Rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 14.02.1966, sp. zn. 11 Co 571/65, ECLI:CZ:MSPH:1966:11.CO.571.1965.1

Ustanovení § 85 not. řádu nelze vyložit tak, že by národní výbor nebyl vůbec povinen skládat při koupi nemovitosti kupní cenu, tedy ani po prodeji.

(Rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 14. února 1966, 11 Co 571/65.)

Státní notářství pro Prahu 5 rozhodlo o prodeji nemovitosti obvodnímu národnímu výboru a současně uložilo složit tuto kupní cenu do úschovy státního notářství pro Prahu 5.

Městský soud v Praze rozhodnutí státního notářství potvrdil.

Z odůvodnění:

Proti rozhodnutí podává odvolání oprávněný národní výbor a napadá je jednak v tom, že nemovitost měla být prodána nikoliv národnímu výboru, ale čsl. státu, který jedině je vlastníkem všech věcí ve státním socialistickém vlastnictví, dále pak namítá, že s ohledem na výjimku v § 85 not. řádu nemělo mu být ukládáno složení kupní ceny. Výtěžku prodeje nemovitosti prý stejně v daném případě bude použito k úhradě pohledávek státu, které značně převyšují kupní cenu nemovitosti, takže ke skutečnému proplacení nedojde, ale vymáhaná pohledávka bude likvidována účetním dopisem.

Ustanovením § 85 not. řádu zprošťuje národní výbor nebo jiný státní orgán, který projevil zájem o koupi nemovitosti v řízení o výkon rozhodnutí, povinnosti skládat kupní cenu před prodejem. Toto ustanovení však neznamená, že by národní výbor nebyl povinen skládat tuto kupní cenu vůbec, tedy ani po prodeji a že by bylo možno zásadně provádět likvidaci vymáhaných pohledávek účetním odpisem. Z ustanovení § 87 not. řádu totiž vyplývá, že v každém případě (výjimku toto ustanovení nepřipouští) zašle státní notářství soudu, který bude provádět rozvrh výtěžku prodeje, to, co z kupní ceny zbylo po srážce nákladů prodeje a poplatků z něho vyměřených. Aby tuto svou povinnost mohlo splnit, musí mít státní notářství k dispozici kupní cenu. Že státní notářství není oprávněno rozhodovat o tom, kdy složení kupní ceny bude vyžadovat a kdy nikoliv, vyplývá i z toho, že rozvrh výtěžku provádí soud a nikoliv státní notářství a že tedy otázka, které pohledávky a v jaké výši budou při rozvrhu uhrazeny, bude s konečnou platností vyřešena až u soudu v rozvrhovém řízení podle § 337 o. s. ř. Do této doby také nelze usoudit, zda bude uspokojována jen pohledávka vymáhaná či také pohledávky jiné a zda se vystačí s účetním odpisem. Vyřízení věci, jak se jej domáhá odvolatel, by jistě v některých případech bylo praktické a jednodušší, zákon je však nepřipouští. Jestliže tedy státní notářství postupovalo ve shodě se zákonem a uložilo odvolateli, který proti koupi nemovitosti námitky nemá, aby složil kupní cenu do notářské úschovy, bylo nutno jeho rozhodnutí potvrdit ( § 219 o. s. ř.) jako věcně správné.

Pokud pak odvolatel dále namítal, že ve výroku rozhodnutí měla být nemovitost prodána čsl. státu a nikoliv národnímu výboru, který tu stát jen zastupuje, ani v tomto ohledu nelze odvolání vyhovět. Výrok rozhodnutí plně odpovídá znění zákona ( § 82 odst. 2 not. řádu), který stanoví, že nemovitost se prodá národnímu výboru, má-li o ni zájem. Je ovšem přirozené, že národní výbor nabývá vlastnictví nikoliv pro sebe, ale pro stát, neboť jediným vlastníkem všech věcí ve státním socialistickém vlastnictví je stát ( § 6 věta druhá hosp. zák.), který jednotlivé části národního majetku spravuje prostřednictvím státních organizací ( § 64 odst. 2 hosp. zák.). Je třeba si uvědomit, že podle § 61 hosp. zák. vystupuje rozpočtová organizace, kterou je národní výbor, zásadně svým jménem ( § 61 odst. 1 hosp. zák.) a jménem státu jen tam, kde je to výslovně stanoveno zvláštním předpisem ( § 61 odst. 2 hosp. zák.). Ze znění § 82 odst. 2 not. řádu je tedy zřejmé, že nebylo úmyslem činit z pravidla výjimku.