Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.01.2011, sp. zn. 25 Cdo 5162/2008, ECLI:CZ:NS:2011:25.CDO.5162.2008.1

Žalobce se jako ustanovený správce dědictví domáhal náhrady nemajetkové újmy ve výši 200 000 Kč, která vznikla J. K. nepřiměřenou délkou řízení ve sporu vedeném u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 4 C 109/95.

N e j v y š š í s o u d dovolání zamítl.

Z odůvodnění:

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), dovodil přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro řešení otázky zániku nároku na náhradu imateriální újmy způsobené nepřiměřenou délkou soudního řízení smrtí poškozeného. Dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12, čl. II zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony) a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.

Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., které dovolatel uplatňuje jako dovolací důvod, může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil.

Podle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení stát a územní celky v samostatné působnosti hradí za podmínek stanovených tímto zákonem též vzniklou nemajetkovou újmu.

Především není pochyb o tom, že odvolací soud považoval uplatněný nárok na náhradu újmy způsobené nepřiměřenou délkou soudního řízení za újmu osobnostního charakteru, aniž přitom zpochybnil její nemateriální podstatu. Přímo ze zákona lze dovodit, že zákonem č. 160/2006 Sb. byla do zákona č. 82/1998 Sb. zakomponována náhrada za vzniklou nemajetkovou újmu, která je blízká pojmu morální nebo jiná škoda, (např. ve francouzském právu „le dommage moral“), za kterou náleží poškozenému peněžitá – materiální – satisfakce (odškodnění). Tato nemajetková újma jednak může být již obsažena ve škodě na zdraví (např. bolesti, ztížení společenského uplatnění), jednak může vyplývat z porušení práva, typicky práva na soudní řízení v přiměřené lhůtě (článek 6 odst. 1 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Novelizace zákona č. 82/1998 Sb. si klade za cíl pokrytí tohoto druhého komponentu nemajetkové újmy. I když se nehmotná újma vymezuje vedle škody jako takové (tj. vedle škody hmotné), vztahují se na ni ustanovení zákona o náhradě škody v plném rozsahu (srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 160/2006 Sb.).

Výhrady dovolatele proti posouzení charakteru nároku ze strany odvolacího soudu jsou z těchto důvodů neopodstatněné; pro rozhodnutí ve věci je významné pouze to, jaká je povaha tohoto nároku z pohledu způsobilosti přechodu pohledávky smrtí poškozeného na jeho dědice.

Podle § 26 zákona č. 82/1998 Sb. pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem.

Vztah zákona č. 82/1998 Sb. k občanskému zákoníku je vztahem speciality založeným na tom, že zvláštní úprava se uplatní tam, kde speciální předpis stanoví něco jiného oproti úpravě obecné, přičemž obecnou úpravu je možno použít tam, kde speciální předpis její aplikaci nevylučuje buď výslovným zákazem anebo tím, že nestanoví něco jiného. Kromě jiného se tak ustanovení občanského zákoníku použijí i při řešení důsledků smrti poškozeného pro jeho nároky na náhradu škody včetně imateriální újmy.

Podle § 460 obč. zák. dědictví se nabývá smrtí zůstavitele a jeho součástí mohou být i pohledávky vůči státu či územnímu celku z titulu odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci.

Podle § 579 odst. 2 obč. zák. smrtí věřitele právo zanikne, bylo-li plnění omezeno jen na jeho osobu; zanikne i právo na bolestné a na náhradu za ztížení společenského uplatnění.

Zásada, že okamžikem smrti zůstavitele přechází pohledávka na dědice zemřelého, je výjimečně prolomena u těch plnění, která jsou natolik spjata s osobou věřitele, že mají své opodstatnění jen ve vztahu k osobě, jíž pohledávka svědčí. Vedle zákonem výslovně vymezených nároků na náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění (§ 579 odst. 2, část věty za středníkem, obč. zák.), které jsou chápány jako zadostiučinění za újmu osobnostního charakteru nepřenosnou na jiné osoby, je k takovýmto typům plnění třeba přiřadit i právo na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení (§ 1 odst. 3 a § 31a odst. 2, 3 zákona č. 82/1998 Sb.), které bylo předmětem tohoto řízení. Jde o nárok ryze osobního charakteru, který je svou povahou úzce spjat s postiženou fyzickou osobou a má takový charakter především proto, že jeho cílem je přiměřeně vyvážit a zmírnit nemajetkovou újmu vzniklou fyzické osobě v její osobnostní sféře; není-li poskytnuta náhrada ještě za jejího života, nemůže po její smrti již plnit svůj účel. Tento nárok se přitom odvíjí od porušení základního práva na spravedlivý proces a na soudní ochranu (čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod), pro něž je rovněž příznačné, že jsou podle hmotného práva vázány na osobu účastníka a nepřecházejí na právní nástupce (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 7. 1999, sp. zn. I. ÚS 160/99, publikované pod č. 48 ve sv. 15 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Tato hmotněprávní úprava se uplatní bez ohledu na dovolatelem poukazovaný procesní postup ESLP ve věci stížnosti poškozeného.

Dovolatel dále uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která měla vliv na správnost rozhodnutí. Tvrzená vada řízení spočívá v okolnosti, že odvolací soud shledal odlišný důvod pro zamítnutí žaloby než soud prvního stupně, aniž o tom účastníky poučil. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce věcně správné, nelze uvažovat o tom, že by se jeho procesní postup mohl negativně odrazit v posouzení věci samé. Ostatně poučovací povinnost soudu, jak ji dovozuje dovolatel, z občanského soudního řádu nevyplývá. Ustanovení § 118a o. s. ř. a zejména jeho odstavec 2, který má dovolatel zřejmě na mysli (má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností), dopadá pouze na případy, kdy je pro uplatnění odlišného právního názoru soudu zapotřebí dát účastníkovi prostor k doplnění skutkového vylíčení tak, aby o věci mohlo být rozhodnuto. Taková situace v dané věci nenastala, neboť okolnost, zda uplatněný nárok vzhledem ke své povaze zanikl smrtí oprávněné osoby, bylo možno posoudit i za dosavadního skutkového vylíčení základu uplatněného nároku.

Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu je z pohledu uplatněných dovolacích důvodů správný. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243b odst. 2, části věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.