Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 15.07.1965, sp. zn. 4 Tz 40/65, ECLI:CZ:NS:1965:4.TZ.40.1965.1

Jestliže pachatel jiného lživě obviní z jednání, které nezakládá zákonné znaky některého trestného činu podle zvláštní části trestního zákona, nedopustí se trestného činu křivého obvinění. V takovém případě by mohlo jít o provinění podle § 19 písm. a) zák. č. 38/1961 Sb. ( § 38 písm. a) zák. č. 60/1961 Sb.).

Vyslovení pouhého podezření ze strany obviněného, že mu konkrétní osoba odcizila peníze, nelze považovat za vědomě lživé, a tedy křivé obvinění.

(Rozhodnutí Nejvyššího soudu z 15. července 1965 – 4 Tz 40/65.)

Obvodní prokurátor pro Prahu 3 podal na mladistvou obviněnou A. žalobu pro trestný čin křivého obvinění podle § 174 odst. 1 tr. zák., záležející v tom, že mladistvá obviněná před orgány VB nepravdivě obvinila občana S. z trestného činu krádeže, totiž, že jmenovaný ve svém bytě v Praze 4 odcizil mladistvé obviněné v době jejího přespání v tomto bytě v noci z 12. na 13. září 1964 částku 50,- Kčs.

Okresní soud v Ústí nad Labem, kterému byla trestní věc proti mladistvé obviněné postoupena podle § 295 tr. ř., obžalobu obvodního prokurátora přijal.

Ke stížnosti pro porušení zákona, podané předsedou Nejvyššího soudu Nejvyšší soud usnesení okresního soudu zrušil a přikázal mu věc znovu projednat a rozhodnout.

Z odůvodnění:

Nejvyšší soud přezkoumal na podkladě stížnosti pro porušení zákona správnost všech výroků napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, jež mu předcházelo a dospěl k závěru, že zákon byl porušen v ustanovení § 188 odst. 1 písm. d) tr. ř. Při předběžném projednání obžaloby je povinností soudu přezkoumat na základě spisu věc ze všech hledisek v § 186 tr. ř. uvedených a vyvodit z toho příslušné závěry ve svém rozhodnutí ( § 188 tr. ř.).

Trestného činu křivého obvinění podle § 174 odst. 1 tr. zák., pro který je mladistvá obviněná stíhána, se dopustí ten, kdo jiného lživě obviní z trestného činu v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání. Podle tohoto ustanovení je tedy trestné pouze obvinění z činu, který je trestným činem. To znamená, že pachatel musí uvést o jiném takové skutkové okolnosti, které naplňují znaky některého trestného činu.

Mladistvá obviněná ve svých výpovědích před orgány VB tvrdila, že v době příchodu do bytu občana S. měla v peněžence něco přes 60,- Kčs a že příštího dne, když si chtěla zakoupit na nádraží jízdenku, zjistila, že má v peněžence jen 8,- Kčs a že jí chybí částka kolem 50,- Kčs. Uvedla, že má podezření, že tuto částku jí odcizil S., u kterého v noci přespala, ježto si jinak nedovedla vysvětlit, jak o peníze přišla.

K tomu nutno předem uvést, že odcizení částky příliš nepřevyšující 500,- Kčs z majetku v osobním vlastnictví zakládá vzhledem k ustanovení § 18 odst. 1 zák. č. 38/1961 Sb. o MLS toliko provinění. Podle odstavce druhého citovaného ustanovení takové jednání nelze stíhat jako provinění jen tehdy, dopustí-li se provinilý občan činů proti majetku opětovně, nebo je-li jeho čin z jiných důvodů zvlášť zavržitelný. V daném případě nebyly zjištěny okolnosti, které by přesto, že šlo o podezření z odcizení částky 50,- Kčs, odůvodňovaly stíhání S. pro trestný čin krádeže. Není tedy možno dovozovat, že by mladistvá obviněná uvedla orgánům VB okolnosti, zakládající trestný čin. Než nejen to. Mladistvá obviněná uvedla před orgány VB výslovně, že má podezření, že částku 50,- Kčs jí odcizil S., ježto u něho přespala a jinak si věc nedovede vysvětlit. Vyslovení pouhého podezření ze strany mladistvé obviněné, že peníze jí odcizil S., nelze považovat za vědomé lživé a tedy křivé obvinění. Za daného stavu věci proto skutek, pro který se trestní stíhání mladistvé obviněné vede, nesplňuje znaky trestného činu křivého obvinění ani jiného trestného činu.