Rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 19.02.1976, sp. zn. 1 Cz 12/76, ECLI:CZ:NS:1976:1.CZ.12.1976.1

K rozhodnutí o schválení právního úkonu odmítnutí dědictví, učiněného v zastoupení nezletilého dědice jeho zákonným zástupcem, musí mít soud péče o nezletilé zjištěny údaje o povaze, druhu a ceně majetku zůstavitele a o výši jeho dluhů.

(Rozsudek Nejvyššího soudu ČSR z 19. 2. 1976, 1 Cz 12/76)

V řízení o dědictví po zůstavitelce M. K., zemřelé 24. 4. 1974, byl sepsán protokol o předběžném šetření, podle něhož patřil do dědictví činžovní dům čp. 1725 v P. 2 se stavební parcelou č. 1769 o výměře 541 m2, starší svršky a blíže neuvedené šperky a vklady. Podle závěti zůstavitelky z 21. 1. 1967 byli jejími dědici M. K., dcera zůstavitelky, K. K., zeť zůstavitelky, a nezletilý J. K., vnuk zůstavitelky. Dědici K. K. a M. K. jménem svým i za nezletilého syna J. K. dědictví odmítli a státní notářství pro Prahu 2 předložilo spis obvodnímu soudu pro Prahu 7 ke schválení odmítnutí dědictví za nezletilého J. K. podle ustanovení § 179 o. s. ř.

Rozsudkem obvodního soudu pro Prahu 2 nebyl udělen souhlas rodičům nezletilého J. K. k odmítnutí dědictví s odůvodněním, že nebyly zjištěny všechny věci, které do dědictví patří, zejména zlaté předměty. Podle názoru obvodního soudu by rodiče po důkladném zjištění všech předmětů patřících do dědictví zřejmě dědictví za tohoto nezletilého neodmítli.

Nejvyšší soud ČSR rozhodl o stížnosti pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ČSR, tak, že uvedeným rozsudkem soudu prvního stupně, jenž nabyl právní moci, byl porušen zákon.

Z odůvodnění:

Podle ustanovení § 179 o. s. ř., je-li k platnosti právního úkonu, který učinil zákonný zástupce za nezletilého, třeba schválení soudu, soud jej schválí, jestliže je to v zájmu nezletilého.

V projednávané věci si však soud prvního stupně pro své rozhodnutí o neschválení právního úkonu nezjistil skutečný stav věci ( § 120 odst. 1 o. s. ř.).

Soud pochybil zejména tím, že ve věci rozhodl, aniž by si zjednal jasno o tom, jaký je celkový rozsah dědictví. Měl-li za to, že do dědictví patří ještě další dosud nezjištěné hodnoty, bylo třeba v součinnosti se státním notářstvím projednávajícím dědictví zjistit všechny rozhodné skutečnosti o povaze, druhu a ceně zanechaného majetku a o výši dluhů, jak to ostatně opatrovník nezletilého navrhoval. Úvaha o tom, že do dědictví náleží kromě uvedené nemovitosti ještě osobní šperky, vklady na vkladních knížkách apod., byla vyvolána jen údaji, jejichž pravdivost nebyla v době rozhodování soudu zatím bezpečně prokázána.

Jestliže v době rozhodování bylo z obsahu uvedeného dědického spisu zřejmo, že předmětem dědictví je činžovní obytný dům čp. 1725 v P. se stavební parcelou č. 1769 o výměře 541 m2, měla tato skutečnost vést k zevrubnějšímu posouzení otázky, zda nabytí předmětu soukromého vlastnictví nezletilcem je v jeho zájmu, a to z hlediska péče o údržbu, opravy a správu objektu, dále z hlediska povinnosti uspokojit dluhy váznoucí na nemovitosti, jakož i z hlediska povinnosti zaplatit notářské poplatky z takového dědictví. Nabytí dědictví zatíženého uvedenými povinnostmi by nemusilo být ke skutečnému prospěchu nezletilce.

Nezjistil-li tedy a všestranně neposoudil soud všechny skutečnosti rozhodné pro hodnocení zájmu nezletilého v projednávané věci, porušil svým postupem v řízení a svým rozhodnutím zákon v ustanoveních § 6, § 120 odst. 1, § 132 a § 179 o. s. ř. v souvislosti s ustanovením § 28 o. z. Důvodné stížnosti pro porušení zákona bylo proto vyhověno.