Rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 19.08.1971, sp. zn. 1 Cz 59/71, ECLI:CZ:NS:1971:1.CZ.59.1971.1

Žalující Česká státní spořitelna se domáhala na žalovaných zaplacení částky 26 816 Kčs, kterou první žalovaný dlužil jako nedoplatek půjčky poskytnuté mu v r. 1967 v částce 80 000 Kčs. Druhý a třetí žalovaný jsou z této smlouvy o půjčce zavázáni jako ručitelé.

Rozsudkem obvodního soudu pro Prahu 6 byli žalovaní J. Š., J. M. a ing. R. Š. uznáni povinnými zaplatit žalobci částku 26 816 Kčs s 6 úroky od 1. 1. 1968 do 9. 4. 1968 a 7,2 12337d 10. 4. 1968 do zaplacení a náklady řízení v částce 1100 Kčs, vše ve splátkách po 500 Kčs měsíčně, počínaje dnem právní moci tohoto rozsudku.

K odvolání žalobce a třetího žalovaného byl tento rozsudek změněn rozsudkem Městského soudu v Praze tak, že žaloba, pokud směřovala proti třetímu žalovanému ing. R. Š., byla zamítnuta.

Nejvyšší soud ČSR rozhodl o stížnosti pro porušení zákona, podané generálním prokurátorem ČSR, tak, že rozsudkem soudu druhého stupně, pokud jím žaloba proti ing. R. Š. byla zamítnuta, byl porušen zákon.

Z odůvodnění:

Své rozhodnutí odůvodnil soud druhého stupně ustanovením § 39 o. z., když dospěl k závěru, že právní úkon, z něhož žalobce vyvozuje nárok proti třetímu žalovanému, je neplatný, neboť se příčí zájmům společnosti. Smluvní ujednání, sloužící k poskytování výjimečných výhod určitým občanům, při nichž smluvní riziko organizace poskytující půjčku je kryto vznikem závazků neinformovaných ručitelů, není podle názoru soudu druhého stupně společensky žádoucí a je z hlediska ustanovení § 39 o. z. neplatné.

Pro takový závěr však není dostatečného podkladu ani v ustanovení § 341 a násl. o. z., ani v ustanoveních § 32 a násl. vyhlášky č. 47/1964 Sb. Podle ustanovení § 341 o. z. vzniká občanovi uzavřením smlouvy o půjčce právo, aby mu organizace poskytla peněžitou půjčku pro účel, jemuž má půjčka sloužit. Pokud by půjčky bylo užito bez souhlasu organizace na jiný než smluvní účel, dává ustanovení § 344 o. z. organizaci právo požadovat na občanovi splacení půjčky před uplynutím dohodnuté lhůty. Z těchto ustanovení nevyplývá, že by žalující strana nebyla oprávněna poskytnout žalovanému Š. nebo kterémukoliv jinému občanovi půjčku i v takové výši, jako tomu bylo v daném případě. Jestliže interními pokyny nebo předpisy pro pobočky České státní spořitelny (pokud ovšem nemají povahu obecně závazných předpisů) je omezováno poskytnutí půjček i pokud jde o jejich výši, neznamená to ještě, že by smlouva o půjčce vyšší částky, než tyto pokyny nebo předpisy připouštějí, byla v rozporu se zákonem. Takové pokyny a předpisy jsou jen instrukcí pro pracovníky poboček České státní spořitelny o tom, v jakém rozsahu mají být smlouvy o půjčce s občany uzavírány, aby tato činnost státní spořitelny byla v souladu s účelem nevytvářet kupní sílu, která by nebyla kryta zásobami zboží na trhu. Nelze tedy souhlasit s názorem, ke kterému dospěl soud druhého stupně, že smlouva o půjčce, která svou výši přesahuje výši půjček, jež lze občanům poskytnout podle interních pokynů a předpisů pro pobočky České státní spořitelny, je z tohoto důvodu neplatná ve smyslu ustanovení § 39 o. z.

Rozsudek soudu druhého stupně vyslovuje také neurčitý závěr, že na straně třetího žalovaného lze předpokládat omyl, který by mohl být důvodem k odstoupení od smlouvy, spočívající v tom, že žalovaný ing. Š. údajně nevěděl, že žalovaný Š. neobdrží zaplacenou celou půjčku. Ani s tímto závěrem nelze souhlasit. Žalovaný ve své výpovědi, slyšen jako účastník řízení, uvedl, že byl požádán prostřednictvím druhého žalovaného J. M., aby převzal ručitelský závazek, pokud jde o půjčku žalovaného J. Š. ve výši 80 000 Kčs. Nebylo prokázáno, že by nebyly splněny náležitosti vzniku ručitelského závazku tak, jak je vyžaduje ustanovení § 52 o. z. Zákon ani v tomto ani v jiných ustanoveních nevyžaduje, aby organizace nebo věřitel poskytující půjčku podrobně informovali ručitele, jakým způsobem půjčka bude proplacena nebo jakým jiným způsobem s ní bude disponováno; věřiteli je uložena jediná povinnost informovat ručitele na jeho žádost o výši pohledávky ( § 53 o. z.). Ze žádného zákonného ustanovení nelze dovodit závěr, že by na platnost ručitelského závazku mohla mít vliv ta okolnost, že dlužníkovi byla vyplacena jen část půjčky a její druhá část byla použita ke krytí dosud neuhražené předchozí půjčky. Závazek ručitele je ustanovením § 52 o. z. přesně vymezen a týká se ručení za zaplacení konkrétní pohledávky. Je věcí ručitele, aby si opatřil informace o tom, jaké povinnosti mu z ručitelského závazku vyplynou a zda tento závazek přináší pro něj riziko. Věřiteli v tomto směru žádná poučovací povinnost zákonem uložena není.

Jestliže soud druhého stupně vycházel při rozhodování z jiného právního názoru, porušil zákon o ustanoveních § 39 a § 52 o. z. v souvislosti s ustanovením § 341 o. z.