Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.04.2006, sp. zn. 29 Odo 251/2004, ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.251.2004.1

K r a j s k ý s o u d v Plzni rozsudkem ze dne 3. 6. 2003 zamítl žalobu o zjištění, že nárok na uspokojení pohledávky žalobkyně za dlužnicí M. H., a. s., vyčíslený ve výši 862 804 412,63 Kč, ze zpeněžení nemovitostí ve vlastnictví úpadkyně L. K., a. s. (dále též jen „úpadkyně“), zatížených zástavním právem ve prospěch žalobkyně, přihlášený do konkursního řízení úpadkyně, vedeného před Krajským soudem v Plzni pod sp. zn. 26 K 5/2002, je po právu, včetně práva na oddělené uspokojení jako nárok podmíněný, který bude uspokojen pouze za předpokladu, že výnos ze zpeněžení zastavených nemovitostí připadne ve prospěch konkursní podstaty úpadkyně. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně je zástavní věřitelkou přímé dlužnice (M. H., a. s.), nikoliv vůči úpadkyni, která je zástavcem. Učinil tak na základě zjištění, že právní předchůdkyně žalobkyně S., a. s. (jako věřitelka) poskytla (tehdejší) dlužnicí O. G., a. s. (nyní M. H., a. s.), na základě smlouvy o úvěru ze dne 23. 7. 1997 (ve znění pozdějších dodatků) úvěr ve výši 649 925 659 Kč, jenž měl být splacen do 20. 5. 2005. Tato pohledávka pak byla mimo jiné zajištěna zástavním právem k označeným nemovitostem ve vlastnictví úpadkyně L. K., a. s., zřízeným podle dvou zástavních smluv z 23. 7. 1997. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 30. 11. 1999 postoupila Č. S., a. s., uvedenou pohledávku K. bance, s. p. ú., jejíž právní nástupkyní se podle zákona č. 239/2001 Sb. stala žalobkyně. ta pak „svůj nárok“ přihlásila 25. 10. 2002 do konkursního řízení vedeného na majetek úpadkyně L. K., a. s., a žalovaný správce konkursní podstaty tento nárok při přezkumném jednání konaném 11. 2. 2002 popřel s odůvodněním, že jde o pohledávku vůči jinému dlužníku.

N e j v y š š í s o u d proto zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Z odůvodnění:

Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – dále zabýval již jen správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, nebyl dovoláním zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.

S ohledem na dobu prohlášení konkursu na majetek úpadkyně L. K., a. s. (27. 2. 2002), je pro posouzení věci rozhodný především výklad zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění zákona č. 122/1993 Sb., č. 42/1994 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 117/1994 Sb., č. 156/1994 Sb., č. 224/1994 Sb., č. 84/1995 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 151/1997 Sb., č. 12/1998 Sb., č. 27/2000 Sb., č. 105/2000 Sb., č. 214/2000 Sb., č. 370/2000 Sb., č. 30/2000 Sb., č. 368/2000 Sb. a č. 120/2001 Sb.

Podle § 27 odst. 5 ZKV osoby, jejichž věci, práva nebo pohledávky zajišťují pohledávky (§ 28 ZKV) vůči úpadci, správce vyzve, aby do 30 dnů vyplatily ve prospěch konkursní podstaty zajištěné pohledávky nebo aby ve stejné lhůtě složily cenu věci, práva nebo pohledávky, jimiž je pohledávka zajištěna. Nevyplatí-li uvedené osoby zajištěnou pohledávku nebo nesloží-li cenu věci, práva nebo pohledávky, zapíše správce věc, právo nebo pohledávku do soupisu podstaty (§ 18 ZKV). Věci, které zajišťují pohledávky oddělených věřitelů, lze zpeněžit ve veřejné dražbě. Ustanovení tohoto odstavce neplatí, jde-li o ručitele včetně bankovní záruky a zvláštních případů ručení (např. směnečné rukojemství, záruky poskytnuté věřitelem na zajištění celního dluhu).

V rozsudcích uveřejněných pod čísly 74/2001 a 27/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 74/2001“ a „R 27/2003“), na něž v podrobnostech odkazuje, Nejvyšší soud uzavřel, že věřitel, který nepřihlásil svou pohledávku do konkursu, ač tuto povinnost měl, nemůže být po dobu trvání konkursu uspokojen z majetku konkursní podstaty; tamtéž výslovně uvedl, že to platí i pro zajištěné věřitele (§ 28 odst. 1 ZKV).

Jak R 27/2003, tak i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 29 Odo 86/2003, rovněž předjímají jako možný postup, podle kterého, je-li zajištěná pohledávka splatná, je zástavní věřitel oprávněn uplatnit ji s právem na oddělené uspokojení nejen v konkursu vedeném na majetek osobního dlužníka, nýbrž i v konkursu vedeném na majetek dlužníka zástavního (k odchylnému postupu v případě, že zástavou je pohledávka, srov. však rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 76/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Podrobně se k této problematice Nejvyšší soud vyslovuje (tak, že takovou možnost výslovně připouští) i v rozsudku ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 29 Odo 396/2003, na nějž v podrobnostech odkazuje. Tamtéž vyvrací jako nesprávné úvahy, podle nichž je zajištěná pohledávka zástavního věřitele ve vztahu k zástavnímu dlužníku odlišnému od dlužníka osobního pohledávkou nepeněžitou, uváděje, že i v takovém případě jde o pohledávku peněžitou.

Ačkoliv posledně označené rozhodnutí zdůrazňuje, že tento postup (tj. přihlášení se zástavního věřitele s pohledávkou z titulu zástavního práva do konkursu vedeného na majetek zástavního dlužníka, jenž je osobou odlišnou od dlužníka osobního) má pro zástavního věřitele smysl právě v případě, že je sice prohlášen konkurs na majetek zástavního dlužníka, nikoliv však konkurs na majetek osobního dlužníka, závěr odvolacího soudu, že takto nelze postupovat, byl-li konkurs prohlášen jak na dlužníka osobního, tak na (odlišného) dlužníka zástavního, beze zbytku správný není.

Odvolacímu soudu je především nutno vytknout, že vzhledem k mezerám ve zjištění skutkového stavu věci soudem prvního stupně působí jeho závěry do značné míry spekulativně (na základě těch skutkových zjištění, jež měl k dispozici, je učinit nemohl). Zde má Nejvyšší soud na mysli především to, že odvolací soud sice rozebírá postup (dle § 27 odst. 5 ZKV), v jehož důsledku by při řádném chodu obou konkursních řízení mělo dojít ke zpeněžení zastavených nemovitostí v konkursní podstatě osobní dlužnice (srov. k tomu shodně již R 27/2003), činí tak ovšem bez předchozího skutkového závěru o tom, zda k realizaci takového postupu v souzené věci došlo.

Jinak řečeno, jsou-li zastavené nemovitosti sepsány v konkursní podstatě zástavního dlužníka odlišného od dlužníka osobního, je-li zajištěná pohledávka již splatná a postup podle § 27 odst. 5 ZKV dosud realizován nebyl, pak nelze zástavnímu věřiteli bránit v tom, aby zajištěnou pohledávku s právem na oddělené uspokojení uplatnil jako pohledávku peněžitou nejen (nejprve) v konkursu vedeném na majetek osobního dlužníka, nýbrž (posléze) i v konkursu vedeném na majetek dlužníka zástavního.

Skutečnost, že postup podle § 27 odst. 5 ZKV nebude správcem konkursní podstaty osobního dlužníka realizován vůbec (např. proto, že konkurs na majetek osobního dlužníka bude v mezidobí zrušen podle § 44 odst. 1 ZKV) nebo bude uskutečněn pozdě (např. až po zpeněžení zástavy v konkursu na majetek zástavního dlužníka – srov. k tomu rozhodnutí uveřejněné pod číslem 9/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a opět i rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 396/2003), by totiž měla pro postavení zástavního věřitele ve vztahu k zástavnímu dlužníku fatální důsledky. V konkursu vedeném na majetek osobního dlužníka by jeho právo na oddělené uspokojení realizováno nebylo a do konkursu vedeného na majetek zástavního dlužníka by zpravidla již nemohl právo na oddělené uspokojení přihlásit pro zmeškání propadné lhůty určené ustanovením § 22 odst. 2 ZKV.

Zbývá určit, jak má zástavní věřitel postupovat, je-li konkurs na majetek zástavního dlužníka prohlášen poté, co již byl prohlášen konkurs na majetek osobního dlužníka, v němž zástavní věřitel přihlásil zajištěnou pohledávku s právem na oddělené uspokojení z výtěžku zpeněžení zastavených nemovitostí a poté, co správce konkursní podstaty osobního dlužníka postupem podle § 27 odst. 5 ZKV sepsal zastavené nemovitosti (ve vlastnictví zástavního dlužníka) do konkursní podstaty osobního dlužníka, případně poté, co zástavní dlužník v souladu s touto výzvou vyplatil správci konkursní podstaty zajištěnou pohledávku nebo složil cenu zastavených nemovitostí.

Ve stanovisku svého občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 17. 6. 1998, Cpjn 19/98, uveřejněném pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud pod bodem XXXV., str. 205 (381) a znovu pak v R 74/2001 vysvětlil, že osoby zajišťující pohledávky vůči úpadci (tedy i zástavní dlužník) se po dobu trvání konkursu nemohly zprostit povinnosti plnit zástavním věřitelům jinak než poskytnutím plnění do konkursní podstaty (tím, že správci konkursní podstaty umožní zpeněžení zástavy, uhradí zajištěnou pohledávku nebo složí cenu zástavy). Odtud plyne i závěr opačný, z nějž zřejmě vzešel dovoláním kritizovaný názor odvolacího soudu, totiž, že zástavní dlužník, jenž na výzvu dle § 27 odst. 5 ZKV plnil do konkursní podstaty osobního dlužníka zastavenými nemovitostmi (tím, že je nechal sepsat) nebo tím, že vyplatil správci konkursní podstaty zajištěnou pohledßvku anebo složil cenu zastavených nemovitostí, se svého závazku vůči zástavnímu věřiteli zprostil. Složením ceny zastavených nemovitostí nebo vyplacením zajištěné pohledávky do konkursní podstaty osobního dlužníka současně zaniká i zástavní právo samotné (srov. § 170 odst. 1 písm. a/ a e/ obč. zák. ve stávajícím znění, § 170 odst. 1 a odst. 5 obč. zák. ve znění účinném od 1. 1. 2001 do 31. 12. 2001 a § 151g obč. zák. ve znění účinném před 1. 1. 2001). S uvedenou částkou správce konkursní podstaty naloží jako s výtěžkem zpeněžení dle § 28 odst. 2 ZKV. Jelikož tímto způsobem plní zástavní dlužník svůj dluh z titulu zástavního práva vůči zástavnímu věřiteli, má zástavní věřitel (jehož zástavní právo tímto plněním zaniklo) právo na vyplacení uvedené částky i v případě, že by ke zrušení konkursu na majetek osobního dlužníka došlo dříve, než mu správce konkursní podstaty osobního dlužníka vyplatí (postupem podle § 28 odst. 4 ZKV) 70 % (čistého) výtěžku zpeněžení na něj připadajícího (součástí povinností správce konkursní podstaty při takovém zrušení konkursu je vyplatit zajištěnému věřiteli /čistý/ výtěžek zpeněžení na něj připadající, a to již bez omezení daného 70% klauzulí uvedenou v § 28 odst. 4 ZKV).

Na tomto základě lze uzavřít, že poté, co zástavní dlužník přivodil zánik zástavního práva tím, že do konkursní podstaty osobního dlužníka v intencích § 27 odst. 5 ZKV uhradil zajištěnou pohledávku nebo složil cenu zástavy, již zástavní věřitel nemůže uspět s přihláškou pohledávky z titulu zástavního práva v konkursu vedeném na majetek zástavního dlužníka. Pro závěr, zda v posuzované věci taková situace nastala, si však soudy nižších stupňů neopatřily skutkový podklad.

Jinak je tomu – jak správně upozornila dovolatelka – plní-li zástavní dlužník do konkursní podstaty osobního dlužníka zastavenými nemovitostmi (tím, že je umožní sepsat). Tím totiž ještě nezaniká zástavní právo (k tomu dojde – v intencích § 28 odst. 5 ZKV – až zpeněžením zastavených nemovitostí). Zástavní věřitel pak musí mít možnost zajistit své právo na oddělené uspokojení v konkursu pro případ, že konkurs na majetek osobního dlužníka bude zrušen, aniž dojde ke zpeněžení zastavených nemovitostí (a aniž tak dojde k realizaci jeho práva na oddělené uspokojení v konkursu vedeném na majetek osobního dlužníka). V takovém případě proto nelze zástavnímu věřiteli upřít právo, aby pohledávku z titulu zástavního práva přihlásil (jako váznou na splnění podmínky, že zástavní právo zanikne zpeněžením zastavených nemovitostí v konkursu vedeném na majetek zástavního dlužníka) i v konkursu vedeném na majetek zástavního dlužníka. Také pro posouzení, zda jde o tento případ, však chybí náležitý skutkový podklad. Právní posouzení věci odvolacím soudem je tedy i v tomto směru neúplné, a proto nesprávné. Nejasný je v daných souvislostech i význam závěru odvolacího soudu, že pohledávka, kterou dovolatelka přihlásila v konkursu vedeném na majetek zástavní dlužnice, není stejná jako pohledávka, kterou přihlásila do konkursu vedeného na majetek osobní dlužnice. Pohledávka z titulu zástavního práva totiž nikdy nemůže být (pro zvláštnosti dané povahou zajištění a rozsahem a způsobem možného uspokojení vůči zástavnímu dlužníku) beze zbytku totožná s pohledávkou z titulu závazkového vztahu vůči osobnímu dlužníku.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), napadený rozsudek zrušil; jelikož důvody, pro něž zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, se vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud v plném rozsahu i jej a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1, 2 a 6 o. s. ř.). Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že z hlediska práv, jež dovolatelce případně příslušejí v konkursu vedeném na majetek zástavní dlužnice, je významné i posouzení toho, zda a kdy se zajištěná pohledávka stala splatnou vůči zástavní dlužnici (srov. k tomu v podrobnostech opět rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 396/2003). Soud prvního stupně rovněž nepřehlédne, že dosavadní skutková zjištění nedávají odpověď na otázku, podle jakého znění občanského zákoníku mají být posuzovány okolnosti, za nichž lze realizovat dotčené zástavní právo. Pro posouzení tohoto aspektu věci je totiž rozhodné nikoli to, kdy byly uzavřeny zástavní smlouvy, nýbrž to, kdy vzniklo právo (nárok) zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy (srov. k tomu v podrobnostech rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 70/2000 a 34/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Závěr, zda ve věci je či není aplikovatelné ustanovení § 151f obč. zák., je za této situace skutkově nepodloženou spekulací (ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů není zatím patrno ani to, kdy byl prohlášen konkurs na majetek osobního dlužníka, natož pak to, zda a z jaké příčiny se zajištěná pohledávka stala splatnou před 20. 5. 2005).