Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 09.06.2011, sp. zn. 1 VSPH 113/2011, ECLI:CZ:VSPH:2011:1.VSPH.113.2011.1

Podle odůvodnění rozhodnutí návrhem došlým soudu dne 27. 7. 2010 se navrhovatel domáhal vydání rozhodnutí o úpadku dlužnice, když tvrdil, že má vůči ní pohledávku ve výši 433 205 Kč s příslušenstvím podle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2002 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 4. 2007. Tato pohledávka je po lhůtě splatnosti delší než 30 dnů. Dlužnice má více věřitelů se závazky, které neplní po dobu delší tří měsíců po lhůtě splatnosti. Těmito věřiteli jsou dle navrhovatele společnost s ručením omezeným T. R. a A. A. B., s. p. v likvidaci. Pokud dlužnice tvrdila, že pohledávka navrhovatele přešla na společnost s ručením omezeným A. T., tak zcela opomíjí skutečnosti vyplývající z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 5. 2004, kterým soud nepřipustil do řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 Cm 409/1997 společnost s ručením omezeným A. T. na stranu žalobce. Dlužnice opomenula, že ze smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 2. 1. 2002 uzavřené mezi navrhovatelem a A. T., s. r. o., vyplývá ujednání, že navrhovatel jako postupitel bude postoupenou pohledávku vymáhat svým jménem na účet A. T., s. r. o., jako postupníka. Doplnil, že dlužnice je nejen v dlouhodobé platební neschopnosti, ale byla navíc podmíněně odsouzena pro trestný čin poškozování věřitele k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a odmítá akceptovat pravomocná soudní rozhodnutí.

Dlužnice namítala, že navrhovatel není aktivně legitimován, neboť pohledávku postoupil společnosti s ručením omezeným A. T., s. r. o., a dále tvrdila, že předmětná pohledávka zanikla započtením.

Soud vzal za prokázané:

Ze smlouvy o úvěru, uzavřené dne 17. 11. 1994 mezi I. bankou, a. s., a dlužnicí s dodatky ze dne 5. 5. 1995, a ze dne 7. 7. 1995, že dlužnici byl poskytnut krátkodobý úvěr ve výši 16 500 000 Kč.

Ze smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené dne 16. 6. 1998 mezi I. bankou, a. s., a akciovou společností C., že banka jako postupitel převedla všechna práva ze smlouvy o úvěru č. 202194574, uzavřené dne 17. 11. 1994 mezi postupitelem a dlužníkem s dodatky ze dne 5. 5. 1995, a ze dne 7. 7. 1995, na akciovou společnost C. jako postupníka.

Ze smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené dne 2. 1. 2002 mezi akciovou společností C. a A. T., s. r. o., že insolvenční navrhovatel jako postupitel postoupil pohledávku na A. T. , s. r. o., jako postupníka, s tím, že celková výše postupované pohledávky je 433 205 Kč s příslušenstvím.

Z usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2003 soud zjistil, že byl prohlášen konkurs na majetek akciové společnosti C. v likvidaci. Tento konkurs byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2009.

Z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2002 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 4. 2007 ve věci žalobce Z. a B., v. o. s., správce konkursní podstaty úpadce C., a. s. v likvidaci, proti žalované dlužnici a žalovanému N. H + H, s. r. o., že dlužnice je povinna zaplatit žalobci částku 433 205 Kč, přičemž tato částka představuje nesplacenou částku úvěru ze smlouvy, uzavřené dne 17. 11. 1994 mezi I. bankou, a. s., a dlužnicí.

Usnesením ze dne 5. 5. 2004 Vrchní soud v Praze nepřipustil vstup A. T., s. r. o., na stranu žalobce pro nedostatek aktivní legitimace. Soud poukázal na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 1998, sp. zn. Cpjn 19/98, publikované pod R 52/98 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, týkající se uplatnění sporných skutečností v insolvenčním řízení. Dovodil, že z předložených listin nelze prokázat existenci tvrzené pohledávky, vzniklé z titulu rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2002, potvrzeného rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 4. 2007, a neměl pochybnosti o platnosti smlouvy ze dne 2. 1. 2002, ani o postoupení pohledávky z C., a. s., na A. T., s. r. o.

Insolvenční soud tak uzavřel, že v projednávané věci navrhovatel dokládá pohledávku, jež je sporná. Za situace, kdy neměl pochybnost o platnosti postupní smlouvy uzavřené dne 2. 1. 2002 mezi navrhovatelem a společností s ručením omezeným A. T., s., r. o., dovodil, že navrhovatel, pokud své vlastnické právo k této pohledávce dokládá rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2002 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 3. dubna 2007, podle kterého je dlužnice povinna zaplatit žalobci Z. a B., v. o. s., správci konkursní podstaty navrhovatele, částku 433 205 Kč s 20% úrokem od 12. 2. 1997 do zaplacení, neunesl důkazní břemeno týkající se aktivní legitimace. Vrchní soud v Praze ve svém rozhodnutí konstatoval, že v řízení nebylo rozhodováno o vlastnickém právu k pohledávce, nýbrž že byl touto žalobou vymáhán nárok na její zaplacení, když aktivně legitimován k podání této žaloby byl žalující správce (§ 18 odst. 2, odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání – dále též ZKV).

Podle insolvenčního soudu o vlastnickém právu navrhovatele k pohledávce nesvědčí ani usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 5. 2004, neboť soud takto návrh na procesní nástupnictví zamítl pro nedostatek aktivní legitimace na straně žalobce, když konstatoval, že likvidátor akciové společnosti C. v likvidaci nebyl oprávněn takovýto návrh podat, takovýto úkon příslušel správci konkursní podstaty, a samotným návrhem se pak nezabýval.

Další důkaz insolvenčního navrhovatele prokazující jeho aktivní legitimaci, který opírá o ujednání ze smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 2. 1. 2002 uzavřené mezi navrhovatelem a A. T., s. r. o., že navrhovatel jako postupitel bude postoupenou pohledávku vymáhat svým jménem na účet postupníka, rovněž dle insolvenčního soudu neobstojí, neboť „za prvé tímto samotným svým tvrzením navrhovatel sám připouští, že vlastnické právo k pohledávce přešlo na osobu odlišnou od navrhovatele, za druhé pak, že osoba, která je oprávněna vymáhat pohledávku svým jménem nikoliv však samotný věřitel, není osobou oprávněnou podat insolvenční návrh“.

Veden těmito názory již insolvenční soud ze žádných dalších důkazů ve věci nevycházel, nezabýval se ani otázkou mnohosti věřitelů, ani dlužnicí podanou námitkou započtení.

Proti tomuto usnesení se navrhovatel včas odvolal a namítal rozpor zjištění soudu se skutkovým stavem, že dluh dlužnice nebyl zpochybněn, domníval se, že své dispoziční právo k pohledávce prokázal rozsudkem ze dne 3. 4. 2007, v němž Vrchní soud v Praze konstatoval, že není podstatné, že k pohledávce může uplatnit vlastnické právo A. T., s. r. o., ale to, že pohledávka vznikla a existuje. Namítal, že sepsáním pohledávky do konkursní podstaty nebyla vyloučena možnost jejího vyloučení ze soupisu a povinnost správce vypořádat oprávněného věřitele. Soud nezohlednil rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 32 Cdo 4274/2007-329, ze dne 21. 1. 2009, kterým bylo zamítnuto dovolání dlužnice. Dovozoval, že jeho aktivní legitimace plyne i z § 530 obč. zák. a odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2193/2006, ze dne 27. 1. 2009. Zdůraznil, že postupník A. T., s. r. o., souhlasil s vymáháním pohledávky za dlužnicí prostřednictvím navrhovatele a že nebylo prokázáno její dvojí vymáhání. Pohledávka přitom stále zůstala v soupisu konkursní podstaty a k nenávratným účinkům prohlášení konkursu, jež trvají i po jeho zrušení, patří i výsledky pravomocně ukončených incidenčních sporů, kdy pohledávky z nich přisouzené se považují za zjištěné. Z výše uvedených důvodů navrhoval, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dlužnice navrhla potvrzení napadeného usnesení z důvodu jeho věcné správnosti.

Podle Vrchního státního zastupitelství v Praze navrhovatel byl zmocněn k vymáhání pohledávky podle § 530 odst. 1 obč. zák., přičemž je však na úvaze soudu, zda věcnou legitimaci k podání insolvenčního návrhu opře o vlastnictví k pohledávce či o oprávnění jednatelské.

V r c h n í s o u d v Praze zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.