Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.12.2010, sp. zn. 29 Cdo 617/2009, ECLI:CZ:NS:2010:29.CDO.617.2009.1

Soud prvního stupně, odkazuje na ustanovení § 91a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, a na ustanovení § 22, § 24 odst. 1 a § 30 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), zdůraznil, že žaloba z hlavní intervence nemůže být „z formálně procesních důvodů“ úspěšná, když druhým žalovaným je správce konkursní podstaty, jemuž žádné hmotné právo k předmětu „původního“ řízení (rozuměj k pohledávce z titulu nevrácené zálohy na nerealizovanou smlouvu o dílo – dále též jen „pohledávka“) nesvědčí. Smyslem tzv. hlavní intervence – pokračoval soud prvního stupně – je především procesní ekonomie umožňující, aby nároky více osob vůči téže věci nebo právu byly projednány a rozhodnuty současně. Jestliže je hlavní intervence úspěšná, činí ve svých důsledcích původní probíhající řízení bezpředmětné.

V poměrech projednávané věci je však žaloba z hlavní intervence „pojmově nemožná“, když „mimo již shora naznačených procesních problémů s druhým žalovaným správcem konkursní podstaty úpadkyně“ je hlavní překážkou projednání a eventuelního vyhovění žalobě z hlavní intervence skutečnost, že tato žaloba „je navázána“ na spor vedený u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 180/2003. „V tomto případě se totiž jedná o incidenční spor vyvolaný prvním žalovaným poté, co mu byla původním správcem konkursní podstaty úpadkyně popřena celá přihlášená pohledávka druhé třídy ve výši 1 667 933 Kč. Jedná se tedy o incidenční spor, jehož předmětem je určení, zda pohledávka původního přihlášeného věřitele Ing. Z. Z. po právu existovala jako pohledávka druhé třídy či neexistovala“. „Předmětem tohoto sporu je pouze a jedině zjištění, zda pohledávka přihlášená do konkursního řízení prvním žalovaným je po právu a výsledkem tohoto incidenčního sporu je v případě úspěchu prvního žalovaného ta skutečnost, že jeho přihlášená pohledávka je zjištěna v určité konkrétní výši“. „V konečné fázi pak v případě kladného výsledku incidenčního sporu vydá soud rozvrhové usnesení, ve kterém se jako s jedním z věřitelů bude počítat i s prvním žalovaným jako nositelem určené pohledávky“. „Žalobci se však nemohou domoci v daném incidenčním sporu toho, aby byli uvedeni v rozvrhovém usnesení spolu s prvním žalovaným jako nositelem určené pohledávky, když tomu brání ustanovení § 22 ZKV o tom, že k nepřihlášeným pohledávkám se v konkursním řízení nepřihlíží“. „V incidenčním sporu se nerozhoduje o tom, zda uplatněná pohledávka prvním žalovaným do konkursu v částce 1 667 933 Kč vyplývá z činnosti sdružení či nikoliv“, nýbrž pouze o tom, zda je po právu. Eventuální zjištění, zda „pochází ze sdružení a má tedy být dělena mezi prvního žalovaného a žalobce“ (jako právního nástupce původního člena sdružení JUDr. P. P.) „v určitých poměrech je z hlediska probíhajícího konkursního řízení a citovaného incidenčního sporu zcela nerozhodná“.

V r c h n í s o u d v Praze k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 30. 10. 2007 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, když se plně ztotožnil s jeho skutkovými i právními závěry.

Přitom „konstatoval“, že z provedených důkazů nesporně vyplývá, že pohledávku ve výši 1 667 933 Kč přihlásil včas do konkursu vedeného na majetek úpadkyně pouze první žalovaný a nikoliv žalobci, pročež se účastníkem konkursu ohledně dané pohledávky stal pouze její přihlašovatel a nikoliv žalobci. V situaci, kdy přihlášená pohledávka byla na přezkumném jednání druhým žalovaným (rozuměj původním správcem konkursní podstaty Ing. J. K.) popřena, mohl toliko její přihlašovatel (první žalovaný) podat žalobu o určení její pravosti; žalobcům, kteří „takovou pohledávku do konkursu včas nepřihlásili“, toto právo nesvědčí.

Konečně odvolací soud dovodil, že „pro účastenství ve sporu o určení pravosti, výše nebo pořadí popřené nevykonatelné pohledávky není rozhodné, zda popřená pohledávka, o niž v incidenčním sporu jde, svědčí zcela nebo zčásti žalobcům; taková skutečnost, bude-li v incidenčním sporu zjištěna, má význam jen pro rozhodnutí o věci samé, nikoliv však pro vymezení okruhu účastníků tohoto incidenčního řízení“. „Proto nelze soudu prvního stupně důvodně vytýkat, že se vyhnul dokazování a posouzení otázky, zda pohledávka byla do konkursu přihlášena řádně a zda na základě toho žalobci již nejsou účastníky incidenčního sporu, neboť první žalovaný jako účastník sdružení přihlásil do konkursu celou pohledávku mající původ v činnosti sdružení, a ani to, že význam zjištění nároku žalobců může spočívat i v důsledcích účetních, daňových apod“. Chtěl-li některý ze žalobců být účastníkem konkursu, nic mu nebránilo v tom, aby do konkursu včas přihlásil (každý sám za sebe) pohledávku ve výši 1 667 933 Kč, avšak jen v rozsahu na něj připadajícího dědického podílu. Z týchž důvodů odvolací soud vyjádřil přesvědčení, že „v incidenčním sporu o pravost, výši nebo pořadí popřené pohledávky podle § 23 nebo § 24 ZKV je vyloučena jakákoliv hlavní intervence ve smyslu ustanovení § 91a o. s. ř.“

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci E. D. a J. P. dovolání, odkazujíce co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a spatřujíce zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu v řešení otázek, zda správci konkursní podstaty musí v řízení podle § 91a o. s. ř. svědčit hmotné právo k pohledávce, které je předmětem řízení a zda úkon, jmenovitě přihláška pohledávky, mající původ v podnikání ve sdružení, do konkursní podstaty, učiněný jedním z účastníků sdružení podle § 829 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, oprávněným jednat jménem všech účastníků sdružení, je učiněn jménem všech účastníků sdružení“.

Dovolatelé namítají, že řízení před soudy nižších stupňů je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňují dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.

Akcentují, že podle ustanovení § 14 odst. 1 písm. a) ZKV oprávnění nakládat s majetkem podstaty přechází na správce, což však neznamená, že by nadále nešlo o majetek úpadce. Správce konkursní podstaty je účastníkem incidenčního sporu a žalobu z hlavní intervence podle § 91a o. s. ř. je třeba podat proti účastníkům „tam“ uvedeného řízení; argumentace, podle níž správci konkursní podstaty nesvědčí žádné hmotné právo k pohledávce, která je předmětem řízení, tak neobstojí.

Dále dovolatelé namítají, že „sdružení podle § 829 a násl. obč. zák. znamená nejen solidaritu v závazcích, ale nepochybně i v oprávněních, tedy i v pohledávkách“. „Jménem obou účastníků sdružení byli oprávněni jednat jak právní předchůdce žalobců, tak první žalovaný“, a to s důsledky „pro oba z nich“. Má-li přihlášená pohledávka původ v činnosti sdružení, „je zcela zjevné, že přihlásí-li účastník sdružení takovou pohledávku do konkursu vedeného na majetek dlužníka, činí tak jménem všech účastníků sdružení, popřípadě jejich právních nástupců“. „Není tedy správný právní závěr, podle kterého účastníkem incidenčního sporu, a tedy i žaloby z hlavní intervence, může být toliko ten ze solidárně oprávněných subjektů, který fakticky podal přihlášku pohledávky do konkursu bez ohledu na práva solidárně oprávněného společníka a jeho právních nástupců“.

Konečně dovolatelé upozorňují, že odvolací soud rozhodl za situace, kdy dva účastníci řízení (rozuměj B. P. a původní správce konkursní podstaty Ing. J. K.) zemřeli.

Proto požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

První žalovaný považuje rozhodnutí soudů nižších stupňů za správná.

Druhý žalovaný pouze uvedl, že v dokladech, které převzal po bývalém správci konkursní podstaty, nenalezl žádný doklad, který by tvrzení žalobců podporoval.