Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 20.07.1967, sp. zn. 9 Tz 49/67, ECLI:CZ:NS:1967:9.TZ.49.1967.1

Obviněný byl uznán vinným pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1, § 222 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 25. 10. 1966 ve svém bytě bodl nožem svého syna do hlavy a způsobil mu tak řeznou ránu ve spánkové oblasti. Za to byl obviněnému uložen s použitím § 40 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, který mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou roků.

Ke stížnosti pro porušení zákona podané generálním prokurátorem zrušil Nejvyšší soud rozsudek okresního soudu ve výroku o trestu a tomuto soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.

Z odůvodnění:

Skutková zjištění okresního soudu, pokud jde o výrok o vině, jsou správná a odpovídají výsledkům provedeného dokazování. Okresní soud však porušil zákon ve výroku o trestu. Ve svém rozsudku soud uvedl, že při výměře trestu hodnotil skutečnost, že obviněný je 71 roků stár a že vzhledem ke svému věku musí trpět určitou senilní demencí. Dále vzal soud v úvahu, že obviněný je nemocný „na plíce“ a že toto (zřejmě včetně demence) muselo mít svůj odraz i v rozčilení obviněného, který se dostal do konfliktu se synem pro majetkové záležitosti. Vzhledem k těmto okolnostem došel soud k závěru, že je možné použít mimořádného snížení trestu ve smyslu § 40 tr. zák.

Toto rozhodnutí okresního soudu je v rozporu se zákonem, neboť soud ve výroku o trestu, pokud jde o užití § 40 tr. zák., rozhodl na podkladě neúplných skutkových zjištění.

Pouze z té skutečnosti, že obviněný je 71 roků stár, nelze dospět k závěru, že musí trpět určitou senilní demencí. Jde jen o úvahu soudu nepodloženou žádným důkazem. Zjistit, zda obviněný trpí senilní demencí, nemůže soud, aniž by provedl důkaz znalci – psychiatry. Bylo proto povinností soudu, aby vzhledem k osobě obviněného, který se neustále dostává do konfliktů se svou rodinou, nařídil zkoumání duševního stavu obviněného znalci – psychiatry. Dále bylo třeba, aby se znalci vyjádřili i k vlivu alkoholu na chování obviněného.

Okresní soud ve svém rozhodnutí bez dostatečných podkladů rovněž poukázal na to, že obviněný je nemocný plicní chorobou. Bylo třeba proto i v tomto směru dotazem na OÚNZ zjistit, zda obviněný je v léčení, v jakém stadiu je jeho choroba, zda nemocný dodržuje pokyny lékaře atp.

Teprve po řádném došetření by soud mohl zjistit, zda v daném případě snížení trestu odůvodňují mimořádné poměry pachatele.

Okresní soud trest odnětí svobody podmíněně odložil a své rozhodnutí zdůvodnil jen úvahou, že se obviněný napraví bez výkonu trestu, neboť podle zprávy o pověsti a výpisu z rejstříku trestů nemá sklony k páchání trestných činů proti životu a zdraví.

Okresní soud přešel bez povšimnutí, že svědek K vypověděl, že obviněný často bil svou manželku a děti. Svědek L vypověděl, že obviněný bil jak manželku, tak i děti, že ty často nespávaly doma. Když byl obviněný předvolán na MNV, i tam manželce vyhrožoval, že ji musí zabít. Z výpovědi příbuzných obviněného je zřejmé, že pro nesnesitelné jednání obviněného se od něj jak děti, tak i manželka odstěhovaly. Naproti tomu bylo třeba prověřit obhajobu obviněného, že on sám na národním výboru hlásil, že ho syn bije, že byl proto dokonce i ošetřován již dříve v nemocnici. Tyto rozbroje prý vznikají proto, že nechtěl na syna převést dům.

Okresní soud tím, že nepostupoval tak, aby byl zjištěn skutečný stav věci a neobjasnil okolnosti, které svědčí jak ve prospěch, tak i v neprospěch obviněného, rozhodl ve výroku o trestu na podkladě neúplných skutkových zjištění a jednal tak v rozporu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř.