Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11.05.2006, sp. zn. 21 Cdo 3016/2005, ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.3016.2005.1

O k r e s n í s o u d v Příbrami rozsudkem ze dne 28. 6. 2004 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 20 516 Kč „na účet“ zástupce žalované. Po provedeném dokazování zjistil, že žalovaná uzavřela s žalobcem „managerskou smlouvu“ a že jej zároveň jmenovala s účinností od 1. 1. 2001 do funkce „managera informačních systémů“. Dopisem ze dne 6. 2. 2003 dala žalovaná žalobci výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce. Žalobce výpověď převzal dne 6. 2. 2003 a do projednávání této věci nepodal žalobu o určení její neplatnosti. Soud prvního stupně dále vyšel z toho, že domáhá-li se žalobce určení povinnosti žalované zaměstnávat jej v souladu s jeho pracovní smlouvu a jmenováním ve funkci managera informačních systémů, jde o žalobu určovací podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. Dospěl k závěru, že na této žalobě není dán naléhavý právní zájem, neboť žalobce má možnost žalovat o splnění povinnosti podle ustanovení § 80 písm. b) o. s. ř. a domáhat se náhrady mzdy za dobu, kdy mu žalovaná v době trvání pracovního poměru nepřidělovala práci, a to podle ustanovení § 130 nebo § 61 odst. 1, 2 zák. práce. Protože žalobce nepodal žalobu o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, skončil jeho pracovní poměr podle výpovědi z pracovního poměru, i kdyby byl tento právní úkon jinak neplatný; neplatnost tohoto úkonu soud nemohl řešit ani jako otázku předběžnou. Byla-li tedy výpověď z pracovního poměru dána platně, žalobci nemohl vzniknout nárok na náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru ve smyslu § 61 zák. práce. Nedůvodnou shledal soud prvního stupně žalobu též v části, v níž se žalobce domáhal „pohyblivé složky mzdy“ za měsíc prosinec 2002 ve výši 9000 Kč, neboť se jedná o plnění, které zaměstnavatel poskytuje v závislosti na splnění konkrétních úkolů a ocenění pracovních výsledků; rozhodování o výši této složky je plně v moci zaměstnavatele a tohoto nároku se nelze soudně domáhat.

K odvolání žalobce K r a j s k ý s o u d v Praze rozsudkem ze dne 20. 12. 2004 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení změnil tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 13 933 Kč do rukou advokáta Mgr. P. H., jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení 13 883 Kč do rukou Mgr. P. H. Stejně jako soud prvního stupně vyšel z toho, že, ač žalobce sdělil žalované, že výpověď z pracovního poměru ze dne 6. 2. 2003 považuje za neplatnou s tím, že „trvá na pracovním poměru“ a požaduje náhradu mzdy, žalobu o určení neplatnosti této výpovědi nepodal. Vytknul soudu prvního stupně, že pochybil, zabýval-li se otázkou naléhavého právního zájmu, neboť v žádném z uplatněných nároků se žalobce nedomáhal určení (ve všech třech případech se domáhal „uložení povinnosti“). Žalobu na uložení povinnosti žalované zaměstnávat žalobce posoudil odvolací soud jako nedůvodnou, neboť, nebyla-li podána žaloba na určení neplatnosti výpovědi podle ustanovení § 64 zák. práce, nelze se neplatností rozvázání pracovního poměru dále zabývat a je nutno vycházet z toho, že výpověď byla dána platně. Neztotožnil se s argumentací žalobce, týkající se výkladu pojmu „uplatnění u soudu“ použitého v ustanovení § 64 zák. práce. Předpokládá-li ustanovení § 64 zák. práce, že bude neplatnost rozvázání pracovního poměru „uplatněna u soudu“, nelze za řádné „uplatnění“ považovat podání žaloby na plnění, konkrétně na uložení povinnosti zaměstnávat či přidělovat práci apod. Teprve rozhodnutím soudu, který určí, že rozvázání pracovního poměru bylo neplatné, je tento úkon zpětně anulován a úspěšnému účastníku pracovněprávního vztahu vznikají nároky vyplývající z neplatného rozvázání pracovního poměru podle ustanovení § 61 a 62 zák. práce. Takovým rozhodnutím nemůže být pouhé rozhodnutí o předběžné otázce v rámci rozhodování o jiných nárocích. Byla-li podána řádná žaloba na uložení povinnosti zaměstnávat podle pracovní smlouvy a jmenování do funkce a platit náhradu mzdy, nemohlo být soudem rozhodováno o „určení neplatnosti“ rozvázání pracovního poměru, byť žalobce v textové části žaloby prezentoval své přesvědčení, že výpověď z pracovního poměru, která mu byla dána žalovanou, je neplatná. Odmítl argumentaci žalobce, že by na stejnou funkci mohly souběžně vzniknout dva pracovní poměry, jeden jmenováním a druhý na základě pracovní smlouvy. Vycházeje z kogentnosti ustanovení § 27 odst. 4 a 5 zák. práce dovodil, že v případech, ve kterých vzniká pracovní poměru jmenováním, nemůže být založen na základě pracovní smlouvy, a obdobně, i kdyby pracovní poměr byl formálně založen jmenováním tam, kde to zákoník práce nepřipouští, nemohlo by se jednat o vznik pracovního poměru jmenováním. Vždy by bylo třeba posoudit projev vůle zaměstnance a zaměstnavatele, zda splňoval podstatné náležitosti pracovní smlouvy, případně, zda se jednalo o jmenování. V žádném případě však nemohly na stejnou funkci vzniknout pracovní poměry dva. Protože tak mezi účastníky existoval jen jediný pracovní poměr, který skončil na základě výpovědi ze dne 6. 2. 2003 (žalobce se určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru nedomáhal), není důvodná ani žaloba o náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně ohledně nároku žalobce na „pohyblivou složku mzdy za prosinec 2002“, neboť se jednalo o „tzv. nenárokovou složku mzdy“, u níž rozhodnutí o jejím vyplacení a výši je zcela v kompetenci zaměstnavatele a nejedná se o nárok, jehož by se (bez rozhodnutí zaměstnavatele o jeho přiznání) mohl žalobce domáhat.

V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce namítá, že, „platí-li fikce“ vyslovená odvolacím soudem, že pracovní poměr žalobce vznikl jmenováním, stanoví zákoník práce v ustanovení § 27 odst. 5 a § 65 odst. 2 taxativně, že zaměstnance, který byl do funkce jmenován, lze z této funkce odvolat, přičemž odvolání musí být písemné a doručeno druhému účastníku, jinak je neplatné. Protože v projednávaném případě zaměstnavatel žalobce neodvolal a odvolání mu nedoručil, nemohl žalobce u soudu podle ustanovení § 64 zák. práce uplatnit neplatnost právního úkonu, který nebyl vůbec učiněn. Proto se správně domáhal na žalované plnění, kterým byla povinna k žalobci dle jmenování, na jehož základě vznikl pracovněprávní vztah. Žalobce v řízení netvrdil, že byly uzavřeny dva pracovní poměry, ale, že není postaveno na jisto, kterým právním úkonem byl jediný pracovní poměr založen. Bylo-li totiž platné jmenování, výpověď z pracovního poměru nemohla mít na takto vzniklý pracovní poměr vliv a nebylo na místě domáhat se žalobou její neplatnosti, neboť „jediná možná zákonem taxativně předepsaná forma ukončení takto vzniklého pracovního poměru je odvolání.“ Dále je přesvědčen, že sdělením zaměstnavateli, že výpověď považuje za neplatnou, a včasným podáním žaloby ve formě, jak byla podána, byla splněna podmínka stanovená v ustanovení § 64 zák. práce. Přípustnost dovolání dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť řeší právní otázky, které v rozhodování dovolacího soudu nebyly řešeny, a to, „zda žalobou, kterou se žalobce domáhá uložení povinnosti zaměstnavateli zaměstnávat zaměstnance dle pracovní smlouvy a o náhradu mzdy, je splněna podmínka ustanovení § 64 zák. práce, resp., zda ustanovení § 64 zák. práce vyžaduje uplatnění výhradně tzv. žalobou určovací, přestože zákon výslovně nic takového nestanoví,“ zda „v případě, že pracovní poměr je souběžně založen pracovní smlouvou a jmenováním, je postaveno najisto, který právní úkon je platný, resp. neplatný a ke kterému pracovněprávnímu vztahu těmito právními úkony se vztahuje výpověď zaměstnavatele,“ a zda „pracovní poměr, založený jmenováním, lze jednostranně zrušit výpovědí, když § 27 odst. 5, poslední věta, resp. § 65 odst. 2 zák. práce zmiňuje výhradně jako povinnou formu odvolání.“ Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil v celém rozsahu a vrátil věc k novému projednání soudu prvního stupně.

Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, neboť otázku, zda žalobce podal žalobu podle ustanovení § 64 zák. práce, posoudily soudy v souladu s ustálenou judikaturou, otázka, ke kterému z pracovních vztahů se vztahovala výpověď zaměstnavatele, vychází z dovolatelova vlastního předpokladu, že k založení jeho pracovního poměru došlo jak pracovní smlouvu, tak jmenováním, a otázkou, zda pracovní poměr založený jmenováním lze ukončit výpovědí, se soudy nezabývaly, neboť vycházely z toho, že pracovní poměr skončil, neboť dovolatel nepodal v zákonem stanovené lhůtě žalobu o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o. s. ř.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.); to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky (§ 237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení (§ 237 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).

Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Žalobce spatřuje zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu mimo jiné v tom, že řešil otázku, „zda žalobou na uložení povinnosti zaměstnavateli zaměstnávat zaměstnance dle pracovní smlouvy a o náhradu mzdy je splněna podmínka ustanovení § 64 zák. práce.“ Ve vztahu k uvedené otázce zaujal Nejvyšší soud názor, který je soudní praxí jako správný přijímán, že chce-li zaměstnanec nebo zaměstnavatel zabránit tomu, aby nastaly právní účinky vyplývající z rozvázání pracovního poměru, musí ve lhůtě dvou měsíců podat u soudu žalobu o určení, že právní úkon o rozvázání pracovního poměru je neplatný; nebyla-li taková žaloba podána, skončil pracovní poměr mezi účastníky podle tohoto právní úkonu, i kdyby šlo o neplatné rozvázání pracovního poměru. Po uplynutí dvouměsíční lhůty se soud již nemůže otázkou platnosti rozvazovacího úkonu zabývat, a to ani jako otázkou předběžnou; to platí i v řízení o žalobě na určení, že pracovní poměr trvá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 1997, sp. zn. 2 Cdon 475/96, uveřejněný pod č. 75 v časopise Soudní judikatura, ročník 1997, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2208/2000, uveřejněný pod č. 55 v časopise Soudní judikatura, ročník 2002). Stejně tuto otázku posoudil i odvolací soud (a soud prvního stupně).

Na zásadní význam rozsudku odvolacího soudu po právní stránce nelze usuzovat ani z hlediska řešení otázky, zda „v případě, že pracovní poměr je souběžně založen pracovní smlouvu a jmenováním, je postaveno najisto, který právní úkon je platný, resp. neplatný, a ke kterému pracovněprávnímu vztahu těmito právními úkony se vztahuje výpověď zaměstnavatele.“ Jak správně uvedl odvolací soud, pracovní poměr zaměstnanců uvedených v ustanovení § 27 odst. 4 a 5 zák. práce může vzniknout jen na základě jmenování do funkce. Proto v případech, kde zákoník práce předpokládá vznik pracovního poměru jmenováním, nelze pracovní poměr založit smlouvou, a obráceně, kdyby byl pracovní poměr založen formálně jmenováním tam, kde to zákon nepřipouští, nemohlo by se jednat o vznik pracovního poměru jmenováním. Také tento právní názor je v souladu s výkladem Nejvyššího soudu a je jako správný přijímám soudní praxí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1912/2001, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003, pod pořadovým číslem 73).

Dovolací soud se však dosud nevyjádřil k otázce, zda pracovní poměr založený jmenováním lze jednostranně rozvázat výpovědí. Proto rozsudek odvolacího soudu z hlediska řešení této otázky představuje rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud tedy dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je v tomto směru přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.