Rozhodnutí Okresního soudu v Plzni ze dne 07.05.1960, sp. zn. 13 C 33/59, ECLI:CZ:OSPM:1960:13.C.33.1959.1

Smlouva o hmotné odpovědnosti, pro níž je stanovena obligatorní písemná forma, se stává perfektní až podpisem smlouvy a působí ode dne jejího podpisu. Její sjednání se zpětnou účinností je v rozporu s účelem zák. č. 71/1958 Sb. a ust. § 41 obč. zák.

Před podpisem smlouvy odpovídá zaměstnanec za způsobené škody podle § 2 zák. č. 71/1958 Sb. (srov. § 4 odst. 5).

(Rozhodnutí okresního soudu v Plzni ze dne 7. května 1960, č. j. 13 C 33/59.)

Žalující podnik uplatnil proti žalovanému hmotně odpovědnému zaměstnanci nárok na zaplacení manka ve výši 2384,50 Kčs.

Okresní soud v Plzni svým pravomocným rozhodnutím žalobu zamítl.

Odůvodnění:

Jádrem sporu je otázky, zda je přípustné uzavření smlouvy o hmotné odpovědnosti se zpětnou účinností, to znamená, zda hmotná odpovědnost zaměstnance počíná od podpisu smlouvy o hmotné odpovědnosti anebo zda působí zpětně od převzetí prodejny či zásob.

Písemná forma smlouvy o hmotné odpovědnosti (srov. § 4 odst. 1 zák. č. 71/1958 Sb., § 4 odst. 1 vyhl. č. 165/1958 Ú. l., bod 64 vyhl. č. 125/1959 Ú. l.) je hmotně právní podmínkou vzniku platné smlouvy a pokud tato podmínka nebyla splněna, nejde tu o platný projev vůle směřující k uzavření této pracovní smlouvy (srov. směrnice pléna Nejvyššího soudu, uveřejněné pod č. 27/1960 Sbírky rozh. čs. soudů). Pracovní smlouva, pro níž je stanovena obligatorní písemná forma, tedy i smlouva o hmotné odpovědnosti se stává perfektní až podpisem smlouvy a působí ode dne jejího podpisu. Její sjednání se zpětnou účinností je v rozporu s účelem zák. č. 71/1958 Sb. a ust. § 41 obč. zák. Pokud podnik takovou smlouvu uzavřel – patrně ve snaze zbavit se tíživého důkazního břemene – působí tato smlouva jako platná smlouva podle § 4 odst. 1 zák. č. 71/1958 Sb. až ode dne podpisu. Před podpisem odpovídá zaměstnanec za způsoben škody podle § 2 cit. zák. (srov. § 4 odst. 5).

Vzhledem k tomu bylo povinností žalujícího podniku, aby prokázal zavinění žalovaného zaměstnance, neboť nejde o případ, kdy se při vzniku manka zavinění toho, kdo závazek porušil, předpokládá ( § 4 odst. 1 cit. zák.).

Žalující podnik však v žádném směru zavinění žalovaného zaměstnance neprokázal. Na základě provedeného dokazování bylo naopak zjištěno výlučné zavinění žalujícího podniku, který přes opětovné upozornění žalovaného na závady při dodávce zboží dále posílal tytéž závozníky a za něž žalující podnik odpovídal, byť i to nebyli jeho zaměstnanci (srov. § 344 obč. zák.); při tom zjištěné manko mohlo vzniknout jen při dodávce zboží.

Žalovaný naproti tomu dodržel všechny předpisy o přejímce zboží (srov. zejména body 34 až 39 vyhl. č. 125/1959 Ú. l. a předpisy o základních podmínkách dodávky).