Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.05.2011, sp. zn. 7 Tz 37/2011, ECLI:CZ:NS:2011:7.TZ.37.2011.1

Nejvyšší soud ke stížnosti pro porušení zákona ministra spravedlnosti podané ve prospěch obviněného P. S. proti rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. 1 T 166/2004, podle § 268 odst. 2 tr. ř., § 269 odst. 2 tr. ř., § 271 odst. 1 tr. ř. rozhodl tak, že napadeným pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži byl porušen zákon v ustanoveních § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř., § 37 tr. zák. v neprospěch obviněného P. S. Tento rozsudek Okresního soudu v Kroměříži zrušil. Zrušil také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněnému P. S. za trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 1 T 166/2004, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 10. 8. 2010, sp. zn. 6 To 305/2010, neuložil trest vzhledem k ustanovení § 264 odst. 2 tr. ř.

Z o d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 1 T 166/2004, byl obviněný P. S. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. s tím, že podle § 37 tr. zák. bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 9. 4. 2008, sp. zn. 4 T 204/2004, a podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená obchodní společnost Č. I. B. S., a. s., s nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Kromě toho bylo rozhodnuto také ohledně obviněného Z. L.

O odvolání obviněného P. S. bylo rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 10. 8. 2010, sp. zn. 6 To 305/2010, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. c), d), odst. 2 tr. ř. byl rozsudek Okresního soudu v Kroměříži zrušen ohledně obviněného P. S. ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla věc v rozsahu zrušení vrácena Okresnímu soudu v Kroměříži. Důvodem tohoto postupu Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně bylo, že ohledně obviněného P. S. se naznačovala možnost tzv. fikce neodsouzení ve věci Okresního soudu v České Lípě vedené pod sp. zn. 4 T 204/2004 a že tato okolnost, pokud by se potvrdila, by vylučovala upuštění od uložení souhrnného trestu.

Okresní soud v Kroměříži při novém projednání věci zjistil, že ve věci Okresního soudu v České Lípě sp. zn. 4 T 204/2004 ohledně obviněného P. S. skutečně již nastal účinek, že se na něho hledí, jako by nebyl odsouzen. Za tohoto stavu Okresní soud v Kroměříži znovu rozhodl rozsudkem ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. 1 T 166/2004. Tímto rozsudkem byl obviněný P. S. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. spáchaným stejným skutkem, pro který byl odsouzen rozsudkem ze dne 29. 4. 2010, přičemž podle § 37 tr. zák. bylo upuštěno od uložení dalšího trestu vzhledem k rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 9. 4. 2008, sp. zn. 4 T 204/2004. Rozsudek ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. 1 T 166/2004, nabyl právní moci dne 6. 10. 2010 v řízení před Okresním soudem v Kroměříži jako soudem prvního stupně.

Ministr spravedlnosti podal dne 15. 4. 2011 ve prospěch obviněného P. S. stížnost pro porušení zákona proti rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. 1 T 166/2004. Vytkl, že výrok o vině a výrok o náhradě škody jsou v rozporu s ustanovením § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř., které vyjadřuje zásadu „ne bis in idem.“ Namítl, že v rozporu se zákonem je i výrok o trestu, protože pokud ve věci Okresního soudu v České Lípě sp. zn. 4 T 204/2004 nastal účinek, že se na obviněného hledí, jako by nebyl odsouzen, bylo vyloučeno aplikovat ustanovení § 37 tr. zák. a upustit podle tohoto ustanovení od uložení dalšího trestu, které je upraveno v ustanovení § 36 tr. zák. Vyjádřil názor, že pochybil i Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně, který v rozporu s ustanovením § 259 odst. 1 tr. ř. vrátil věc Okresnímu soudu v Kroměříži, ačkoli otázku, zda ve věci Okresního soudu v České Lípě sp. zn. 4 T 204/2004 nastala tzv. fikce neodsouzení, si mohl na podkladě snadno dostupných důkazů objasnit sám. Ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil, že napadeným rozsudkem byl v neprospěch obviněného P. S. porušen zákon v ustanoveních § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř., § 37 tr. zák., § 36 tr. zák. a v řízení, jež mu předcházelo, v ustanovení § 259 odst. 1 tr. ř., aby zrušil napadený rozsudek Okresního soudu v Kroměříži i předcházející usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně, aby zrušil také další obsahově navazující rozhodnutí a aby přikázal Krajskému soudu v Brně – pobočka ve Zlíně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. napadený rozsudek i předcházející řízení a shledal, že zákon byl porušen.

Po zrušení rozsudku ze dne 29. 4. 2010 jen ve výroku o trestu Okresní soud v Kroměříži znovu ve věci rozhodoval za situace, kdy tu byl pravomocný výrok o vině obviněného P. S. trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a pravomocný výrok, jímž byl poškozený s nárokem na náhradu škody směřujícím proti obviněnému P. S. odkázán podle § 229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. Okresní soud v Kroměříži se proto měl omezit jen na rozhodnutí o trestu. Pokud znovu uznal obviněného vinným a znovu rozhodl o uplatněném nároku na náhradu škody, postupoval v rozporu s ustanovením § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř., které zakotvuje nepřípustnost trestního stíhání proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno. Novému výroku o vině a novému výroku o uplatněném nároku na náhradu škody tudíž bránila překážka věci rozhodnuté. O vině obviněného P. S. a o uplatněném nároku na náhradu škody, pokud směřoval proti obviněnému P. S., neměl Okresní soud v Kroměříži rozsudkem ze dne 7. 9. 2010 vůbec rozhodovat.

Ze zjištění Okresního soudu v Kroměříži, že ve věci Okresního soudu v České Lípě sp. zn. 4 T 204/2004 nastala ohledně obviněného P. S. tzv. fikce neodsouzení, vyplývaly důsledky, které měly vliv na rozhodnutí o trestu, byť jinak by tu byl vztah souhrnnosti podle § 35 odst. 2 tr. zák.

Podle § 35 odst. 3 tr. zák. se ustanovení o souhrnném trestu neužije, jestliže dřívější odsouzení je takové povahy, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen. Dosah ustanovení § 35 odst. 3 tr. zák. nespočívá jen v tom, že souhrnný trest nelze uložit, ale i v tom, že od uložení souhrnného trestu nelze upustit. Jasně to vyplývá z dikce § 35 odst. 3 tr. zák., která zní tak, že se neužije ustanovení o souhrnném trestu, a nikoli tak, že se neužije ustanovení o uložení souhrnného trestu. Pod pojem „ustanovení o souhrnném trestu“ evidentně spadá jak ustanovení o uložení souhrnného trestu (§ 35 odst. 2 tr. zák.), tak ustanovení o upuštění od uložení souhrnného trestu (§ 37 tr. zák.). Za popsaných okolností mohl Okresní soud v Kroměříži uvažovat jedině o samostatném trestu za trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., jímž byl obviněný P. S. uznán vinným rozsudkem ze dne 29. 4. 2010. Aplikace ustanovení § 37 tr. zák. nepřicházela v úvahu ani v té variantě, v níž upravuje upuštění od uložení dalšího trestu podle § 36 tr. zák. Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, účinný od 1. 1. 2010, již ustanovení tohoto znění neobsahuje

Při rozhodování o trestu byl Okresní soud v Kroměříži limitován tzv. zákazem reformace in peius, neboť ve věci znovu rozhodoval poté, co předcházející rozsudek ze dne 29. 4. 2010 byl zrušen jen z podnětu odvolání obviněného. Nesmělo tudíž dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného (§ 264 odst. 2 tr. ř.). Za situace, kdy předcházejícím rozsudkem bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu, by uložení jakéhokoli samostatného trestu bylo porušením uvedeného zákazu. Rozhodnutí Okresního soudu v Kroměříži proto muselo materiálně vyznít tak, aby obviněnému nebyl uložen žádný trest. Šlo o přímý důsledek aplikace ustanovení § 264 odst. 2 tr. ř. a Okresní soud v Kroměříži měl s odkazem na toto ustanovení rozhodnout, že trest se obviněnému P. S. neukládá.

Ve stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti uvedl, že Okresní soud v Kroměříži mohl situaci vyřešit analogickým použitím ustanovení § 24 tr. zák. o upuštění od potrestání. Podle § 24 odst. 1 tr. zák. lze při splnění dalších předpokladů upustit od potrestání pachatele, který spáchal trestný čin menší nebezpečnosti pro společnost. S touto podmínkou ovšem výrazně koliduje to, že obviněný P. S. byl uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. Kvalifikace činu podle § 250 odst. 3 písm. b) tr. zák. byla podmíněna závěrem, že způsobení značné škody je okolností, která naopak podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost (§ 88 tr. zák.). Aplikace ustanovení § 24 tr. zák., byť s použitím analogie, by byla očividně nepřiléhavá, zvláště když nemožnost uložit obviněnému trest vyplývala bezprostředně z ustanovení § 264 odst. 2 tr. ř., na které stačilo odkázat v rámci výroku, že se trest neukládá.

Nejvyšší soud se neztotožnil se stížností pro porušení zákona v tom směru, že by zákon porušil také Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně jako soud odvolací, a to v ustanovení § 259 odst. 1 tr. ř. Jestliže odvolací soud měl pochybnosti o tom, zda je možné přihlížet k odsouzení obviněného ve věci Okresního soudu v České Lípě sp. zn. 4 T 204/2004, a jestliže neměl v dosud provedených důkazech potřebný podklad pro posouzení této otázky, nelze mu přesvědčivě vytýkat nějakou vadu v postupu spočívajícím v tom, že po zrušení výroku o trestu vrátil věc Okresnímu soudu v Kroměříži. Lze sice uvažovat o tom, že potřebné důkazy si vzhledem k jejich povaze mohl opatřit sám odvolací soud, ovšem pokud tak neučinil, rozhodně nešlo o vadu, která by nějak ovlivnila další řízení a konečné rozhodnutí, resp. která by odůvodňovala závěr, že pravomocný rozsudek, proti němuž byla podána stížnost pro porušení zákona, byl rozhodnutím učiněným na podkladě vadného postupu řízení (§ 266 odst. 1 tr. ř.). V dalším řízení se ostatně ukázalo, že pochybnosti odvolacího soudu byly opodstatněné, neboť se potvrdilo, že ohledně odsouzení ve věci Okresního soudu v České Lípě sp. zn. 4 T 204/2004 nastal dne 14. 6. 2010 účinek, že se na obviněného P. S. hledí, jako by nebyl odsouzen. To, že potřebné důkazy provedl a odpovídající zjištění učinil Okresní soud v Kroměříži jako soud prvního stupně a nikoli Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně jako soud odvolací, nebylo žádnou vadou a nemělo na pravomocný rozsudek žádný vliv.

Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud vyslovil, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. 1 T 166/2004, byl porušen zákon v ustanoveních § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř., § 37 tr. zák. v neprospěch obviněného P. S., zrušil tento rozsudek, zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a sám ve věci meritorně rozhodl výrokem, že obviněnému P. S. se vzhledem k ustanovení § 264 odst. 2 tr. ř. neukládá trest za trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 1 T 166/2004, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 10. 8. 2010, sp. zn. 6 To 305/2010.