Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.11.2009, sp. zn. 23 Cdo 2713/2009, ECLI:CZ:NS:2009:23.CDO.2713.2009.1

K r a j s k ý s o u d v Praze rozsudkem ze dne 17. 12. 2007 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 189 388 Kč a zaplatit náklady řízení (výrok I a II citovaného rozsudku). Ve výroku III zamítl vzájemný návrh žalovaného na zaplacení 152 000 Kč a ve výroku IV uložil žalovanému povinnost uhradit soudní poplatek.

N e j v y š š í s o u d zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Z odůvodnění:

Podle ustanovení § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písmo c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která odvolacími soudy nebo dovolacím soudem je rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Předpokladem přípustnosti dovolání tedy je, že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle § 24la odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 24la odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně vyložil.

Nesprávným právním posouzením věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívá, jinými slovy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.

Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3, věty první, o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.

V projednávané věci je přípustnost dovolání dána, protože otázka odměny prokuristy nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu řešena. Nejvyšší soud tak přezkoumává, je-li dovolání důvodné – zda rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Podstatou věci je v daném případě charakter prokury, tedy řešení otázky, zda lze prokuru považovat za určitou funkci ve společnosti a prokuristu za nositele této funkce nebo zda jde jen o formu plné moci vymezující rozsah práva zastupovat společnost ve vnějších vztazích. Podle teorie je prokura obchodněprávní plná moc. Propůjčuje prokuristovi zákonem upravenou schopnost zastupovat podnikatele, není však zákonným zmocněním. Neexistuje proto „povolání prokurista“ či prokura jako předem určená funkce ve vnitřní struktuře společnosti. Zákonná úprava prokury slouží především požadavku právní jistoty v obchodněprávním styku, kdy musí mít třetí osoby jistotu o tom, zda jednají s osobou, která je oprávněna podnikatele navenek zastupovat. Vzhledem k tomu, že prokurista zastupuje podnikatele v provozu jeho podniku, nepůjde obvykle o činnost vykonávanou bezúplatně, ale ani takový případ není vyloučen, bude však patrně jen teoretický. To nic nemění na skutečnosti, že odměna musí být mezi prokuristou a podnikatelem sjednána a její sjednání musí být v případném sporu prokázáno.

Jiná je otázka, zda – pokud bylo mezi prokuristou a zastoupeným učiněno jen souhlasné ujednání o tom, že prokurista s udělením prokury souhlasí, ale nedošlo k žádnému ujednání o podmínkách, za nichž se plná moc v podobě prokury uděluje – při posuzování případných práv a povinností obou stran vycházet z podpůrné aplikace občanského zákoníku (prokura je druh zastoupení, zastoupení obecně upravuje občanský zákoník a smluvním ujednáním, z něhož vyplývá povinnost k obstarání určité záležitosti je smlouva příkazní – ustanovení § 724 a násl. obč. zák.) nebo z podpůrné aplikace obchodního zákoníku (jde o plnou moc k zajišťování záležitostí při provozu podniku, smluvní typ, který zavazuje zástupce k zařízení obchodní záležitosti, je mandátní smlouva – ustanovení § 566 obch. zák.) nebo zda přijmout závěr, že nelze aplikovat žádnou z těchto úprav a je nutno vycházet výhradně z ujednání prokuristy a zastoupeného.

I když Nejvyšší soud považuje za určující smluvní ujednání prokuristy a zastoupeného, které by mělo být pro určování jejich práv a povinností vždy určující, nepřiklání se k závěru, že by bylo jedině rozhodné. V praxi dochází velmi často k tomu, že smluvní strany při úpravě svých vztahů, které nejsou jasně zakládány některým v zákoně upraveným smluvním typem, opomenou určité části ujednat. Požadavku právní jistoty by potom odporoval závěr o tom, že jim není dostupná žádná právní ochrana. Nejvyšší soud se proto přiklonil k závěru, že není-li vztah, z něhož vychází udělení prokury, založen smlouvou určitého typu, je nutno připustit podpůrnou aplikaci některého ze smluvních typů upravujících obstarání záležitosti. Vzhledem k tomu, že zákonné vymezení rozsahu prokury určuje, že prokurista je zmocněn ke všem právním úkonům, k nimž dochází při provozu podniku, že jde o záležitosti spojené s podnikáním zastoupeného, přiklání se Nejvyšší soud k podpůrné aplikaci mandátní smlouvy, podle níž se mandatář zavazuje k zařízení určité obchodní záležitosti mandanta uskutečněním právních úkonů jménem mandanta nebo uskutečněním jiné činnosti. Z tohoto závěru též vyplývá, že mandant je povinen za zařízení záležitosti zaplatit mandatáři úplatu.

Uvedené závěry potom řeší i spor žalobkyně a žalovaného, pokud jde o úplatu náležející žalovanému jako prokuristovi žalobkyně. Dovolatel se nemýlí, pokud argumentuje, že udělení prokury vyžaduje předchozí dohodu mezi podnikatelem a budoucím prokuristou. Nesprávný je sice názor dovolatele, že dohoda prokuristy a zastoupeného může mít výhradně formu mandátní smlouvy, je však nutno přisvědčit tomu, že mandátní smlouva nejlépe vystihuje charakter záležitostí, které má prokurista pro podnikatele zařizovat i skutečnost, že prokura je speciální druh plné moci užívaný v obchodních vztazích. Prokuristovi proto náleží za zařizování záležitostí podnikatele úplata podle jejich ujednání. Není-li úplata ve smlouvě stanovena, je podnikatel povinen zaplatit mandatáři úplatu, která je obvyklá v době uzavření smlouvy za činnost obdobnou činnosti, kterou prokurista uskutečnil při zařízení záležitosti (§ 571 odst. 1 obch. zák.). Z toho též vyplývá, že nárok na úplatu nelze vázat jen na samotný fakt udělení prokury, nýbrž je nutno zoumat, zda prokurista skutečně záležitosti spojené s provozem podniku zastoupeného zařizoval a v jakém rozsahu.

K analogické aplikaci postavení statutárního orgánu na postavení prokuristy uzavírá dovolací soud, že zde analogie není možná. Důvod nespočívá jen ve skutečnosti, že prokurista je zástupcem podnikatele a statutární orgány jednají jako podnikatel sám, podstatné je to, že postavení statutárního orgánu v kapitálových obchodních společnostech mají její vnitřní výkonné orgány (představenstvo, jednatelé), které vykonávají řídící působnost upravenou zákonem, společenskou smlouvou či stanovami. Těžiště této působnosti leží ve vnitřní sféře společnosti, kde uvedeným orgánům náleží každodenní rozhodovací a řídící činnost, která může být někdy spojena i s nutností jednat navenek. Taková působnost u prokuristy zcela chybí, protože účelem prokury je ustanovení zástupce společnosti způsobilého zavazovat společnost navenek ve věcech provozu jejího podniku. Prokura může být proto udělena např. společníkovi společnosti, který takto získává možnost jednat navenek, i když není jednatelem či členem představenstva. Pokud by prokura byla udělena osobě stojící mimo společnost, musí z ujednání mezi prokuristou a podnikatelem vyplývat způsob spolupráce prokuristy a vnitřních útvarů podnikatele, které mají potřebné rozhodovací působnosti, popř. bylo opět nutno aplikovat pravidla pro vzájemnou spolupráci mandatáře a mandanta.

Z uvedeného rozboru je tedy zřejmé, že soudy obou stupňů sice posoudily charakter prokury jako zvláštní plné moci správně, avšak nezabývaly se již povahou a obsahem závazkového vztahu mezi prokuristou a podnikatelem. Tento vztah je však pro řešení nároku na úplatu za zařizování záležitostí podnikatele činností prokuristy určující, a soudy se proto musí zabývat otázkou, zda a jak byly záležitosti podnikatele prokuristou zařizovány.

Na tomto posouzení závisí i závěr o tom, zda se žalobkyně neoprávněně obohatila, neboť nelze spojovat se skutečností, že nebyla vyplacena žádná odměna, závěr o tom, že se společnost neoprávněně obohatila. I zde musí být o případném obohacení podnikatele podán zcela konkrétní důkaz spočívající v tom, jaké záležitosti prokurista pro podnikatele vykonal. Podpůrná aplikace mandátní smlouvy však činí otázku bezdůvodného obohacení jen hypotetickou.

Pokud naopak prokuristovi vzniknou v souvislosti s obstaráváním záležitostí společnosti náklady, je zcela legitimní požadavek, aby je společnost uhradila, neboť jde o kompenzaci nákladů, které byly vyvolány udělením prokury a její skutečnou praktickou realizací. Od prokuristy nelze očekávat, že bude zastupovat podnikatele, jak o to byl podnikatelem žádán, ale na svoje vlastní náklady. I zde však musí výši a druh nákladů a účelnost jejich vynaložení prokázat. Postup by se řídil ustanovením § 572 obch. zák.

Za této situace se již Nejvyšší soud nemusel zabývat tvrzenou jinou vadou řízení, spočívající v nepřipuštění důkazů, které dovolatel soudu navrhoval.

Nejvyšší soud s ohledem na to, že shledal námitky dovolatele uvedené v jeho dovolání důvodnými, napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).