Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 14.09.1972, sp. zn. 4 Tz 42/72, ECLI:CZ:NS:1972:4.TZ.42.1972.1

Matka, která řádně pečuje o výchovu svých dětí, nemůže naplnit znak „vyhýbá se poctivé práci“ ve smyslu § 203 tr. zák., a to ani když má možnost umístit děti v kolektivním zařízení a této možnosti nevyužívá.

(Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR z 14. 9. 1972 sp. zn. 4 Tz 42/72.)

Obviněná byla rozsudkem okresního soudu v Mostě ze dne 20. 4. 1971 sp. zn. 4 T 316/71 uznána vinnou trestným činem rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví podle § 132 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. b) tr. zák. a trestným činem příživnictví podle § 203 tr. zák. Za to jí byl podle § 132 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 a § 40 odst. 1 tr. zák. uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců.

Krajský soud v Ústí nad Labem k odvolání prokurátora uložil obviněné trest odnětí svobody na tři roky.

K stížnosti pro porušení zákona podané ve prospěch obviněné zrušil Nejvyšší soud ČSR rozsudky soudů obou stupňů ve výroku o vině trestným činem příživnictví a ve výroku o trestu a přikázal okresnímu soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl.

Z odůvodnění:

Zjištění, že obviněná v době od 23. 4. 1969 do 16. 10. 1970 si vybírala mzdu u Okresního ústavu národního zdraví v Mostě, případně mzdu od této organizace přijímala přesto, že od 23. 4. 1969 v této organizaci vůbec nepracovala a tak ji poškodila celkem o částku 21 029 Kčs, odpovídá provedeným důkazům a obviněná tento skutkový děj v plném rozsahu doznala. Také v právním posouzení takto zjištěného skutečného stavu nedošlo k žádnému pochybení, které by bylo nutno vytknout.

Soudy však nepostupovaly podle ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení provedených důkazů ve směru trestného činu příživnictví podle § 203 tr. zák. Okresní soud tento trestný čin spatřoval v tom, že obviněná od dubna 1969 do října 1970 žila z prostředků získaných rozkrádáním majetku v socialistickém vlastnictví, přičemž nebyla nikde zaměstnána a ani si práci nehledala. Z toho okresní soud dovodil, že obviněná se soustavně vyhýbala poctivé práci a prostředky k obživě si opatřovala trestnou činností. Krajský soud v Ústí nad Labem, když rozhodoval o odvolání, shledal tato skutková zjištění okresního soudu správnými a navíc, aniž provedl další důkazy, z výpovědi svědkyně M. K. zjistil, že tato svědkyně pečovala o dceru obviněné a že obviněné domlouvala, aby umístila svého syna do školky, což však obviněná neučinila. Na základě toho pak krajský soud dospěl k závěru, že jednání obviněné spočívající v tom, že získala prostředky k obživě způsobem, který je třeba považovat za nekalý, a nenastoupila do zaměstnání, ač jí v tom nic nebránilo, okresní soud právem kvalifikoval jako trestný čin příživnictví podle § 203 tr. zák.

Uvedená skutková zjištění obou soudů je třeba považovat za správná jen v tom směru, že obviněná v době od dubna 1969 do října 1970 nepracovala a prostředky k obživě si opatřovala zjištěnou majetkovou trestnou činností. Z těchto skutečností se z hlediska zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu příživnictví podle § 203 tr. zák. dá dovodit jen to, že obviněná si prostředky k obživě v uvedené době opatřovala nekalým způsobem. Pokud však jde o další znak tohoto trestného činu spočívající v tom, že pachatel se soustavně vyhýbá poctivé práci, nestačilo pouhé zjištění, že obviněná v uvedené době nebyla nikde zaměstnána a ani si práci nehledala, jak je uvádí rozsudek okresního soudu, ani zjištění uvedené v rozsudku krajského soudu, že o dceru obviněné pečovala matka obviněné a že obviněné domlouvala, aby umístila svého syna do školky, což obviněná neučinila. V tomto směru bylo nutno prokázat, že obviněná se vyhýbala poctivé práci, přičemž vyhýbáním se poctivé práci třeba rozumět takové jednání pachatele, který nepracuje, ačkoliv má všechny předpoklady k tomu, aby pracoval v řádném pracovním nebo jiném obdobném poměru, nebo vykonával jinou pro společnost užitečnou práci (např. vedení domácnosti, výchovu dětí apod.). Zda u obviněné šlo o takové vyhýbání se poctivé práci, bylo nutno posoudit po zjištění a vyhodnocení všech okolností případu. Tímto způsobem však soudy otázku vyhýbání se poctivé práci u obviněné neřešily, zejména se náležitě nevypořádaly s obhajobou obviněné.

Již ve své výpovědi u vyšetřovatele obviněná uvedla, že do zaměstnání přestala docházet proto, že měla nemocného syna a po dobu jeho nemoci musela s ním být doma, poněvadž její matka, u níž bydlí, se málokdy doma zdržovala a byla většinou u své druhé dcery. Po uzdravení syna nešla do práce proto, že neměla kam dát svou dceru, o kterou se jí matka nechtěla starat, a když ještě chodila do zaměstnání v nemocnici, se jí několikrát stalo, že přišla z práce domů a její dcera byla před domem. Dále tvrdila, že obě děti nemohla dát do mateřské školy z toho důvodu, že národní výbor jí povolil umístit v mateřské škole jen syna a nikoliv též dceru. V závěru své výpovědi uvedla, že od 1. 9. 1970 její dcera dochází prvním rokem do školy a že nastoupí zaměstnání, jakmile se jí podaří dostat syna do mateřské školy. Totéž obviněná vypověděla i v hlavním líčení a dodala, že dosud nepracuje, neboť nemá pro syna povoleno umístění ve školce. Také ve svém odvolání proti rozsudku okresního soudu obviněná vytýkala, že okresní soud ji nesprávně uznal vinnou trestným činem příživnictví a že v tomto směru nevzal v úvahu, že v době, kdy měla trestnou činnost páchat, byla rozvedená, starala se o dvě děti ve věku čtyř a šesti let a že nemohla pro obě tyto děti současně sehnat umístění v jeslích. Proto také když nastoupila do pracovního poměru, musela vždy za několik dní přestat pracovat, neboť neměla nikoho, kdo by jí hlídal jedno z dětí, které nebylo v péči jeslí.

Okresní soud se s uvedenou obhajobou obviněné v rozsudku vůbec nevypořádal v rozporu s ustanovením § 125 tr. ř. a krajský soud aniž v tomto směru provedl nějaké důkazy v odůvodnění napadeného rozsudku, poukázal toliko na výpověď matky obviněné M. K. z přípravného řízení, z níž zjistil, že matka obviněné pečovala o její dceru a obviněné domlouvala, aby umístila svého syna do školky, což však obviněná neučinila. Přitom však toto zjištění je neúplné, neboť svědkyně M. K. ve své výpovědi navíc ještě uvedla, že i když dceru obviněné hlídala, někdy ji musela odvést k obviněné do nemocnice nebo ji musela nechat venku, protože sama šla do práce. Tato část výpovědi svědkyně, kterou krajský soud pominul, nasvědčuje věrohodnosti obhajoby obviněné.

V daném případě šlo o důležitou obhajobu, neboť kdyby se prokázalo, že obviněná v kritické době nepracovala proto, že musela pečovat o své dvě děti, které byly v útlém věku, nebyl by u ní naplněn znak vyhýbání se poctivé práci ve smyslu § 203 tr. zák. Za tohoto předpokladu by totiž bylo nutno považovat za poctivou práci ve prospěch společnosti i péči obviněné o výchovu těchto dětí, která pokud byla řádně vykonávána, by byla prací rovnocenou práci v řádném pracovním nebo jiném obdobném poměru. Přitom by nebylo možno upírat obviněné právo na to, aby se osobně věnovala péči a výchově dětí i v normální pracovní době a že z toho důvodu pak nenavázala pracovní poměr, a to ani za předpokladu, že by měla možnost umístit děti v kolektivním zařízení. Je třeba vzít v úvahu, že matka není povinna umístit své dítě do kolektivního zařízení a vstoupit do zaměstnání. Vyplývá to ze zásady našeho rodinného práva, podle níž rozhodující úlohu na výchově dětí mají rodiče, kteří také odpovídají společnosti za všestranný vývoj svých dětí ( § 32 odst. 1, § 33 odst. 1 zák. o rodině).

Soudy proto měly vycházet z obhajoby obviněné a zjišťovat v jakých poměrech obviněná žila v kritické době a zda řádně pečovala o své dvě děti. Za tím účelem měly být provedeny potřebné důkazy.