Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19.01.2010, sp. zn. 1 VSPH 771/2009, ECLI:CZ:VSPH:2010:1.VSPH.771.2009.1

Usnesením K r a j s k é h o s o u d u v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, ze dne 12. 5. 2009 byl zjištěn úpadek dlužníka K., s. r. o. (dále jen „dlužník“), a současně byl na majetek dlužníka prohlášen konkurs. Z obsahu spisu se podává, že do insolvenčního řízení též přihlásil svou pohledávku v celkové výši 12 096 509,92 Kč věřitel M. B. (dále jen “věřitel“). Věřitel se dne 11. 9. 2009 účastnil jak přezkumného jednání, tak následující schůze věřitelů. Při přezkumném jednání dne 11. 9. 2009 byla přihlášená pohledávka věřitele v celé výši insolvenčním správcem popřena. Na bezprostředně navazující schůzi věřitelů věřitel navrhnul, aby schůze věřitelů rozhodla o jeho hlasovacím právu; schůze věřitelů rozhodla, že věřiteli se hlasovací právo v rozsahu jeho popřené pohledávky nepřiznává. Podáním ze dne 23. 9. 2009 a doručeným soudu dne 24. 9. 2009 věřitel vzal přihlášenou pohledávku v celém rozsahu zpět. Usnesením ze dne 1. 10. 2009 insolvenční soud vzal zpětvzetí na vědomí a ukončil účast věřitele v řízení (rozhodnutí nabylo právní moci dne 22. 10. 2009).

V r c h n í s o u d v Praze usnesení soudu prvního stupně změnil.

Z odůvodnění:

Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal napadené usnesení včetně předcházejícího řízení (§ 212 a § 212a o. s. ř.) a došel k závěru, že odvolání je opodstatněno.

Soud prvního stupně aplikoval na správná zjištění správná ustanovení insolvenčního zákona, tato ustanovení však nesprávně vyložil, v důsledku čehož je jeho právní posouzení věci nesprávné.

Ze vzájemného vztahu úpravy sankce ukládané podle ustanovení § 178 IZ a úpravy v § 182 IZ, týkající se následků spojených s tím, že věřitel vzal zpět přihlášku pohledávky, jejíž skutečná výše byla zjištěna tak, že činí méně než 50 % přihlášené částky, plyne, že zpětvzetí přihlášky zásadně brání tomu, aby soud věřiteli uložil zaplatit do majetkové podstaty částku vypočtenou podle poslední věty § 178 IZ. Rozhodující je ovšem chování takového věřitele za řízení do doby zpětvzetí přihlášky pohledávky; jestliže lze k tíži věřitele přičíst jednu či obě z podmínek stanovených v § 182 IZ, pak zpětvzetí přihlášky pohledávky nemůže mít na uložení sankce vlivu.

Podmínky pro posouzení, zda soud věřiteli sankci uloží, nastávají až poté, co soud vezme věřitelův procesní úkon na vědomí (§ 184). Nerozhodne-li insolvenční soud v usnesení podle § 184 IZ též o uložení sankce, nic nebrání tomu, aby tak učinil až poté, co ve smyslu ustanovení § 184, věta poslední, byla věřitelova účast v řízení ukončena. V následném řízení o uložení této sankce je účastníkem řízení právě věřitel, „který takovou pohledávku přihlásil“ (§ 178, věta poslední), popřípadě insolvenční správce, jestliže podal návrh na uložení této sankce (což by mělo být pravidlem). Jde o účastenství pro daný úsek insolvenčního řízení, a je proto nerozhodné, že věřitelova účast na řízení jinak skončila. Tato námitka odvolatele proto neobstojí.

Prověření věcné správnosti rozhodnutí soudu prvního stupně je proto závislé na tom, zda lze kladně odpovědět na otázku, zda věřitel v insolvenčním řízení učinil úkon, kterým zhoršil nebo mohl zhoršit postavení jiného věřitele, anebo zda obstojí závěr soudu prvního stupně, že věřitel svou pohledávku nepřihlásil v dobré víře. Insolvenční zákon sám pojem dobré víry nevymezuje, nicméně není žádného rozumného důvodu vykládat tuto zákonnou podmínku jinak, než jak je obvyklé pro oblast soukromoprávních vztahů při posuzování, zda účastník určitého hmotněprávního vztahu jednal v dobré víře. Rozhodující je vždy hledisko objektivní, tedy zda určitá osoba se zřetelem ke všem okolnostem jednala u vědomí oprávněného výkonu určitých práv. Naopak – a to i u osoby, která předtím v dobré víře byla – o dobré víře již nelze uvažovat, jestliže se určitá osoba seznámila, či při běžné péči mohla seznámit, s takovými okolnostmi, které objektivně vzato vyvolávají pochybnosti o oprávněném výkonu určitého oprávnění.

Toto posouzení není možné bez zkoumání konkrétních skutečností, na nichž se závěr o dobré víře, tedy závěr o vnitřním stavu jednacího, zakládá. Již odtud plyne, že je vyloučeno takový závěr přijmout v rovině obecné, jak to učinil soud prvního stupně vyslovením předpokladu, na němž své rozhodnutí založil, totiž že věřitel nejednal právě proto v dobré víře, že jeho pohledávka byla popřena. Žádné konkrétní skutečnosti, z nichž by bylo možno dovodit nedostatek věřitelovy dobré víry, se z obsahu spisu nepodávají. Nelze proto ani zpochybnit věřitelovu argumentaci v odvolání, že přihlášku pohledávky vzal zpět z opatrnosti, obávaje se formálního nedostatku na listinách pohledávku osvědčujících, třebaže před zahájením insolvenčního řízení za stejného stavu věci dlužník (resp. banka) věřiteli platil pohledávky vznikající z téhož právního důvodu.

Z uvedeného plyne, že nebyly splněny zákonné podmínky pro závěr, že věřiteli má být uložena sankce podle § 178 IZ proto, že nepřihlásil pohledávku v dobré víře.

Zbývá posoudit, zda věřitel učinil před zpětvzetím přihlášky své pohledávky úkon, kterým zhoršil nebo mohl zhoršit postavení jiného věřitele. Tuto podmínku měl soud prvního stupně za splněnu jednak proto, že věřitel se účastnil schůze věřitelů a zvyšoval tak tzv. kvorum potřebné k platnosti usnesení schůze věřitelů, jednak proto, že věřitel se hodlal aktivně účastnit hlasování a proto žádal, aby mu schůze věřitelů přiznala hlasovací právo.

Bez dalšího lze vyloučit, že by tento závěr mohl obstát ve vztahu k zákonné podmínce, že věřitel učinil úkon, kterým by postavení jiného věřitele zhoršil. Žádný z věřitelů, jehož řádně přihlášená pohledávka byla zjištěna, nebyl nikterak dotčen tím, že věřitel neúspěšně žádal o přiznání hlasovacího práva schůzi věřitelů.

Avšak úkony, které věřitel v řízení učinil, neměly ani potenciál („mohl zhoršit“) ohrozit, resp. zhoršit postavení jiných věřitelů. O takových souvislostech by bylo možné v dané věci uvažovat teprve za splnění předpokladu, že po přiznání hlasovacího práva by věřitel učinil za insolvenčního řízení nějaký další úkon, v jehož důsledku by prokazatelně byl dotčen ve svých jinak oprávněných nárocích jiný věřitel. Sama účast na schůzi věřitelů a žádost o přiznání hlasovacího práva nejsou úkony, které by byly způsobilé nastolit stav při němž by oprávněné nároky ostatních věřitelů byly či mohly být – v závislosti na způsobu řešení dlužníkova úpadku – uspokojeny v menší míře, než by tomu bylo nebýt věřitelových úkonů.

Z uvedeného vyplývá, že zákonné podmínky pro závěr, že přes zpětvzetí přihlášené pohledávky má být věřiteli uložena sankce podle § 178 IZ, splněny nebyly. Odvolací soud proto podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. napadené usnesení změnil tak, že platební povinnost podle § 178 IZ dlužníku neuložil a v souvislosti s tím též insolvenčnímu správci neuložil potřebnou součinnost.