Rozšířené vyhledávání ve Sbírce

Úprava § 253 insolvenčního zákona řeší otázku porušování povinnosti splnit smlouvu (jen) přede dnem a ke dni prohlášení konkursu. I po prohlášení konkursu na majetek dlužníka nemůže insolvenční správce dlužníka odstoupit od smlouvy pro prodlení druhé smluvní strany z doby před prohlášením konkursu jinak než v režimu § 253 insolvenčního zákona. 

Úprava § 253 insolvenčního zákona však neřeší otázku, zda a za jakých předpokladů může insolvenční správce odstoupit od smlouvy o vzájemném plnění v důsledku toho, že druhá smluvní strana je v prodlení s plněním povinností podle smlouvy po prohlášení konkursu na majetek dlužníka. V těchto případech se posuzuje důvodnost odstoupení podle hmotného práva, jímž se smlouva řídí.

Pro účely posouzení, zda se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník (§ 240 insolvenčního zákona), je významné především kvantitativní hledisko [ poměr mezi cenou obvyklou a cenou sjednanou (vyjádřitelný např. v procentech) a rozdíl obou cen (představující konkrétní částku)]. Současně je ale nutno přihlédnout k dopadu sporného právního úkonu do majetkové sféry dlužníka z hlediska možnosti věřitelů, jimž k datu nabytí účinků sporného právního úkonu dlužníka svědčila pohledávka za dlužníkem, dosáhnout vůči dlužníku úhrady pohledávek (a schopnosti dlužníka tyto pohledávky zaplatit) a k důvodům, pro které dlužník sporný právní úkon učinil (např. snaha získat prostředky k úhradě již splatných pohledávek věřitelů), jakož i k dalším okolnostem, za nichž dlužník dotčený právní úkon učinil.

Obdržel-li dlužník za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty od nabyvatele skutečně (reálně) jejich obvyklou cenu nebo mu za ně byla jinak poskytnuta přiměřená (rovnocenná) náhrada, nejde o zkracující právní úkon ve smyslu ustanovení § 42a obč. zák. ani tehdy, jestliže dlužník cenu (náhradu) za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty použil k jinému účelu než k uspokojení pohledávky věřitele.

Kupní smlouva a leasingová smlouva, uzavírané v rámci tzv. zpětného leasingu při tomtéž jednání, budou mít zpravidla povahu vzájemně závislých smluv ve smyslu ustanovení § 275 odst. 2 obch. zák. Pokud by vlastnictví k předmětu kupní smlouvy nepřešlo na kupujícího (prodávající by zůstal vlastníkem), byla by leasingová smlouva neplatná.

Přijme-li advokát do „úschovy“ peníze klienta, tedy spravuje-li jeho majetek, případně část majetku účelově vymezenou, nestává se tím dlužníkem osoby, které má podle ujednání s klientem peníze vydat. Tato osoba není účastníkem právního vztahu advokáta a jeho klienta. Výjimku představuje tzv. svěřenecká smlouva (inominátní kontrakt ve smyslu § 51 obč. zák.), kterou uzavírají s advokátem všechny strany závazkového právního vztahu.

Účastníci kupní smlouvy si mohou ve smyslu ustanovení § 610 o.z. písemně dohodnout, že v případě nezaplacení některé ze splátek kupní ceny zaniká právní vztah založený kupní smlouvou. Tak tomu je i v případě smlouvy o převodu nemovitosti. V takovém případě lze mít za to, že dojde-li ke sporu, je na straně prodávajícího z kupní smlouvy dán naléhavý právní zájem na tom, aby soud rozsudkem určil, že po zániku právního vztahu z kupní smlouvy je opět vlastníkem nemovitosti, kterou kupní smlouvou převedl na kupujícího.

Uplatnil-li žalobce v občanském soudním řízení žalobou jen nárok na vrácení toho, oč kupní cena dohodnutá účastníky v neplatné kupní smlouvě přesahovala cenu stanovenou ve smyslu ustanovení § 399 odst. 2 o. z., když věc která má být vrácena, byla zničena nebo poškozena tak, že na prodávajícím nelze požadovat, aby ji přijal zpět /1/, soud nemůže tuto žalobu zamítnout jen z toho důvodu, že by tu nebylo možné připustit, že žalobce svým žalobním návrhem nepožaduje vrácení všeho, co žalovaný podle neplatné smlouvy dostal (§ 457 odst. 1 o. z.). 1) Viz č. 10/1977 (str. 54 ) Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.