Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 11.04.1969, sp. zn. 8 Cz 4/69, ECLI:CZ:NS:1969:8.CZ.4.1969.1

Právní věta:

Organizace (popř. i občan), která půjčí občanovi motorové vozidlo, zůstává provozovatelem tohoto motorového vozidla v zásadě odpovědným za škodu vyvolanou zvláštní povahou jeho provozu. Není-li jeden ze dvou účastníků střetu provozů provozovatelem, nepřichází v úvahu vypořádání vzniklé škody podle § 431 o. z. Způsobí-li škodu provozovatel a třetí osoba (dochází-li k souběhu dvou odpovědnostních principů - objektivního principu a principu zavinění), může soud rozhodnout, že za ni odpovídají společně a nerozdílně.

Soud: Nejvyšší soud ČSSR
Datum rozhodnutí: 11.04.1969
Spisová značka: 8 Cz 4/69
Číslo rozhodnutí: 70
Rok: 1969
Sešit: 9
Typ rozhodnutí: Rozhodnutí
Heslo: Náhrada škody, Odpovědnost za škodu způsobenou provozem motorových prostředků
Předpisy: 99/1963 Sb. § 135
§ 136 40/1964 Sb. § 420
§ 427
§ 428
§ 431
§ 438
§ 441
Druh: Rozhodnutí ve věcech občanskoprávních, obchodních a správních
Sbírkový text rozhodnutí

Č. 70

Organizace (popř. i občan), která půjčí občanovi motorové vozidlo, zůstává provozovatelem tohoto motorového vozidla v zásadě odpovědným za škodu vyvolanou zvláštní povahou jeho provozu.

Není-li jeden ze dvou účastníků střetu provozů provozovatelem, nepřichází v úvahu vypořádání vzniklé škody podle § 431 o. z.

Způsobí-li škodu provozovatel a třetí osoba (dochází-li k souběhu dvou odpovědnostních principů – objektivního principu a principu zavinění), může soud rozhodnout, že za ni odpovídají společně a nerozdílně.

(Rozhodnutí Nejvyššího soudu z 11. 4. 1969, 8 Cz 4/69.)

Žalobce V. K. uplatnil proti žalovaným L. Š. a M. M. nárok na náhradu škody na zdraví, kterou utrpěl při střetu jím řízeného motocyklu s motocyklem, který řídil prvý žalovaný a na kterém jel druhý žalovaný jako spolujezdec.

Rozsudkem okresního soudu v Chrudimi z 28. 2. 1968 byl prvý žalovaný uznán povinným zaplatit žalobci částku 9.278,40 Kčs; v ostatním – zejména též zcela proti druhému žalovanému – byla žaloba zamítnuta.

Nejvyšší soud rozhodl ke stížnosti pro porušení zákona podané předsedou Nejvyššího soudu, že byl rozsudkem okresního soudu porušen zákon a zrušil jej.

Z odůvodnění:

Odpovědnost provozovatelů motorových vozidel za škodu, jež je upravena v ustanovení § 427 o. z., je nepochybně odpovědnostní objektivní; za škodu vyvolanou zvláštní povahou provozu odpovídá zásadně provozovatel motorového vozidla bez zřetele na zavinění. Střetnou-li se provozy dvou nebo více provozovatelů a jde-li o vypořádání mezi nimi, odpovídají podle účasti na způsobení vzniklé škody ( § 431 o. z.).

V této věci šlo o posouzení odpovědnosti účastníků za škodu, která vznikla ze vzájemného střetu motocyklů dne 16. 7. 1966 na křižovatce ulic v Ch. Okresní soud zjistil, že ke škodě na zdraví žalobce došlo při střetu motocyklu řízeného žalobcem s motocyklem řízeným prvým žalovaným a posuzoval nárok žalobce proti tomuto žalovanému jako řidiči a provozovateli motocyklu podle § 432 o. z.; účast prvého žalovaného na způsobení škody hodnotil 80 %, zatímco účast žalobce 20 %. Pokud jde o nárok žalobce proti druhému žalovanému, okresní soud vycházel zřejmě z toho, že odpovědnost provozovatele (prvého žalovaného) vylučuje odpovědnost třetí osoby.

Pro uvedené právní závěry – zejména pro posouzení míry účasti žalobce a prvého žalovaného na způsobení vzniklé škody, jakož i pro úsudek o nedostatku odpovědnosti druhého žalovaného na vzniku škody (který jako spolujezdec prvého žalovaného bez souhlasu a snad i bez vědomí prvého žalovaného dal nesprávně rukou znamení o odbočování) – nezjednal si však okresní soud potřebné skutkové podklady.

To platí především ve vztahu k základní otázce – otázce odpovědnosti účastníků řízení za škodu vzniklou při střetu motocyklů řízených žalobcem, popř. prvým žalovaným. Aby bylo možno spolehlivě vymezit tuto odpovědnost, bylo nutno blíže objasnit údaj žalobce, obsažený v jeho výpovědi a v protokolu o nehodě, že totiž dne 16. 7. 1977 nejen na vlastním motocyklu, nýbrž na motocyklu, který si vypůjčil v půjčovně průmyslového zboží. Občanský zákoník neobsahuje v ustanoveních o úpravě odpovědnosti za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků bližší ustanovení o tom, kdo je provozovatelem motorového vozidla ve smyslu § 427 odst. 2 o. z., zejména neobsahuje ustanovení obdobné ustanovení § 1 odst. 2 zákona č. 63/1951 Sb. o odpovědnosti za škody způsobené dopravními prostředky; podle tohoto ustanovení se v pochybnosti mělo za to, že provozovatelem dopravního prostředku je jeho vlastník nebo každý spoluvlastník. Se zřetelem k tomu vyvstává otázka, jak je třeba posuzovat – za předpokladu, že si žalobce skutečně půjčil motocykl u výpůjční organizace ve smyslu § 257 a násl. o. z. – právní vztah vzniklý střetem tohoto motorového vozidla s jiným. Ze srovnání ustanovení § 427 odst. 2 o. z. s ustanovením § 430 o. z. je nutno odvodit, že vlastník, který půjčí motorové vozidlo jinému občanovi, zůstává jeho provozovatelem a v zásadě také odpovědným za škodu vyvolanou zvláštní povahou tohoto motorového vozidla. Místo provozovatele by odpovídal někdo jiný pouze tehdy, když by použil dopravního prostředku bez vědomí nebo proti vůli provozovatele ( § 430 odst. 1 o. z., prvá věta). Jestliže by však žalobce nebyl provozovatelem, nebylo by zřejmě možno opřít jeho nárok na náhradu škody proti žalovaným jako řidiči a spolujezdci jiného motorového vozidla o ustanovení § 431 o. z., neboť toto ustanovení předpokládá, že „jde o vypořádání mezi provozovateli“. Pro jiný případ uvedeného ustanovení nelze použít, zejména ne tehdy, jestliže byl pouze jeden z účastníků střetu provozovatelem, zatímco druhý nikoli. Nárok žalobce na náhradu škody proti prvému žalovanému by bylo tedy možno posuzovat podle ustanovení § 427 o. z.

Odpovídal-li by prvý žalovaný podle § 427 o. z. (tzn. bez ohledu na zavinění), mohl by být odpovědnosti zproštěn – kromě případu uvedeného v § 430 o. z. – pouze ve dvou případech, především tehdy, když by bylo prokázáno, že škoda byla způsobena okolnostmi, které neměly původ v provozu, a že jí nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze požadovat ( § 428 o. z., druhá věta). Podle dosavadních výsledků řízení došlo ke střetu motocyklů hlavně proto, že druhý žalovaný jako spolujezdec prvého žalovaného bez souhlasu a snad i bez vědomí prvého žalovaného dal nesprávně rukou znamená o odbočování, čímž žalobce uvedl v omyl, že motocykl řízený prvým žalovaným – ač pokračoval v jízdě v přímém směru – bude odbočovat. Tyto výsledky nasvědčují (zejména též se zřetelem k ustanovení § 25 odst. 1 tehdy platné vyhlášky č. 141/1960 Sb., podle něhož řidič odpovídá za chování osob dopravovaných ve vozidle) tomu, že event. zproštění prvého žalovaného odpovědnosti ve smyslu § 428 o. z. (druhé věty) nepřichází v úvahu. Dále by mohl být prvý žalovaný zproštěn odpovědnosti tehdy, když by bylo prokázáno, že škoda byla způsobena zcela nebo zčásti zaviněním poškozeného, tj. žalobce (který by byl povinen ji v důsledku toho zcela nebo zčásti nést sám). Ovšem v této souvislosti je nutné souhlasit se stížností pro porušení zákona v tom, že okresní soud, který vycházel z toho, že žalobce si škodu zavinil z 20 %, neměl pro tento závěr dostatečný skutkový podklad. I bez zřetele na případnou odpovědnost druhého žalovaného, která nebyla uznána, měl okresní soud podrobněji odůvodnit, proč usuzoval, že žalobce odpovídá za škodu z 20 %, prvý žalovaný z 80 %. Stanovení poměru odpovědnosti není otázkou „volné úvahy“, jak by vyplývalo z odůvodnění rozsudku okresního soudu, nýbrž úvahy opírající se o náležité objasnění všech skutečností, týkajících se střetu provozů; ty ve svém souhrnu mohou vést i k zproštění odpovědnosti žalovaného, nebo naopak mohou svědčit spoluzavinění žalobce. Teprve náležité zhodnocení všech zjištěných skutečností z uvedených hledisek dovolí soudu odpovědný závěr v tom směru, jakým dílem je dána odpovědnost účastníků řízení, popř. jakým dílem je třeba vymezit spoluzavinění žalobce. O použití ustanovení § 136 o. s. ř. (podle něhož soud určí výši nároků podle své úvahy, lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo nelze-li ji zjistit vůbec) nešlo, když výše nároků byla – zejména za použití znaleckého důkazu – zjistitelná. Přesto vyvstaly určité pochybnosti o výši nároku, týkající se náhrady na ztížení společenského uplatnění ( § 444 o. z.); okresní soud uvedl při hodnocení této náhrady částkou 15 Kčs za jeden bod, že u žalobce – kromě jiného – není uplatnění v práci „již takové“ jako před úrazem. Takový závěr nemá však žádný podklad ve skutkovém zjištění (nehledě k jeho neurčitosti), neboť zejména znalec se nevyjádřil blíže k lékařským předpokladům zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění a okresní soud se nevypořádal s tím, že podle potvrzení zaměstnavatele si žalobce vydělává v zaměstnání více po zranění než před tím.

Okresní soud zamítl žalobu v celém rozsahu proti druhému žalovanému. Z odůvodnění rozsudku plyne toliko, že podle názoru okresního soudu odpovědnost provozovatele za škodu vyvolanou zvláštní povahou provozu, jež je objektivní odpovědností, vylučuje odpovědnost třetí osoby; takový názor nemá však opory v zákoně. Z obsahu dosavadního řízení naopak – zvláště se zřetelem k výsledku trestního řízení, jež bylo vedeno proti druhému žalovanému (druhý žalovaný byl v tomto řízení uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák.) – se podává, že chování druhého žalovaného, jenž měl označit směr další jízdy motocyklu, řízeného prvým žalovaným, je nutno brát do souvislosti se střetem motocyklů; ostatně soud v občanském soudním řízení je odsuzujícím trestním rozsudkem v otázce zavinění podle § 135 odst. 1 o. s. ř. vázán. Je tedy v zásadě dána odpovědnost druhého žalovaného za škodu, i když samozřejmě podle obecných ustanovení občanského zákoníku o náhradě škody ( § 420 o. z.).

Způsobí-li škodu více občanů, odpovídají za ni podle své účasti na způsobení škody, pokud zákon nestanoví jinak ( § 438 odst. 1 o. z.); v odůvodněných případech může soud rozhodnout, že ti, kteří škodu způsobili, odpovídají za ni společně a nerozdílně ( § 438 odst. 2 o. z.). Uvedené ustanovení je nepochybně ustanovením obecné povahy, které platí jak pro případ odpovědnosti za zavinění, tak i pro případ odpovědnosti bez zřetele na zavinění; přitom z žádného ustanovení občanského zákoníku nelze dovodit, že by tato společná odpovědnost byla vyloučena v případě odpovědnosti za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků. Je to možné, aby vedle provozovatele ( § 427 odst. 1 o. z.), popř. vedle poškozeného ( § 441 o. z.) odpovídala ještě další osoba, která se na vzniku škody podílela. Odpovídá-li však za škodu více osob, z nichž provozovatel na základě objektivního principu, jiné osoby na základě principu zavinění, odpovídá provozovatel za veškerou škodu (samozřejmě se zřetelem k ustanovení § 441 o. z. o zavinění poškozeného), zatímco třetí osoba, která není ani provozovatelem ani poškozeným, odpovídá podle obecných ustanovení občanského zákoníku, tj. jen v rozsahu jejího zavinění na způsobení škody. Tato třetí osoba – je-li nárok na náhradu škody uplatněn vůči ní i vůči provozovateli současně – může být uznána povinnou nahradit škodu v uvedeném rozsahu společně a nerozdílně ( § 438 odst. 2 o. z.) s provozovatelem; kombinaci dvou odpovědnostních principů lze považovat za „odůvodněný případ“ ve smyslu citovaného zákonného ustanovení.

Dosavadní řízení trpí tedy neúplností, která nedovolovala zaujetí právního názoru, jenž byl vysloven v rozsudku okresního soudu. Pro posouzení míry odpovědnosti obou žalovaných, především též druhého žalovaného, se měl okresní soud vypořádat s obsahem spisu, v němž bylo vedeno trestní řízení proti druhému žalovanému, a podle potřeby provést i důkaz znalcem z oboru automobilismu. Mělo být též skutkově objasněno, jak účastníci a zejména žalovaní přijížděli na křižovatku, neboť řazení do příslušného dopravního pruhu by mohlo být projevem snahy řidiče buď odbočovat vpravo nebo pokračovat v jízdě přímým směrem (srov. § 12 odst. 2 vyhlášky č. 141/1960 Sb.). Poněvadž prvý žalovaný řídil motocykl – skútr, který je vybaven blikačem, stačilo, aby upozornil na změnu směru jízdy příslušným světelným znamením; lze-li vycházet z toho, že blikače nefungovaly během jízdy, bylo především povinností prvého žalovaného jako řidiče dát včas a zřetelně najevo znamení pro změnu směru jízdy. Ovšem úmysl obou žalovaných o směru jízdy nebyl zatím zcela spolehlivě objasněn, byť je nepochybně z hlediska jejich účasti na způsobení škody významný. Odpovědnost druhého žalovaného – i když šlo o osobu dopravovanou motorovým vozidlem – nevylučuje samo ustanovení § 25 odst. 1 vyhlášky č. 141/1960 Sb. o odpovědnosti řidiče za chování osob dopravovaných ve vozidle; jde o ustanovení vyhlášky upravující pravidla silničního provozu, jež má pouze zdůraznit postavení a odpovědnost řidiče motorového vozidla za bezpečnost jízdy na silnicích a za dodržování pravidel silničního provozu. Nemůže jím být změněna nebo vyloučena odpovědnost za škodu podle obecných ustanovení občanského zákoníku.

Okresní soud porušil tak v řízení a rozhodnutím zákon v ustanoveních § 6, 100, 120 odst. 1, § 132, 135 odst. 1 a § 153 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanoveními § 427 a násl. a § 420 o. z.