Rozšířené vyhledávání ve Sbírce

Má-li být v České republice uznáno rozhodnutí vydané soudem jiného členského státu podle článku 36 odst. 1 nařízení Brusel I bis, tj. mají-li být danému rozhodnutí přiznány stejné účinky, které má na území státu, v němž bylo vydáno, musí účastník řízení, který se uznání rozhodnutí v řízení před českým soudem dovolává, předložit podle článku 37 odst. 1 nařízení Brusel I bis vedle vyhotovení rozhodnutí, které splňuje podmínky nezbytné pro ověření jeho pravosti, také osvědčení vystavené podle článku 53. Soud jiného členského státu Evropské unie lze považovat za příslušný podle článku 29 odst. 3 nařízení Brusel I bis, jestliže již dle okolností případu jeho příslušnost nemůže být zpochybněna, a to proto, že nejde o věc, ve které by měly výlučnou příslušnost ve smyslu článku 24 nařízení Brusel I bis soudy jiného členského státu, předmětný soud se sám neprohlásil za nepříslušný a žalovaný již nemůže pro svou účast na řízení ve smyslu článku 26 odst. 1 nařízení Brusel I bis nedostatek příslušnosti předmětného soudu namítnout, nebo se předmětný soud prohlásil za příslušný rozhodnutím, které má podle práva státu tohoto soudu právní účinky. Pro účely výkladu článku 29 odst. 1 nařízení Brusel I bis z hlediska pojmu totožnosti věci v konkurujících si řízeních před soudy různých členských států Evropské unie, jejichž předmětem jsou práva z ochranných známek Evropské unie, je třeba vycházet z toho, že se daný pojem pojí s konkrétní ochrannou známkou v rozsahu, v jakém by účinky rozhodnutí v řízení vydaných dopadaly na území téhož členského státu.

Vlastník ochranné známky je oprávněn zakázat podle § 11 odst. 3 zákona o ochranných známkách (ve znění účinném do 31. 12. 2018) uvádění výrobku dovezeného z členského státu Evropské unie (popř. státu tvořícího Evropský hospodářský prostor), v němž byl tento výrobek uveden na trh vlastníkem ochranné známky či s jeho souhlasem, na trh v České republice s pozměněným obalem nesoucím ochrannou známku i tehdy, nesdělí-li dovozci v přiměřené lhůtě po oznámení záměru dovozce uvádět takový výrobek na trh v České republice (resp. po poskytnutí vzorku takového výrobku na vyžádání vlastníka ochranné známky) námitky proti tomuto záměru, pokud výkon práv vlastníka ochranné známky nepředstavuje zastřené omezení obchodu mezi členskými státy Evropské unie (popř. státy tvořícími Evropský hospodářský prostor). To nevylučuje výjimečné zamítnutí žaloby podané z tohoto důvodu pro zjevné zneužití práva ve smyslu § 8 o. z.

Je-li takovým dovezeným výrobkem léčivý přípravek, jenž je uváděn na trh v České republice vlastníkem ochranné známky či s jeho souhlasem v baleních o různých velikostech, přičemž jedna z velikostí těchto balení je v důsledku omezení vyplývajících z předpisů veřejného práva o nakládání s léčivými přípravky či v důsledku obvyklého výkonu práv a povinností podle těchto předpisů nezbytná pro skutečný přístup tohoto léčivého přípravku na trh v České republice, není vlastník ochranné známky oprávněn zakázat uvádění tohoto dovezeného léčivého přípravku na trh v České republice pouze proto, že byl tento léčivý přípravek před jeho uvedením na trh v České republice přebalen do balení o této velikosti.

Pro vznik omezení účinků ochranné známky vůči uživateli nezapsaného označení podle § 10 odst. 2 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, je rozhodující okamžik podání přihlášky ochranné známky a nikoli uplatněné právo přednosti přihlášené ochranné známky na základě čl. 4 Pařížské úmluvy na ochranu průmyslového vlastnictví (vyhlášené vyhláškou ministra zahraničních věcí č. 64/1975 Sb. ve znění vyhlášky č. 81/1985 Sb.). Omezení účinků ochranné známky podle § 10 odst. 2 zákona o ochranných známkách může vzniknout vůči více uživatelům nezapsaného označení bez ohledu na vzájemný vztah těchto uživatelů, jsou-li u každého z nich v okamžiku podání přihlášky ochranné známky splněny podmínky stanovené v tomto ustanovení. Po vzniku omezení účinků ochranné známky podle § 10 odst. 2 zákona o ochranných známkách může dojít ke změně subjektu, jemuž svědčí toto omezení, pouze na základě takové právní skutečnosti, v jejímž důsledku dochází ke vstupu jiné osoby do tržního postavení původního subjektu na trhu příslušného druhu výrobků či služeb, resp. dochází-li tím k nahrazení tohoto subjektu na relevantním trhu (např. při převodu či přechodu obchodního závodu či jeho příslušné části). Samostatný převod či přechod nebo licence tohoto omezení účinků ochranné známky nejsou možné. Nemá-li vlastník ochranné známky oprávněný důvod, není oprávněn zakázat užívání nezapsaného označení na výrobcích uvedených na trh v České republice v souladu s omezením účinků ochranné známky podle § 10 odst. 2 zákona o ochranných známkách.

„Zvláštními právními předpisy“ podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 221/2006 Sb., o vymáhání práv průmyslového vlastnictví, nejsou míněny jen české právní předpisy upravující práva průmyslového vlastnictví.

Zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou porušením práva průmyslového vlastnictví se oprávněná osoba může domáhat pouze vůči porušovateli, nikoli vůči tzv. prostředníkovi. Ochrany dobré pověsti právnické osoby poškozené zásahem do práv průmyslového vlastnictví se nelze domáhat podle § 19b odst. 3 obč. zák.

Užívá-li vlastník svoji ochrannou známku tak, že naplní definiční znaky nekalé soutěže, pak je třeba proti takovému užívání ochránit toho, kdo je takovým jednáním zasažen, a to způsoby uvedenými v § 2988, větě první, o. z., tedy i uložením povinnosti zdržet se užívání zapsané ochranné známky. Právo k obchodní firmě patří mezi tzv. práva na označení a je považováno za jedno z tzv. průmyslových práv, ve sporech o nárocích z něj vycházejících je proto v prvním stupni věcně a místně příslušný Městský soud v Praze, který rozhoduje ve specializovaných senátech složených z předsedy a dvou soudců.

Oprávněná osoba se může domáhat podle § 4 odst. 3 zákona č. 221/2006 Sb. nároků uvedených v § 4 odst. 1 téhož zákona i proti osobě, která má pronajatu tržnici a jednotlivá prodejní místa v této tržnici podnajímá trhovcům, z nichž někteří svou plochu využívají k prodeji padělků výrobků chráněných ochrannými známkami, a to za podmínek, které Soudní dvůr Evropské unie uvedl v rozsudku ze dne 12. 7. 2011, L’Oréal a další (C-324/09,EU:C:2011:474), a které platí v souvislosti se soudními zákazy, jež mohou být vydány vůči prostředníkům na online tržišti.