Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.01.2011, sp. zn. 23 Cdo 3088/2008, ECLI:CZ:NS:2011:23.CDO.3088.2008.1

Žalobkyně (resp. její procesní předchůdkyně IPB, a . s.) se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 445 821 Kč s příslušenstvím. V žalobě uvedla, že žalovaný uzavřel s Českou spořitelnou, a. s., dne 28. 6. 1994 smlouvu o úvěru č. 52-399020-1, jejímž předmětem bylo poskytnutí úvěru ve výši 540 000 Kč. IPB, a. s., v souladu s ustanoveními smlouvy o úvěru zajistila pohledávku České spořitelny, a. s., vůči žalovanému poskytnutím bankovní záruky ve prospěch České spořitelny, a. s., znějící na částku 540 000 Kč včetně příslušenství. Vystavením bankovní záruky převzala IPB, a. s., na sebe závazek zaplatit za žalovaného částku rovnající se nesplacené části úvěru s příslušenstvím, neučiní-li tak žalovaný a Česká spořitelna, a. s., vyzve IPB, a. s., k plnění ze záruky. IPB, a. s., dále v žalobě uvedla, že žalovaný s ní uzavřel dne 22. 2. 1995 smlouvu o zastavení cenných papírů, kterou se zavázal, že pokud Česká spořitelna, a. s., vyzve IPB, a. s., k plnění z bankovní záruky, souhlasí s tím, aby IPB, a. s., prodala jí zastavené akcie a výtěžek z prodeje použila na úhradu svého plnění z bankovní záruky. Dne 26. 7. 1999 v době platnosti bankovní záruky byla IPB, a. s., vyzvána Českou spořitelnou, a. s., k poskytnutí plnění za žalovaného ve výši 540 000 Kč s příslušenstvím, tj. celkem 817 561 Kč. Žalovaný byl o výzvě České spořitelny, a. s., informován dopisem ze dne 28. 7. 1999. Zároveň byl žalovaný informován také o tom, že v souladu se smlouvou o zastavení cenných papírů přistupuje IPB, a. s., k realizaci zástavního práva prodejem zastavených akcií v celkovém počtu 3000 ks, ISIN CZ 0008002854. IPB, a. s., poskytla plnění České spořitelně, a. s., za žalovaného ve výši 817 561 Kč dne 27. 8. 1999 bezhotovostním převodem na účet České spořitelny, a. s. Výnos z prodeje akcií činil 371 740 Kč. Tento výnos obdržela IPB, a. s., na svůj vnitřní účet dne 30. 9. 1999. Tento byl použit na úhradu části závazku žalovaného. Žalovaný byl o tomto prodeji informován dopisem č. j. 252/215/99, přičemž byl zároveň vyzván k zaplacení zbývající částky 445 821 Kč. To však neučinil.

N e j v y š š í s o u d zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Z odůvodnění:

Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. 7. 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a že je podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, posoudil rozsudek odvolacího soudu z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, kterými je podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. vázán, a to i z hlediska jejich obsahového vymezení.

Dovolatel předně namítá, že na bankovní záruku nelze přiměřeně aplikovat ustanovení § 304 odst. 2 obch. zák., podle něhož lze ručením zajistit i závazek, který vznikne v budoucnu. S touto námitkou dovolatele se Nejvyšší soud neztotožňuje. Podle § 322 obch. zák. se na bankovní záruku použijí přiměřeně ustanovení o ručení. Z povahy věci nelze na bankovní záruku aplikovat všechna ustanovení o ručení, avšak § 304 obch. zák., který vymezuje, jaký závazek lze zajistit ručením, na bankovní záruku přiměřeně použitelný je. Proto námitka dovolatele, že bankovní záruka nemohla platně vzniknout, pokud neexistovala individuální pohledávka z úvěrové smlouvy, která by mohla být v té době zajištěna, není důvodná.

Další námitka dovolatele směřuje proti tomu, že mezi dovolatelem a IPB, a. s., nebyla uzavřena mandátní smlouva podle § 321 odst. 2 obch. zák., která jediná může určit obsah záruční listiny. Tato námitka míří na neúplné a tudíž nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, který se zjištěním toho, zda taková smlouva existovala a jaký byl její případný obsah, vůbec nezabýval. Ve vztazích z bankovní záruky je třeba rozlišovat vztah mezi bankou poskytující bankovní záruku a věřitelem, který je založen záruční listinou, a vztah mezi bankou a dlužníkem, který se podle kogentního ustanovení § 322 odst. 2 obch. zák. řídí podle ustanovení o mandátní smlouvě. Podle § 321 odst. 2 obch. zák. je dlužník povinen bance zaplatit to, co banka plnila podle své povinnosti ze záruční listiny vystavené v souladu se smlouvou uzavřenou s dlužníkem. Podle ustanovení § 321 odst. 3 obch. zák. dlužník nemůže vůči bance uplatnit námitky, které by mohl uplatnit vůči věřiteli, jestliže smlouva mezi bankou a dlužníkem neobsahovala povinnost banky zahrnout do záruční listiny uplatnění těchto námitek vůči věřiteli. Důvodem nároku banky na náhradu za vyplacenou bankovní záruku tedy není samotná záruční listina, ale regresní nárok banky je založen smlouvou o poskytnutí bankovní záruky uzavřenou mezi bankou a dlužníkem. Právo na tento regres je dáno, jen pokud banka vydala záruční listinu a poskytla věřiteli plnění v souladu s tím, co bylo sjednáno s dlužníkem ve smlouvě o poskytnutí bankovní záruky.

Pro posouzení vzniku práva na regres plnění poskytnutého z bankovní záruky a rozsahu tohoto regresního nároku je tudíž předně nezbytné posoudit existenci a obsah smlouvy mezi bankou a dlužníkem o poskytnutí bankovní záruky. Z výše zmíněných hledisek se však odvolací soud věcí nezabýval, omezil se pouze na konstatování, že regresní nárok žalobkyni vznikl. Právní posouzení věci odvolacím soudem je tak neúplné, neboť vychází z neúplně zjištěného skutkového stavu věci, a tudíž i nesprávné.

Pokud by mezi účastníky smlouva ve smyslu ustanovení § 321 odst. 2 obch. zák. uzavřena nebyla, nemohla by se žalobkyně podle tohoto ustanovení (ve spojení s ustanovením § 321 odst. 3 obch. zák.) domáhat po žalovaném náhrady poskytnutého plnění.

V takovém případě by však bylo nutno aplikovat ustanovení § 332 obch. zák., podle jehož odstavce 1 jestliže plnění závazku není vázáno na osobní vlastnosti dlužníka, je věřitel povinen přijmout plnění jeho závazku nabídnuté třetí osobou, jestliže s tím dlužník souhlasí. Souhlas dlužníka není zapotřebí, jestliže třetí osoba za závazek ručí nebo jeho splnění jiným způsobem zajišťuje a dlužník svůj závazek porušil. Nevyplývá-li z právního vztahu mezi dlužníkem a třetí osobou něco jiného, vstupuje třetí osoba splněním dlužníkova závazku do práv věřitele, který je povinen jí vydat a na ni převést všechny své důkazní prostředky.

Na rozdíl od regresního nároku podle ustanovení § 321 odst. 2 obch. zák. by dlužník mohl vůči žalobkyni uplatnit všechny námitky, které žalobkyně mohla uplatnit vůči věřiteli, nikoliv tedy jen námitky vyplývající z mandátní smlouvy ve smyslu ustanovení § 321 odst. 2 a 3 obch. zák.

Protože v daném případě žalobkyně plnila České spořitelně, a. s., jako osoba zajišťující závazek žalovaného, nevyžadoval se k tomuto plnění souhlas dlužníka. Podle ustanovení § 313 obch. zák. totiž bankovní záruka vzniká písemným prohlášením banky v záruční listině, že uspokojí věřitele do výše určité peněžní částky podle obsahu záruční listiny, jestliže určitá třetí osoba (dlužník) nesplní určitý závazek nebo budou splněny jiné podmínky stanovené v záruční listině. Pokud tedy banka platně učinila toto písemné prohlášení, vznikl zajišťovací závazek i v případě absence smlouvy mezi bankou a dlužníkem.

Odvolací soud se dle dovolatele nezabýval také jeho námitkou, že rozsah a způsob plnění z bankovní záruky byl určen ve smlouvě o zastavení cenných papírů. Dovolatel uvedl, že touto smlouvou vzal na sebe závazek uvedený v článku I odst. 4 této smlouvy. Zavázal se zaplatit IPB, a. s., částku, kterou by za něj zástavní věřitel (IPB, a. s.) zaplatil plněním z bankovní záruky a tu splatit způsobem uvedeným v předmětné smlouvě. Tento způsob a rozsah uspokojení nároku je dán prodejem zastavených akcií a výtěžkem z tohoto prodeje. Výnos z prodeje akcií činil 371 440 Kč, a tak IPB, a. s., plnila o 248 652,30 Kč více, než měla.

Námitka žalovaného, že z tohoto důvodu plnila IPB, a. s., České spořitelně, a. s., více než připouštěla smlouva o zastavení cenných papírů, je námitkou nepřípustně uplatněnou až v dovolacím řízení. K této námitce dovolací soud podle ustanovení § 241a odst. 4 o. s. ř. přihlížet nemůže, neboť v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé. Jen pro úplnost však Nejvyšší soud v této souvislosti uvádí, že rozsah a obsah plnění z bankovní záruky bankou vůči věřiteli je stanoven v záruční listině (§ 313 obch. zák.) a nemůže být vůči věřiteli (třetí osobě) omezen další smlouvou uzavřenou mezi bankou a dlužníkem.

Při jednání před soudem prvního stupně dne 11. 1. 2006 a ve vyjádření k žalobě ze dne 15. 11. 2006 žalovaný současně namítl, že smlouvou o zastavení cenných papírů byl mezi IPB, a. s., a žalovaným sjednán způsob placení regresního závazku z bankovní záruky a omezena výše tohoto regresního nároku, tak že IPB, a. s., uspokojí svůj regresní nárok prodejem zastavených cenných papírů, s tím, že IPB, a. s., nemá nárok na žádné jiné plnění. S touto námitku se však soud prvního stupně, ani odvolací soud v rozporu s ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř. nevypořádaly. V této části je proto rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelné, čímž bylo řízení zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.

Dovolatel dále namítá, že žalobkyně z bankovní záruky plnila více, než byla oprávněna plnit. Tato námitka je opodstatněná. Banka je podle § 313 obch. zák. povinna z bankovní záruky uspokojit věřitele do výše určité peněžní částky podle obsahu záruční listiny, jestliže určitá třetí osoba (dlužník) neplní určitý závazek nebo budou splněny jiné podmínky stanovené v záruční listině. V záruční listině se IPB, a. s., zavázala uspokojit pohledávku České spořitelny, a. s., ve výši 540 000 Kč a příslušenství vyplývající z úvěru poskytnutého Českou spořitelnou, a. s., dlužníkovi. IPB, a. s., se tudíž zavázala uhradit příslušenství z částky 540 000 Kč. Odvolací soud však dovodil, že z článku 7 úvěrové smlouvy vyplývá oprávnění České spořitelny, a. s., připisovat úroky a ceny za úkony dle sazebníku k jistině, přičemž úroky vždy k 31. 12. každého roku a při doplacení úvěru. Konstatoval, že mezi účastníky úvěrového vztahu byla sjednána kapitalizace úroků, přičemž daný stav není v rozporu s textem záruční listiny. Odvolací soud tedy vyšel z toho, že ze záruční listiny vyplývá povinnost poskytovatele bankovní záruky hradit i úroky z kapitalizovaných úroků. Tento závěr odvolacího soudu není správný. Ze záruční listiny naopak vyplývá povinnost poskytovatele bankovní záruky hradit smluvené úroky pouze z částky 540 000 Kč, nikoliv úroky z úroků a cen za úkony dle sazebníku přičtených k jistině.

Námitkou, že v řízení nebylo prokázáno, že žalobkyně poskytla plnění České spořitelně, a. s., ve výši 817 561 Kč, uplatňuje dovolatel dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 – 1004).

Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.

Nejvyšší soud shledal, že skutkové zjištění odvolacího soudu, že IPB, a. s., zaplatila České spořitelně, a. s., částku 817 561 Kč, má oporu v provedeném dokazování – zaplacení této částky vyplývá z výzvy České spořitelny, a. s., ze dne 26. 7. 1999 k plnění ze záruční listiny a z hromadného příkazu k úhradě ze dne 27. 8. 1999. Důkaz těmito listinami provedl soud prvního stupně při jednání dne 11. 1. 2006 a odvolací soud při jednání dne 18. 2. 2008. Z výzvy ze dne 26. 7. 1999 se podává, že Česká spořitelna, a. s., vyzvala IPB, a. s., k poskytnutí plnění z bankovní záruky ve výši 817 561 Kč na účet. Z hromadného příkazu k úhradě ze dne 27. 8. 1999 se pak podává, že IPB, a. s., dala příkaz k úhradě této částky na účet.Skutkovému závěru odvolacího soudu provedenému na základě těchto důkazů, že IPB, a. s., zaplatila České spořitelně, a.s., předmětnou částku, nelze vytknout, že nebyl výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů podle zásad uvedených v ustanovení § 132 o. s. ř.

Stejně tak závěrečná obecná námitka dovolatele směřující proti nesprávným skutkovým zjištěním provedeným odvolacím soudem není relevantní. Z obsahu dovolání nevyplývá, jaké konkrétní skutkové zjištění žalovaný napadá, pouze obecně uvádí, že skutkové zjištění, jež bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, je vadné i v tom smyslu, že výsledky dokazování takové skutkové zjištění neumožňují a že rozhodnutí nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, neboť soud nemá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která z obsahu spisu vyplývá. Pokud tedy žalovaný uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. (tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), je třeba uvést, že v dovolání obsahově tento dovolací důvod blíže nevymezil, což dovolacímu soudu zabránilo zabývat se jeho důvodností.

Dovolatel rovněž namítl, že žalobkyně byla během jednání odvolacího soudu vyzvána, aby doplnila skutková tvrzení ohledně vymáhaného příslušenství „vzhledem k absenci těchto tvrzení v žalobě“. Skutkové tvrzení však doplněno nebylo. Nejvyšší soud však z obsahu spisu zjistil, že odvolací soud právě v důsledku této skutečnosti přiznal žalobkyni pouze zákonný úrok z prodlení podle ustanovení § 369 a § 502 obch. zák. Je však skutečností, že žaloba postrádá tvrzení ohledně skutečnosti, kdy se žalovaný dostal do prodlení se zaplacením částky 817 561 Kč, resp. částky 445 821 Kč. Tato vada žaloby měla být odstraněna postupem podle ustanovení § 43 o. s. ř. Soud prvního stupně ani odvolací soud však takto nepostupovaly, přičemž odvolací soud ve svém rozsudku neodůvodnil, proč přiznal úrok z prodlení ode dne 29. 6. 1999, resp. ode dne 30. 9. 1999. Tím rovněž zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Dovolatel dále namítl z důvodů shora uvedených, že IPB, a. s., i Česká spořitelna, a. s., jednaly v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, obchodních bankovních zvyklostí a v rozporu s dobrými mravy podle ustanovení § 3 obč. zák. Nejvyšší soud však z obsahu spisu dospěl k závěru, že dovolatel se nemůže dovolávat toho, že IPB, a. s., či Česká spořitelna, a. s., jednaly v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, či v rozporu s dobrými mravy. Dovolatel nebyl nucen uzavřít smlouvu s Českou spořitelnou, a. s., o úvěru. Bylo i jeho rozhodnutím, že uzavřel smlouvu o koupi akcií IPB, a. s. K uzavření této smlouvy ho nemohl nikdo donutit. Pokud při jednání před soudem prvního stupně dne 11. 1. 2006 a v podání ze dne 15. 11. 2006 tvrdil, že jako manažer IPB, a. s., si musel koupit akcie v emisním kursu 2000 Kč za kus, pokud si chtěl své postavení udržet, pomíjí, že se mohl proti tomuto případnému postupu bránit zákonnými prostředky, či se mohl rozhodnout se těchto obchodů neúčastnit a případně si najít jiné zaměstnání. Z tvrzení žalovaného se však podává, že se rozhodl těchto transakcí zúčastnit. Pokud žalovaný tvrdí, že on jediný měl z realizovaných operací ztrátu, nemůže soud přehlédnout, že žalovaný jakožto manažer IPB, a. s., musel být nepochybně srozuměn s tím, že v důsledku koupě akcií může dosáhnout zisk, ale též ztrátu. Žalovaný navíc mohl úvěr splatit a tím zamezit případnému znehodnocení akcií. Pokud pak žalovaný namítá, že poskytnutí úvěru na zvýšení základního kapitálu banky je dnes již jednáním nedovoleným a byť byl úkon proveden za právní úpravy, kdy takové jednání nebylo zakázané, nelze mu poskytnout soudní ochranu, odkazuje Nejvyšší soud na svůj rozsudek ze dne 25. 6. 2009, sp. zn. 29 Cdo 2964/2008, který je k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu, v němž dovodil, že finanční pomoc společnosti při nabývání jejích akcií nebyla v době před 1. 7. 1996 bez dalšího jednáním neplatným nebo odporujícím zásadám poctivého obchodního styku. Nejvyšší soud nemá důvod se od tohoto závěru v dané věci odchýlit.

Ze shora uvedeného je však nicméně patrné, že rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů nesprávné. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu v napadené části, tj. ve výrocích pod body II a III, podle ustanovení § 243b odst. 2, věty za středníkem, o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v odpovídajícím rozsahu i rozsudek soudu prvního stupně a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).

Vzhledem k této skutečnosti se Nejvyšší soud již nemusel zabývat námitkami odvolatele, že odvolací soud porušil zásadu dvouinstančnosti soudního řízení a že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou nepřezkoumatelná zejména z důvodů souhrnných skutkových zjištění.