejvyšší soud Slovenské socialistické republiky uzavřel, že se ustanovení § 154 odst. 1 o. s. ř. nedotýká ustanovení hmotného práva, která váží vznik, změnu či zánik práva nebo povinnosti k určitému času (srov. například též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2408/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 27 Cdo 3420/2017, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1180/2017).

[23] Právě o takovou situaci jde i v případě ručení společníků podle § 132 odst. 1 z. o. k.

[24] Ustanovení § 132 odst. 1 z. o. k. výslovně určuje, že výše, v jaké společníci nesplnili vkladové povinnosti podle stavu zapsaného v obchodním rejstříku (a tedy i výše, v jaké ručí za dluhy společnosti), se fixuje k době, kdy byli společníci věřitelem vyzváni k plnění. Skutečnost, že po výzvě věřitele k plnění podle § 132 odst. 1 z. o. k. bylo do obchodního rejstříku zapsáno splacení vkladů společníků ve větším rozsahu nebo jejich úplné splacení, proto není pro posouzení uplatněného nároku věřitele významná.

[25] Na uvedeném nic nemění ani dřívější rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle níž platilo, že je-li v okamžiku, kdy soud rozhoduje o uplatněném nároku z titulu ručení společníka společnosti s ručením omezeným již zapsáno do obchodního rejstříku splacení celého vkladu, nemůže soud uplatněný nárok přiznat (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 281/2000 či usnesení ze dne 27. 1. 2004, sp. zn. 29 Odo 629/2003).

[26] Je tomu tak proto, že tyto závěry byly přijaty při výkladu právní úpravy ručení podle § 106 odst. 2 obch. zák., která neurčovala, k jakému časovému okamžiku má být ručení společníků za závazky společnosti s ručením omezeným posuzováno, pročež se prosadila obecná úprava § 154 odst. 1 o. s. ř. To však již v poměrech zákona o obchodních korporacích neplatí (srov. § 132 odst. 1 z. o. k.), a to i navzdory znění důvodové zprávy k návrhu zákona o obchodních korporacích (s. 218), podle něhož „pojetí společnosti, její odpovědnosti za porušení povinností a ručení společníků zůstává nezměněno“. Právě citovaná pasáž důvodové zprávy je jen obecnou deklarací o základním (koncepčním) pojetí společnosti s ručením omezeným, která se nijak nedotýká detailů právní úpravy ručení společníků za dluhy společnosti.

[27] Uzavřel-li tedy odvolací soud, že žalobu nelze zamítnout (s odkazem na § 154 odst. 1 o. s. ř.) z důvodu, že úplné splacení vkladu dovolatele bylo zapsáno do obchodního rejstříku před vyhlášením rozsudku, je jeho právní posouzení této otázky správné.

[28] Dovolání je přesto důvodné.

[29] Ke druhé z dovolatelem otevřených otázek Nejvyšší soud předesílá, že společníci společnosti s ručením omezeným ručí za dluhy společnosti společně a nerozdílně do výše, v jaké nesplnili své vkladové povinnosti podle stavu zapsaného v obchodním rejstříku v době, kdy je věřitel společnosti vyzval k plnění (§ 134 odst. 1 z. o. k.). To znamená, že věřitel společnosti může požadovat splnění celého dluhu nebo jeho libovolné části na všech společnících anebo jen na některých (kterýchkoli) z nich (§ 1872 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku). Volba společníka, po kterém bude věřitel požadovat plnění, jakož i volba rozsahu požadovaného plnění je zásadně v dispozici věřitele.

[30] Rozsah zákonného ručení společníků podle § 132 odst. 1 z. o. k. však není neomezený. Limity ručení společníků společnosti s ručením omezeným se odvíjí od výše, v jaké společníci (ne)splnili vkladovou povinnost; pro určení rozsahu, ve kterém společníci ručí za dluhy společnosti, je však rozhodující zásadně jen údaj o rozsahu splnění vkladové povinnosti [ve smyslu § 48 odst. 1 písm. b) z. v. r.], jak je zapsaný v obchodním rejstříku.

[31] Právě uvedené platí i tehdy, neodpovídá-li zápis v obchodním rejstříku skutečnému stavu, tedy rozsahu, v němž společníci skutečně (ne)splnili vkladovou povinnost. Tím je řečeno, že zápis údaje o rozsahu splnění vkladové povinnosti ve smyslu § 48 odst. 1 písm. b) z. v. r. má – ve vztahu k ručení společníků za dluhy společnosti – konstitutivní (právotvornou) povahu, tj. že tento zápis ručení společníků společnosti s ručením omezeným zakládá či ruší, popřípadě mění [srov. Pokorná, J. § 132 in Lasák, J., Pokorná, J., Čáp, Z., Doležil, T. a kol. Zákon o obchodních korporacích: komentář. I. díl (§ 1 až 343). 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 864].

[32] Z konstitutivní povahy zápisu je třeba vycházet také při řešení otázky, zda společník (společníci) společnosti s ručením omezeným ručí za dluhy společnosti i poté, kdy již z titulu ručení podle § 132 odst. 1 z. o. k. poskytl (poskytli) jinému věřiteli plnění ve výši, v jaké nesplnil (nesplnili) svoji vkladovou povinnost. Ačkoli totiž obecně platí, že ručitelský závazek zanikne, uspokojí-li ručitel věřitele dlužníka v rozsahu, v jakém k tomu byl ručitel zavázán, ve vztahu k ručení společníků společnosti s ručením omezeným za dluhy společnosti se tento obecný závěr neprosadí.

[33] Je tomu tak proto, že pokud by ručení společníků společnosti s ručením omezeným zanikalo (již) tím, že společník poskytne věřiteli na svůj ručitelský závazek plnění odpovídající výši, v jaké společníci nesplnili své vkladové povinnosti, měl by následný zápis údaje o rozsahu splnění vkladové povinnosti [ve smyslu § 48 odst. 1 písm. b) z. v. r.] toliko deklaratorní charakter. Tím by byl princip ochrany dobré víry osob jednajících s důvěrou v údaje o rozsahu splnění vkladových povinností, jak jsou zapsané v obchodním rejstříku, prolomen a celý koncept ručení společníků podle § 132 odst. 1 z. o. k. by pozbýval smysl.

[34] Jinak řečeno, společníci společnosti s ručením omezeným ručí za dluhy společnosti (společně a nerozdílně), aniž by bylo pro trvání ručitelského závazku bez dalšího právně významné, zda (či v jakém rozsahu) poskytl kterýkoli z nich věřiteli (či věřitelům) společnosti plnění na svůj ručitelský závazek.

[35] To, zda kterýkoli ze společníků plnil z titulu svého ručitelského závazku věřiteli (či věřitelům), je ve vztahu k rozsahu ručení společníka podle § 132 odst. 1 z. o. k. významné výhradně v tom směru, že plnění věřiteli poskytnuté společníkem se započítává na splnění jeho nejdříve splatné vkladové povinnosti (§ 134 odst. 1 z. o. k.); a teprve přeneseně i tak, že může jít o podklad pro konstitutivní (právotvornou) změnu zápisu o rozsahu splnění vkladové povinnosti v obchodním rejstříku. Z toho je patrné, že omezení ručení společníka podle § 132 odst. 1 z. o. k. je možné dosáhnout jedině zápisem změny rozsahu splnění vkladové povinnosti.

[36] K tomu se sluší dodat, že princip ochrany dobré víry osob jednajících s důvěrou v zápis v obchodním rejstříku nachází v poměrech institutu ručení společníků společnosti s ručením omezeným podle § 132 odst. 1 z. o. k. odraz také v tom, že je vždy nezbytné zohlednit vědomost věřitele společnosti o tom, že některý ze společníků již dříve poskytl plnění z titulu ručení jinému věřiteli. Je-li věřiteli společnosti v okamžiku výzvy k plnění známo, že některý ze společníků poskytl (jemu či jinému věřiteli) plnění z ručení podle § 132 odst. 1 z. o. k., je – byť se to prozatím neprojevilo zápisem změny údajů o rozsahu splnění vkladové povinnosti v obchodním rejstříku – vůči tomuto věřiteli ručení společníků za dluhy společnosti sníženo právě o ta dříve poskytnutá plnění, o kterých věřitel v okamžiku výzvy k plnění věděl. Je tomu tak proto, že za těchto okolností již nelze hovořit o dobré víře obeznámených věřitelů v údaje (o rozsahu splnění vkladové povinnosti) zapsané v obchodním rejstříku, a proto není třeba jejich chybějící „dobrou víru“ chránit.

[37] Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že pro posouzení důvodnosti nároku žalobce sice není právně významné, zda dovolatel prvnímu věřiteli zaplatil 100 000 Kč, neboť úhradou této částky – bez dalšího – nemohlo dojít k zániku ručitelského závazku žalovaného vůči žalobkyni. Jestliže se však odvolací soud nezabýval tím, zda žalobkyně věděla o úhradě 100 000 Kč prvnímu věřiteli (tedy zda jednala v dobré víře v zápis údaje o rozsahu splnění vkladové povinnosti dovolatele do obchodního rejstříku), je jeho právní posouzení věci neúplné, a tudíž i nesprávné.

[38] Jelikož právní posouzení věci není správné a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl dovolatelem uplatněn právem, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) – rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

[39] Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).