Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.02.2013, sp. zn. 3 Tdo 148/2013, ECLI:CZ:NS:2013:3.TDO.148.2013.1

Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného B. K. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 55 To 83/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 6 T 165/2011.

Z o d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 25. 1. 2012, č.j. 6 T 165/2011-359, byl obviněný B. K. uznán vinným v bodech ad II/ 1) – 8) / odsuzující části výroku o vině zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na tom skutkovém základě, že

„1) v přesně nezjištěné době od letních měsíců r. 2009 do 8. 3. 2011 v O. na ulici V. č. 14, kde v té době bydlel, a také v objektu JM – a. J. M. ve Š. na ulici N. v areálu bývalé Ch. nejméně ve 35-ti případech neoprávněně vyrobil zpravidla ze dvou až tří balení léčiva Nurofen nezjištěné množství drogy metamfetaminu,

2) v přesně nezjištěné době od letních měsíců r. 2009 do 8. 3. 2011 v O. na ulici V. č. 14 předal zdarma Z. K. nejméně v 5-ti případech, vždy po dávce drogy metamfetaminu, tzv. lajny o velikosti zápalky, tedy přibližně 1 gram této drogy,

3) v přesně nezjištěné době v průběhu roku 2010 do 8. 3. 2011 v O. na ulici V. č. 14 předal zdarma P. K. nejméně v 10-ti případech vždy po dávce drogy metamfetaminu o hmotnosti přibližně 0,2 gramy, tedy celkem přibližně 2 gramy této psychotropní látky,

4) v přesně nezjištěné době od roku 2009 do 8. 3. 2011 na neustanovených místech v O., v okolí restaurace J. a dále ve třech případech ve Š., tedy celkem ve 20-ti případech zčásti prodal za částky 200,- Kč a zčásti za protislužbu ve stejné hodnotě D. K. vždy po dávce drogy metamfetaminu o hmotnosti 0,2 gramy, tedy o celkové hmotnosti přibližně 4 gramy, přičemž v 5 až 6-ti případech zprostředkovala prodej metamfetaminu přítelkyně obžalovaného Z. K.,

5) v přesně nezjištěné době od měsíce října nebo listopadu r. 2010 do konce měsíce února r. 2011 na různých místech v okrese O., celkem ve 40-ti případech zčásti předal zdarma a zčásti za protislužbu J. S. vždy po dávce drogy metamfetaminu obsahující od 4 do 10 tzv. lajn o velikosti zápalky, a takto mu celkem předal přibližně 32 gramů této psychotropní látky,

6) v přesně nezjištěné době od měsíce června 2010 do konce měsíce února r. 2011 v O. na ulici V. č. 14 předal zdarma ve dvou případech K. V. vždy po dávce drogy metamfetaminu, tzv. lajně, tedy o celkové hmotnosti přibližně 0,4 gramů,

7) v přesně nezjištěné době od měsíce listopadu r. 2009 do měsíce listopadu r. 2010 v přesně neustanoveném vozidle, před domem č. 14 na ulici V. v O., nejméně v 5-ti případech zčásti prodal za finanční částky 500,- Kč, zčásti za protislužbu A. W. vždy po dávce drogy metamfetaminu, ze které bylo možno vytvořit 2 tzv. lajny o velikosti zápalky, a takto této odběratelce OPL předal přibližně 1 gram psychotropní látky metamfetaminu, přičemž ve třech případech prodej drogy zprostředkovala Z. K.,

8) v přesně nezjištěné době od měsíce května r. 2009 do měsíce prosince r. 2010 na různých místech v O. předal nejméně v 6-ti případech, zčásti zdarma a zčásti za protislužbu vždy po dávce v hodnotě 100,- Kč, J. M. přibližně 0,6 gramů psychotropní látky metamfetaminu,

přičemž jednání pod body 1) až 8) se dopustil, přestože dne 10. 4. 2009 byl propuštěn z výkonu trestu, který vykonával na základě rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 4. 12. 2007, č. j. 6 T 138/2007-232, který nabyl právní moci dne 4. 2. 2008 a kterým byl obžalovaný odsouzen pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 trestního zákona k nepodmíněnému trestu ve výměře 16-ti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou a současně bylo rozhodnuto o zabrání věcí, přičemž výrok o trestu z tohoto rozsudku byl zrušen následujícím rozhodnutím Okresního soudu v Olomouci ze dne 6. 3. 2008, sp. zn. 8 T 69/2007, kdy byl obžalovanému uložen souhrnný trest ve výměře 26-ti měsíců nepodmíněně se zařazením do věznice s ostrahou, a metamfetamin je uveden jako psychotropní látka v příloze č. 5 zákona č. 167/1998 Sb., zařazená do seznamu II. Úmluvy o psychotropních látkách“.

Za to byl obviněný podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl zároveň uložen trest propadnutí věci, a to věcí jednotlivě specifikovaných ve výroku rozsudku, zajištěných při domovní prohlídce provedené v této trestní věci dne 8. 3. 2011. Rozsudek obsahoval rovněž zprošťující výrok podle § 226 písm. a) tr. ř. pro dílčí skutky, v nichž byl obžalobou spatřován zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.

O odvolání obviněného proti odsuzující části předmětného rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci, usnesením ze dne 18. 4. 2012, č. j. 55 To 83/2012-401, jímž je podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.

Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný B. K. následně dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) – s odkazem na ustanovení § 14 odst. 3 věta za středníkem tr. zákoníku – předně namítl, že měl být s ohledem na sazbu stanovenou tr. zákoníkem za trestný čin podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) uznán vinným nikoli zvlášť závažným zločinem, nýbrž toliko zločinem. Dále má zato, že mělo dojít buď ke zproštění z obžaloby v celém rozsahu, anebo jeho jednání mělo být právně posouzeno nejvýše jako trestný čin (přečin) šíření toxikomanie podle § 287 odst. 1 tr. zákoníku. Pochybení soudů obou stupňů spatřoval v tom, že při svém rozhodování toliko presumovaly jeho nakládání se zakázanou látkou metamfetamin – drogou zvanou pervitin – ačkoli se ve skutečnosti jednalo o zcela legální syntetickou látku mefedron, která byla později sice označena za náhražku drogy pervitin, ovšem na seznam zakázaných látek (zákon č. 167/1998 Sb., o návykových látkách) byla uvedena až s účinností od 22. 4. 2011, tedy dávno po jeho zadržení a vzetí do vazby dne 8. 3. 2011. Dovolatel připouští, že mohlo jít o návykovou látku, což ovšem v době svého jednání nemohl vědět; tím spíše, pokud se tato látka běžně prodávala a byla dostupná veřejnosti bez jakéhokoli omezení. V rozhodné době tedy nemohl páchat žádnou úmyslnou trestnou činnost. Důkazní situace pak podle něj v žádném případě neumožňovala odsuzující rozhodnutí. Přípravné řízení bylo provedeno neúplně, zejména proto, že nebyli podrobně vyslechnuti svědci ke všem relevantním skutečnostem (k možným syntetickým náhražkám). V tomto směru bylo dokazování doplněno teprve až v hlavním líčení. Ačkoliv všichni vyslechnutí svědci připustili, že se jednalo právě o syntetickou náhražku drogy pervitin, soudy k této skutečnosti nepřihlížely. Dovolatel navíc poukázal na to, že žádný pervitin u něho nebyl nalezen ani při domovních prohlídkách, kde jej měl údajně vyrábět. Soudům obou stupňů současně vytkl, že „nesprávně právně posoudily použití nepřípustných důkazů“ získaných odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu, k jejichž provedení přistoupily přesto, že to v dané fázi řízení bylo nepřípustné. Důkazy získané odposlechem telekomunikačního provozu se totiž ve spise objevily až po zahájení hlavního líčení. Přitom do spisu je nechal založit policejní orgán, který však v té době již nebyl stranou trestního řízení. V přípravném řízení tak zůstaly uvedené důkazy obviněnému (dovolateli) utajeny. V důsledku toho neměl možnost se s nimi seznámit ani v rámci prostudování spisu před podáním obžaloby. Přestože předmětné důkazy jinak byly získány v souladu se zákonem, došlo k pochybení spočívajícímu v tom, že nebyly v trestním řízení procesně akceptovatelným způsobem předloženy. Tím bylo porušeno právo obviněného na obhajobu jako součást práva na spravedlivý proces. Pokud soud chtěl důkaz provedenými odposlechy použít, musel podle názoru dovolatele v každém případě striktně postupovat podle § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř. a vrátit věc státnímu zástupci k došetření, což však neučinil. Navíc i za předpokladu, že by takto postupoval, došlo by nápravou namítané procesní vady k porušení zásady zákazu reformationis in peius.

Z výše uvedených důvodů dovolatel závěrem navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí, jakož i jemu předcházející řízení včetně rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil a sám ve věci rozhodl tak, že se obviněný zprošťuje obhajoby podle § 226 písm. a), popř. písm. b) tr. ř., anebo aby věc „vrátil“ soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací dospěl mimo jiné k těmto závěrům:

S ohledem na zákonem vymezené důvody dovolání je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá argumentace obviněného, v jejímž rámci namítá nesprávnost skutkových zjištění soudů, podle nichž jednotlivým svědkům – odběratelům předával zdarma, za protislužbu či za úplatu v rozsudku soudu prvního stupně popsaných případech drogu metamfetamin. Námitku nesprávného právního posouzení svého jednání založil především na vlastní skutkové verzi, podle které jednotlivým svědkům namísto inkriminované drogy (metamfetaminu) poskytoval v rozhodné době legální syntetickou náhražku mefedron, běžně prodávanou a dostupnou široké veřejnosti. V této souvislosti pak směřoval své námitky proti způsobu, jakým soudy obou stupňů hodnotily ve věci provedené důkazy, především výpovědi jednotlivých ve věci slyšených svědků, a poukazoval na procesní nepoužitelnost důkazu získaného odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu, který byl předložen až ve fázi řízení před soudem prvního stupně a proveden teprve v rámci hlavního líčení. Takové námitky se ovšem primárně týkají procesní stránky věci a ve své podstatě směřují k revizi skutkových zjištění, ze kterých soudy při hmotně právním posouzení skutku vycházely. Teprve v návaznosti na ně dovolatel namítal nesprávné právní posouzení svého jednání v bodě ad II/ 1) – 8) výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně jako zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.

Nejvyšší soud při svém rozhodování plně respektuje názor opakovaně vyslovený v rozhodnutích Ústavního soudu, že o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je – s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces – nutno uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09).

Takový rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

V posuzované věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání stíhaného jednání popsaného pod bodem ad II/ 1) – 8) výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně nebylo dovolateli procesně použitelnými důkazy prokázáno. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom podrobně vyhodnotil jejich obsah a zároveň vyložil a odůvodnil (§ 125 odst.1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za prokázané. Zvýšenou pozornost věnoval zejména změně ve výpovědích některých svědků – odběratelů metamfetaminu – v průběhu trestního řízení a náležitě vysvětlil, proč – s ohledem na další ve věci provedené důkazy – vycházel z jejich výpovědí učiněných za přítomnosti obhájce obviněného v přípravném řízení před policejním orgánem, zatímco jejich pozdější výpovědi v rámci hlavního líčení považoval za nevěrohodné a účelové, vedené snahou zbavit obviněného trestní odpovědnosti za jeho protiprávní jednání (v podrobnostech viz str. 8 a str. 9 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně podstatnějších výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení jednání obviněného, plně navázal, což rovněž v souladu s ustanovením § 134 odst. 2 tr. ř. v potřebném rozsahu odůvodnil. Zabýval se obdobnou argumentací obviněného (dovolatele) jako v nyní projednávaném mimořádném opravném prostředku a v napadeném rozhodnutí vyložil, proč námitkám obhajoby nepřisvědčil. Také on se náležitě vypořádal zejména s otázkou věrohodnosti výpovědí ve věci slyšených svědků a nad rámec odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně zdůvodnil, proč změny v těchto výpovědích v hlavním líčení oproti řízení přípravnému přičítal předchozímu působení obviněného na tyto svědky (viz str. 3 a 4 napadeného usnesení).

Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci nedostatečně či povrchně. Nad rámec uvedeného pak jako obiter dictum dodává, že věrohodnosti prvotních, procesně bezchybných výpovědí vyslechnutých svědků z přípravného řízení k výrobě a distribuci metamfetaminu obviněným nasvědčovaly nejen skutečnosti zjištěné z odposlechů a záznamu o telekomunikačním provozu, ale i důkazy další, zejména závěry odborných kriminalistických znaleckých expertíz provedených na věcech sloužících k výrobě pervitinu, které policejní orgán zajistil při domovní prohlídce provedené v bydlišti obviněného. Konečně je třeba poznamenat, že samotnou zákonnost výše uvedených odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu nezpochybňuje ani sám dovolatel. Jeho výtka směřuje pouze vůči tomu, že tento důkaz nebyl původně součástí spisu a byl soudu předložen teprve po podání obžaloby. Protože stranám byla – byť později – dána možnost se s ním seznámit a předmětný důkaz byl pak řádně proveden v rámci dokazování v hlavním líčení, a obviněný (dovolatel) měl právo se k němu vyjádřit, nelze mu přisvědčit v tom, že by ve vytýkaném směru byl jakkoliv zkrácen na svých právech, a že by došlo k porušení zásad spravedlivého procesu jen z toho důvodu, že by byl určitý důkaz uplatněn v pozdější fázi trestního řízení. Soud prvního stupně pak neponechal uvedenou otázku bez povšimnutí a na str. 8 svého rozsudku se s ní právně akceptovatelným způsobem vypořádal.

Pokud jde o hmotně právní námitku dovolatele, že s ohledem na rozmezí sazby trestu odnětí svobody uvedenou v ustanovení § 283 odst. 2 tr. zákoníku, která činí dvě až deset let, se nedopustil zvlášť závažného zločinu, nýbrž toliko zločinu, nebylo jí možno přiznat opodstatnění. Z jazykového výkladu ustanovení § 14 odst. 3 věty za středníkem tr. zákoníku totiž jednoznačně vyplývá, že zvlášť závažným zločinem je takový úmyslný trestný čin, na nějž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně deset let. Dolní hranice trestní sazby odnětí svobody při vymezení kategorie zločinu (ostatního) a jejím rozhraničení od kategorie zvlášť závažného zločinu přitom nehraje roli. Poněkud nesrozumitelná interpretace dovolatele, že za trestný čin podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku lze uložit trest odnětí svobody na dvě léta až deset let, „tj. maximálně v této desetileté výši, nikoli nejméně v této hranici, resp. alespoň v této hranici“, obsahu ustanovení § 14 odst. 3 tr. zákoníku neodpovídá, neboť zde nejde o otázku ukládání (výměry) trestu, nýbrž o trestní sazbou vyjádřenou typovou odlišnost zvlášť závažných zločinů na rozdíl od zločinů ostatních.

Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).

Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).

Protože dovolání obviněného B. K. bylo ve skutečnosti opřeno převážně o procesní námitky, které nelze podřadit pod použitý hmotně právní dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ale ani pod žádný jiný z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., a o jedinou hmotně právní námitku, která neměla opodstatnění, nelze tomuto mimořádnému opravnému prostředku přiznat opodstatnění ani z hlediska dalšího důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatněného v jeho druhé alternativě. Proto Nejvyšší soud rozhodl tak, že se podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítá.