Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.12.2010, sp. zn. 29 Cdo 4002/2009, ECLI:CZ:NS:2010:29.CDO.4002.2009.1

Usnesením ze dne 22. 8. 2008 K r a j s k ý s o u d v Ústí nad Labem zamítl „žalobu“ o určení neplatnosti usnesení členské schůze Stavebního bytového družstva D. (dále jen „družstvo“) konané dne 10. 10. 2006 (dále jen „členská schůze“), jímž bylo potvrzeno vyloučení navrhovatelů z družstva.

N e j v y š š í s o u d dovolání zčásti zamítl.

Z odůvodnění:

V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje proti výroku napadeného usnesení, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, je Nejvyšší soud bez dalšího odmítl podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako objektivně nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dovolání proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.

Podle ustanovení § 231 odst. 4 obch. zák. (ve znění účinném ke dni rozhodnutí představenstva o vyloučení navrhovatelů z družstva, tj. k 8. 9. 2003) může být člen vyloučen, jestliže opětovně a přes výstrahu porušuje členské povinnosti, nebo z jiných důležitých důvodů uvedených ve stanovách. Fyzická osoba může být vyloučena také, byla-li pravomocně odsouzena pro úmyslný trestný čin, který spáchala proti družstvu nebo členu družstva. O vyloučení, které musí být členu písemně oznámeno, rozhoduje, pokud stanovy neurčují jinak, představenstvo. Proti rozhodnutí o vyloučení má právo podat člen odvolání k členské schůzi. Není-li právo na odvolání uplatněno do tří měsíců ode dne, kdy se člen dověděl nebo mohl dovědět o rozhodnutí o vyloučení, zaniká.

Placení nájemného je jednou z členských povinností člena vůči bytovému družstvu; rozhodnutí představenstva družstva o vyloučení člena pro neplacení nájemného proto s ohledem na ustanovení § 231 odst. 4 obch. zák. musí vždy předcházet výstraha, ačkoli z výslovného znění článku 23 odst. 5 stanov družstvu tato povinnost nevyplývá. Jestliže jsou stanovy družstva v této části v rozporu s kogentním ustanovením zákona, přičemž tento rozpor nezpůsobuje neplatnost celých stanov, platí namísto stanov příslušné ustanovení zákona (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 1996, sp. zn. 2 Odon 25/96, uveřejněný v časopise Soudní Judikatura číslo 8, ročníku 1997, pod číslem 66).

I když zákon náležitosti výstrahy výslovně neuvádí, vyplývá z jejího účelu, že výstraha musí obsahovat alespoň (skutkové) vymezení členské povinnosti, jejíhož porušení se člen družstva dopouští, jakož i konkrétní označení následků, které jsou s dalším porušováním dané povinnosti spojeny (možnost vyloučení z družstva).

Upozornilo-li družstvo navrhovatele a) dopisem ze dne 21. 7. 2003, jímž jej upomínalo k zaplacení dlužného nájemného, že nenapraví-li „vážné porušení povinností jako nájemníka, nájemce a člena družstva“, bude z toho „nuceno vyvodit příslušné důsledky“, aniž by konkretizovalo, že tímto „příslušným důsledkem“ je vyloučení navrhovatele a) z družstva, nelze uvedený dopis (stejně jako ostatní obdobně formulovanou korespondenci mezi družstvem a navrhovateli) považovat za výstrahu před vyloučením ve smyslu § 231 odst. 4 obch. zák., ale za pouhou upomínku k zaplacení dlužné částky.

Závěr odvolacího soudu, podle něhož rozhodnutí o vyloučení navrhovatelů z družstva nepředcházela výstraha a usnesení členské schůze, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí představenstva o vyloučení navrhovatelů z družstva, je proto neplatné, je tudíž správný.

Na tomto závěru pak nemůže ničeho změnit ani dopis ze dne 15. 9. 2003, vyhotovený a doručený navrhovatelům až po rozhodnutí představenstva o vyloučení navrhovatelů.

Tvrzení, podle něhož odvolání navrhovatelů proti rozhodnutí představenstva družstva o jejich vyloučení bylo opožděné (a jejich členství v družstvu tak zaniklo marným uplynutím lhůty k podání odvolání), uplatnil dovolatel v rozporu s ustanovením § 241a odst. 4 o. s. ř. poprvé až v dovolání; jeho prostřednictvím tudíž správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nelze. Pouze na okraj Nejvyšší soud poznamenává, že ani členská schůze družstva nepovažovala odvolání navrhovatelů za opožděné a rozhodnutí představenstva o jejich vyloučení z družstva potvrdila z věcných důvodů.

Konečně správnost napadeného rozhodnutí nemohla být zpochybněna ani prostřednictvím obecně formulovaných námitek, podle nichž odvolací soud „nezjišťoval skutečnosti rozhodné pro posouzení věci“ a řízení zatížil vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci. Je tomu tak proto, že pouhá citace textu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a), odst. 3 o. s. ř. není (pojímáno z obsahového hlediska) řádným uplatněním dovolacího důvodu. Z takto pojatých námitek totiž v žádném směru neplyne, jaké konkrétní skutečnosti odvolací soud pominul a jakou vadou řízení zatížil, a proto Nejvyšší soud, jsa vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením (§ 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.), k nim nemohl přihlédnout (srov. mutatis mutandis usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo 1060/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2005, pod číslem 31).

Z uvedených důvodů Nejvyšší soud, který neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání směřující proti výroku ve věci samé podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.