Rozšířené vyhledávání ve Sbírce

V řízení o vydání do ciziny ve věci, kdy je Česká republika vázána Evropskou úmluvou o vydávání (uveřejněna pod č. 549/1992 Sb.) a jde o trestný čin, pro který lze uložit podle právního řádu dožadující strany trest smrti, je nutno před rozhodnutím podle § 380 odst. 1 tr. ř. o přípustnosti vydání zjistit, zda dožadující stát poskytne ujištění, které může být považováno za dostačující, že trest smrti nebude vykonán (článek 11 Úmluvy). Neposkytne-li dožadující strana takové ujištění, není možno rozhodnout, že je vydání přípustné.Rozhodne-li soud, že vydání do ciziny v takové věci je přípustné, musí ve výroku usnesení citovat vedle příslušných zákonných ustanovení trestního řádu a Úmluvy, na základě kterých rozhodl, i uvedené ujištění dožadující strany.

V řízení o vydání do ciziny soud podle § 380 odst. 1 tr. ř. pouze rozhoduje, zda je v konkrétní věci vydání přípustné z hlediska právních důvodů. V takovém rozhodnutí není oprávněn rozhodovat o tom, že vydání bude odloženo, aby bylo možno trestně stíhat osobu, o jejíž vydání jde, v České republice, popř. aby na ní mohl zde být vykonán trest odnětí svobody, za jiný trestný čin, než pro který je žádáno o vydání. Odložení předání vyžádané osoby z uvedených důvodů, např. podle článku 19 Evropské úmluvy o vydávání (uveřejněna pod č. 549/1992 Sb.), je oprávněním ministra spravedlnosti České republiky.