Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.10.2009, sp. zn. 25 Cdo 479/2007, ECLI:CZ:NS:2009:25.CDO.479.2007.1

Žalobkyně se vůči státu domáhala zaplacení částky v celkové výši 28 144 702,80 Kč jako náhrady škody (sestávající z nákladů vynaložených na zaplacení smluvní pokuty, náhrady škody a nákladů rozhodčího řízení společnosti ZEL, dále z nákladů právního zastoupení a ušlého zisku), která jí měla vzniknout v důsledku odložení jejího bankovního příkazu k převodu peněz z pokynu Finančně analytického útvaru Ministerstva financí (dále též jen „FAÚ“) a následného zajištění všech finančních prostředků na účtu žalobkyně na základě rozhodnutí Policie ČR.

N e j v y š š í s o u d dovolání zamítl.

Z odůvodnění:

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12. Čl. II zákona č. 7/2009 Sb.) vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 31. 5. 2006. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou – účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není důvodné.

Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., které dovolatelka uplatnila jako dovolací důvod, může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

Podle § 1 odst. 1 zákona č. 61/1996 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a o změně a doplnění souvisejících zákonů, ve znění účinném v době, kdy došlo k pozastavení peněžní transakce žalobkyně, tj. před novelou č. 159/2000 Sb., účinnou od 1. 8. 2000, legalizací výnosů se rozumí jednání sledující zakrytí nezákonného původu výnosu s cílem vzbudit zdání, že se jedná o příjem nabytý v souladu se zákonem. Uvedené jednání spočívá zejména a) v přeměně nebo v převodu majetku s vědomím, že tento majetek pochází z trestné činnosti, za účelem utajení nebo zastření nezákonného původu majetku nebo za účelem napomáhání osobě, která se účastní páchání takové činnosti, proto, aby unikla právním důsledkům svého jednání, b) v utajení nebo zastření skutečné povahy, zdroje, umístění, nakládání a pohybu majetku nebo změny práv vztahujících se k majetku s vědomím, že tento majetek pochází z trestné činnosti, c) v nabytí, držbě, použití majetku nebo nakládání s ním s vědomím, že tento majetek pochází z trestné činnosti, d) ve sdružování osob za účelem spáchání činu uvedeného pod písmeny a), b) a c). Podle odst. 2 tohoto ustanovení výnosem podle tohoto zákona (dále jen „výnos“) se rozumí jakákoliv ekonomická výhoda z jednání, které vykazuje znaky trestného činu; za ekonomickou výhodu podle tohoto zákona se nepovažuje důsledek nesplnění daňové, poplatkové a jiné obdobné povinnosti vyplývající ze zvláštního zákona. Podle odst. 5 tohoto ustanovení neobvyklým obchodem je jednání, které svojí povahou, obsahem nebo výjimečností zjevně vybočuje z běžného rozsahu nebo charakteru obchodů určitého druhu nebo určité osoby.

Podle § 4 odst. 1 tohoto zákona zjistí-li finanční instituce při své činnosti neobvyklý obchod, je povinna o tom učinit oznámení příslušné organizační složce Ministerstva financí (dále jen „ministerstvo“) s uvedením všech zjištěných identifikačních údajů. Podle odst. 5 tohoto ustanovení oznámením neobvyklého obchodu není dotčena povinnost stanovená ve zvláštním zákoně oznámit skutečnosti nasvědčující spáchání trestného činu.

Podle § 6 odst. 1 tohoto zákona finanční instituce může splnit příkaz klienta týkající se neobvyklého obchodu nejdříve po uplynutí 24 hodin od přijetí oznámení ministerstvem, pokud hrozí nebezpečí, že bezodkladným splněním by mohlo být zmařeno nebo podstatně ztíženo zajištění výnosu. Podle odst. 2 tohoto ustanovení jestliže si prověření neobvyklého obchodu vyžádá delší dobu, může ministerstvo ve lhůtě uvedené v odstavci 1 uložit finanční instituci, aby splnění příkazu dále odložila nejdéle na dobu 72 hodin od doby, kdy přijalo oznámení. Jestliže ministerstvo v této lhůtě finanční instituci nesdělí, že podalo trestní oznámení, finanční instituce po uplynutí lhůty příkaz provede; v opačném případě vyčká, zda do tří dnů od podání trestního oznámení orgán činný v trestním řízení nerozhodne o předmětu obchodu.

Podle § 14 odst. 1 tohoto zákona splněním povinnosti uvedené v § 6 nevzniká odpovědnost toho, kdo tak učinil, nahradit škodu vzniklou v souvislosti s těmito úkony; odpovědnost za takovou škodu nese stát. Podle odst. 2 tohoto ustanovení nárok na náhradu škody nepřísluší, jestliže obchod, o němž bylo učiněno oznámení nebo další úkon podle tohoto zákona, byl proveden v úmyslu dosáhnout legalizace výnosu. Podle odst. 3 tohoto ustanovení nestanoví-li tento zákon jinak, užije se na řízení o náhradě škody, za niž odpovídá stát, přiměřeně ustanovení zákona o odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Ústředním orgánem, s nímž je podle uvedeného zákona třeba nárok na náhradu škody projednat, je Ministerstvo financí.

Z této úpravy je zřejmé, že prvotním prostředkem k tomu, aby bylo zabráněno zakrývání nezákonného původu výnosů, je zákonem stanovená procedura vedoucí k odložení příkazu k provedení finanční transakce samotnou finanční institucí (§ 6). Aby toho bylo možno dosáhnout, garantuje stát, že škody způsobené pozastavením splnění příkazu nenese finanční instituce jednající podle zákona, nýbrž stát. Z ustanovení § 14 odst. 1 zákona by bez přihlédnutí ke kontextu celé úpravy a jejímu vývoji snad bylo možno dovodit, že stát takto odpovídá za jakoukoliv škodu, která vznikla v souvislosti s postupy popsanými v § 6, s výjimkou popsanou v § 14 odst. 2 zákona, kdy nárok na náhradu škody nenáleží tomu, jehož úmysl dosáhnout legalizace výnosu byl prokázán. Takový výklad ovšem postrádá logiku, protože při prokázaném zakrývání nezákonného původu výnosů nastupuje trestní odpovědnost subjektu provádějícího finanční transakci a o odpovědnosti státu za překažení takové operace vůbec nemůže být řeč (je zřejmé, že zmíněná výjimka by při tomto výkladu byla zcela nadbytečnou). Je proto třeba uvedená ustanovení vykládat v souladu se zpřesňující pozdější úpravou, kdy důvodová zpráva k zákonu č. 284/2004 Sb., jímž došlo ke změně úpravy odpovědnosti státu za škodu v této oblasti, poukazuje na původní smysl ochránit povinné osoby před případnými nároky, vzniklými z pozdržení transakce, a hledí na původní znění § 14 odst. 1, částí věty za středníkem, tak, že navozuje objektivní odpovědnost státu za škodu, která vznikla v souvislosti s odložením splnění příkazu, pokud ovšem nešlo o obchod, který je definován jako podezřelý či neobvyklý podle terminologie předpisu před novelou (tzv. podezřelý obchod nemusí být nutně obchodem nezákonným ve smyslu tohoto zákona). Zbývá doplnit, že tento důvod odpovědnosti je samostatnou skutkovou podstatou odpovědnosti státu za škodu, přičemž ustanovení zákona č. 58/1969 Sb. či 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu při výkonu veřejné moci, se použijí podle § 14 odst. 3 přiměřeně pouze na řízení o náhradu škody, nikoliv na posouzení podmínek odpovědnosti. Došlo-li tedy k postupu podle § 6 zákona a vznikla-li tím dotčenému subjektu škoda, odpovídá za ni stát za podmínek uvedených v § 14 odst. 1, 2 zákona, aniž by bylo třeba hodnotit činnost FAÚ z pohledu nesprávnosti úředního postupu ve smyslu ustanovení § 18 zákona č. 58/1969 Sb. či § 13 zákona č. 82/1998 Sb.; odpovědnost nastupuje pouze tehdy, nenaplňoval-li obchod znaky tzv. obchodu podezřelého, tj. obchodu, jehož znaky jsou demonstrativně vyčteny v § 1 odst. 5 zákona.

Odlišný právní režim má posouzení odpovědnosti za škodu, která vznikla poté, co do prověřování legálnosti neobvyklého obchodu zasáhly orgány činné v trestním řízení, resp. kdy bylo neprovedení finanční transakce podloženo jejich rozhodnutím. Tyto postupy již zákon č. 61/1996 Sb. neupravuje, řídí se proto příslušnými ustanoveními trestního řadu. Pak se ovšem uplatní odpovědnost nikoliv podle zákona č. 61/1996 Sb., nýbrž podle speciálních zákonů o odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné (státní) moci, tedy zákonů č. 58/1969 Sb. či 82/1998 Sb., neboť jde o použití opatření ze strany orgánů činných v trestním řízení. Došlo-li k zajištění peněžních prostředků na základě rozhodnutí podle § 79a tr. ř., jedná se nikoliv o aplikaci ustanovení o odpovědnosti za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, nýbrž nezákonným rozhodnutím, jak správně rozlišil odvolací soud.

Podle § 36 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), odpovědnost podle tohoto zákona se vztahuje na škodu způsobenou rozhodnutími, která byla vydána ode dne účinnosti zákona, a na škodu způsobenou ode dne účinnosti zákona nesprávným úředním postupem; odpovědnost za škodu způsobenou rozhodnutími, která byla vydána přede dnem účinnosti zákona, a za škodu způsobenou přede dnem účinnosti zákona nesprávným úředním postupem se řídí dosavadními předpisy. Tento zákon nabyl účinnosti dne 15. 5. 1998.

Vzhledem k tomu, že rozhodnutí, s nímž žalobkyně spojuje vznik škody, bylo vydáno před uvedeným datem (30. 4. 1998), posuzovaly soudy obou stupňů věc správně podle dosavadního předpisu, tj. podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem.

Podle § 1 odst. 1, věty první, zákona č. 58/1969 Sb. stát odpovídá za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, které v občanském soudním řízení a v řízení před státním notářstvím, v řízení správním a dále v řízení trestním, pokud nejde o rozhodnutí o vazbě nebo trestu, vydal státní orgán nebo orgán státní organizace. Podle odst. 2 tohoto ustanovení odpovědnosti podle odstavce 1 se nelze zprostit. Podle § 4 odst. 1, věty první, tohoto zákona nárok na náhradu škody nelze uplatnit, dokud pravomocné rozhodnutí, jímž byla škoda způsobena, není pro nezákonnost zrušeno příslušným orgánem. Podle § 4 odst. 2 tohoto zákona výjimkou z ustanovení odstavce 1 lze uplatnit nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na jeho právní moc, jestliže toto rozhodnutí bylo na základě opravného prostředku zrušeno nebo změněno.

U objektivní odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím je jednou z podmínek odpovědnosti existence nezákonného rozhodnutí. V souladu se zásadou presumpce správnosti rozhodnutí není soud v řízení o náhradu škody oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení a podmínka nezákonnosti rozhodnutí je splněna pouze tehdy, bylo-li toto rozhodnutí skutečně zrušeno nebo změněno příslušným orgánem, a to právě pro nezákonnost (např. proto, že nemělo být vůbec vydáno). Zrušujícím nebo měnícím rozhodnutím je naopak soud vázán, včetně případných důvodů, proč ke změně či zrušení došlo.

V posuzovaném případě bylo zjištěno (správnost skutkových závěrů, o něž opřel své rozhodnutí i odvolací soud, není v dovolání zpochybněna a nepodléhá tak dovolacímu přezkumu), že usnesení ze dne 30. 4. 1998, jímž byly zajištěny na účtu žalobkyně peněžní prostředky ve výši 7 243 899,31 USD s odůvodněním, že je zde podezření na mezinárodní transakci peněz směřující k legalizaci výnosů z trestné činnosti, bylo usnesením ze dne 1. 7. 1998 zrušeno z důvodu, že pominuly důvody pro další zajištění.

Podle § 79a odst. 1 tr. ř., ve znění účinném v době vydání předmětného rozhodnutí, tj. ve znění před novelou č. 265/2001 Sb., účinnou od 1. 1. 2002, nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že peněžní prostředky na účtu u banky jsou určeny ke spáchání trestného činu, nebo k jeho spáchání byly užity, nebo jsou výnosem z trestné činnosti, může předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce, vyšetřovatel nebo policejní orgán rozhodnout o zajištění peněžních prostředků na účtu. Vyšetřovatel a policejní orgán k takovému rozhodnutí potřebují předchozí souhlas státního zástupce.

Podle odstavce 3, věty první, tohoto ustanovení jestliže zajištění peněžních prostředků na účtu pro účely trestního řízení již není třeba, nebo zajištění není třeba ve stanovené výši, orgán činný v trestním řízení uvedený v odstavci 1 zajištění zruší nebo je omezí.

Z této úpravy je zřejmé, že ustanovení § 79a tr. ř. zakládá orgánům činným v trestním řízení právo zajistit peněžní prostředky, je-li toho třeba pro zjištění, zda nedošlo ke spáchání trestného činu. Jde tedy o zákonem stanovený prostředek, který má umožnit prověření, zda nedošlo k trestné činnosti, a zároveň zabránit odčerpání finančních prostředků osobami oprávněnými jimi nakládat, to vše zpravidla v krátkých časových lhůtách za podmínek neodkladného úkonu (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. 6. vydání. Praha : C. H. Beck 2008, s. 617-618, bod 8). S použitím tohoto prostředku, který kromě jiného slouží i k naplnění účelu zákona směřujícího k potírání legalizace výnosů trestné činnosti, není spojena odpovědnost státu za škodu, nejde-li o rozhodnutí nezákonné. Nezákonnost lze ovšem spatřovat pouze v tom, že je toto rozhodnutí pro nezákonnost zrušeno např. proto, že nebyly dány podmínky pro jeho vydání, nikoliv v tom, že po provedení příslušného šetření odpadly důvody pro další zadržení věcí a že je rozhodnutí zrušeno postupem, který předpokládá ustanovení § 79a odst. 3 tr. ř., jak tomu bylo ostatně i v posuzované věci. Na tom nic nemění okolnost, že žalobkyně proti usnesení podala stížnost, o níž nebylo rozhodnuto, neboť žalobkyně tím splnila podmínku podání opravného prostředku vyžadovanou ustanovením § 3 zákona, nicméně ke zrušení došlo z podnětu samotných orgánů činných v trestním řízení ihned poté, co bylo provedeno provedené šetření a co po naplnění účelu, pro který byly prostředky zajištěny, odpadly důvody pro další trvání zajištění (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. 25 Cdo 4462/2007).

Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné a že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. není naplněn; Nejvyšší soud tudíž dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.