Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 04.11.1971, sp. zn. 2 Tz 25/71, ECLI:CZ:NS:1971:2.TZ.25.1971.1

Pro trestný čin je možno obviněného stíhat před soudem jen na základě obžaloby prokurátora po předcházejícím přípravném řízení.

(Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze 4. 11. 1971 sp. zn. 2 Tz 25/71.)

Proti obviněnému J. Č. bylo usnesením obvodního oddělení VB České Budějovice ze dne 27. 11. 1970 zahájeno podle § 160 odst. 1 tr. ř. trestní stíhání pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 tr. zák. a dne 27. 11. 1970 bylo obviněnému na počátku jeho prvního výslechu sděleno podle § 169 písm. a) tr. ř. obvinění pro týž trestný čin, kterého se dopustil v Českých Budějovicích dne 27. 11. 1970 kolem 03 hod. v Čéčově ulici č. 20, kde vnikl násilím do sklepa F. K. tím, že utrhl petlici u dveří a odcizil sklenice se zavařenými houbami, okurkami a vejce, čímž způsobil celkovou škodu nejméně 50 Kčs. Obviněný byl též 21. 12. 1970 řádně podle § 166 odst. 1 tr. ř. seznámen s výsledky vyhledávání. Dopisem okresního prokurátora v Českých Budějovicích ze dne 31. 1. 1971 byl pak upozorněn na to, že jeho skutek bude prokurátorem posouzen jako přečin proti majetku v socialistickém a v osobním vlastnictví podle § 3 odst. 1 písm. a), d) zák. č. 150/1969 Sb. Nato podal okresní prokurátor podle § 179a odst. 1 písm. a) tr. ř. návrh na potrestání obviněného pro zmíněný přečin. Samosoudce okresního soudu v Českých Budějovicích dospěl v hlavním líčení 8. 2. 1971 k názoru, že vzhledem k předchozí recidivě obviněného bude nutno skutek posuzovat jako trestný čin krádeže a postoupil věc k projednání senátu téhož soudu. V řízení před senátem pak rozhodl okresní soud rozsudkem ze dne 22. 2. 1971 sp. zn. 2 Ta 24/71, jímž uznal obviněného za skutek výše naznačený vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 tr. zák.

K stížnosti pro porušení zákona podané generálním prokurátorem ČSR zrušil Nejvyšší soud ČSR tento rozsudek i celé řízení, které mu předcházelo, a přikázal okresnímu prokurátorovi, aby věc znovu projednal a rozhodl.

Z odůvodnění:

Nejvyšší soud shledal, že zákon byl porušen již řízením, které napadenému rozsudku předcházelo.

Podle § 180 odst. 1 tr. ř. se trestní stíhání před soudem koná jen na podkladě obžaloby, kterou podává a před soudem zastupuje prokurátor. To platí s jedinou výjimkou vyplývající z § 314b tr. ř. ve spojení s § 179a tr. ř., kdy stačí k stíhání přečinu před soudem podání návrhu na potrestání. Z toho je zřejmé, že stíhání obviněného před soudem pro trestný čin bezvýjimečně vyžaduje podání obžaloby, což opět předpokládá, že se předtím konalo vyšetřování nebo vyhledávání. Dospěl-li proto okresní soud k závěru, že je nutno skutek obviněného posuzovat jako trestný čin, měl vrátit věc podle analogie § 314c odst. 1 písm. e) tr. ř. prokurátorovi k podání obžaloby, poněvadž se ve věci již konalo vyhledávání.

Protože okresní soud provedl řízení o trestném činu, aniž byla proti obviněnému podána obžaloba, porušil tím zákon v § 180 odst. 1 tr. ř. Řízení i rozsudek okresního soudu bylo proto nutno k návrhu generálního prokurátora zrušit.

Vzhledem k tomu, že obžalobu může podat jen prokurátor, byla mu věc přikázána k dalšímu řízení.