Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.01.2009, sp. zn. 21 Cdo 658/2008, ECLI:CZ:NS:2009:21.CDO.658.2008.1

Žalobkyně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 8. 6. 2006 domáhala, aby jí žalovaná zaplatila 2 052 550 Kč s 3% úrokem z prodlení od 9. 6. 2003 do zaplacení. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že žalovaná se zúčastnila dne 8. 3. 2003 veřejné dobrovolné dražby pořádané společností D. & C., se sídlem v Rakouské republice, prostřednictvím pobočky v Praze jako své organizační složky, jejímž nástupcem se stala žalobkyně, že vydražila obraz číslo 34 Amigoni Jacopo – Diana a Endymion za cenu 6 000 000 Kč, kterou měla uhradit spolu „s poplatkem za účast v dražbě“ ve výši 20 % z ceny dosažené vydražením, že žalovaná ve stanovené lhůtě cenu dosaženou vydražením ani odměnu neuhradila, čímž došlo ke zmaření dražby, a že žalovaná je proto povinna zaplatit žalobkyni náklady dražby. Žalobkyně opakovaně vyzvala žalovanou k úhradě nákladů dražby (odměny dražebníka a účelně vynaložených nákladů na materiální a organizační zabezpečení přípravy a průběhu dražby) v celkové výši 2 052 550 Kč, žalovaná však dosud náklady zmařené dražby nezaplatila.

N e j v y š š í s o u d zrušil usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Z odůvodnění:

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou, zda je v posuzovaném případě dovolání žalobkyně přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jsou obsaženy v ustanovení § 237 o. s. ř.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst.1 písm. a/ o. s. ř.) nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.); to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky (§ 237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení (§ 237 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. je mimo jiné založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku (usnesení ve věci samé) odvolacího soudu s rozsudkem (usnesením ve věci samé) soudu prvního stupně. O nesouhlasný rozsudek (usnesení) jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům rozhodnutími jsou podle závěrů těchto rozsudků (usnesení) odlišná. Odlišností nelze ovšem rozumět rozdílné právní posouzení, které nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Okolnost, zda odvolací soud rozhodl podle ustanovení § 219 o. s. ř. nebo zda postupoval podle ustanovení 219a a 221 o. s. ř., popřípadě podle ustanovení § 220 o. s. ř., a jak z tohoto pohledu formuloval výrok svého rozsudku (usnesení), není sama o sobě významná; pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska ustanovení § 237 o. s. ř. je podstatné porovnání obsahu obou rozsudků (usnesení).

Odvolací soud ve svém usnesení ze dne 10. 10. 2007, kterým rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, posoudil – jak vyplývá z odůvodnění usnesení – rozdílně od soudu prvního stupně splnění předpokladů (uvedených v ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř.), za nichž lze o žalobě rozhodnout rozsudkem pro uznání, když – oproti názoru soudu prvního stupně – dospěl k závěru, že nedošlo k uznání nároku ve smyslu ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. Tím, že odvolací soud dovodil, že v posuzované věci nebylo možné rozhodnout rozsudkem pro uznání, rozdílně (diformně) vymezil práva a povinnosti účastníků v jejich právních vztazích; rozhodnutí odvolacího soudu se tu dotýká práva žalobkyně, které jí přiznává ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř., tj. práva, aby soud (při splnění předpokladů uvedených v ustanoveních § 114b odst. 5 a § 153a odst. 3 o. s. ř.) ve věci samé rozhodl v její prospěch rozsudkem pro uznání. Z hlediska přípustnosti dovolání proto usnesení odvolacího soudu představuje rozhodnutí, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn. Na uvedeném závěru nic nemění ani to, že odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (namísto toho, aby rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že rozsudek pro uznání se nevydává) a že rozhodl formou usnesení (ač měl rozhodnout rozsudkem). Rozhodující pro posouzení přípustnosti dovolání je – jak uvedeno výše – skutečnost, že rozdílně od soudu prvního stupně vymezil práva a povinnosti mezi účastníky. Dovolání je proto v projednávané věci přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (srov. též obdobné věci se týkající rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 1997 sp. zn. 2 Cdon 877/96, uveřejněný pod č. 38 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998).

Nejvyšší soud poté přezkoumal ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. napadené usnesení odvolacího soudu bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

V projednávané věci bylo – jak vyplývá z obsahu spisu – usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 6. 2006 doručováno žalované jako zásilka prostřednictvím držitele poštovní licence (státního podniku Česká pošta) a podle potvrzení uvedeného na doručence jí bylo doručeno (spolu s platebním rozkazem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 6. 2006) dne 4. 7. 2006.

Byla-li písemnost doručena příjemci, musí doručenka vykazovat náležitosti uvedené v ustanovení § 50f odst. 1 a 2 o. s. ř.; doručenka tedy musí obsahovat

– označení soudu, který písemnost předal k doručení,

– označení doručované písemnosti, která byla vložena do obálky,

– označení adresáta a adresy, na níž má být obálka s písemností doručena,

– označení doručujícího orgánu,

– prohlášení doručujícího orgánu o tom, v který den byla obálka s písemností odevzdána příjemci, popřípadě o hodině a minutě doručení, má-li být vyznačen podle požadavku soudu, který písemnost předal k doručení, okamžik doručení písemnosti,

– jméno a příjmení doručovatele a jeho podpis, kterým potvrdil, že obálku s písemností odevzdal příjemci,

– jméno a příjmení příjemce, údaj o jeho vztahu k adresátu, jestliže písemnost přijal za adresáta, a jeho podpis, kterým potvrdil přijetí obálky s písemností.

Není-li dokázán opak, považují se údaje uvedené na doručence za pravdivé (§ 50f odst. 9 o. s. ř.).

Doručenka je listina, která má povahu veřejné listiny; to platí i tehdy, nemá-li doručenka všechny náležitosti, které podle zákona musí obsahovat. Každý údaj, který byl (ve skutečnosti) na doručence uveden, se považuje – jak se výslovně stanoví v § 50f odst. 9 o. s. ř. – za pravdivý, není-li dokázán opak. „Opak“ ve smyslu ustanovení § 50f odst. 9 o. s. ř. prokazuje (pomocí důkazních prostředků) ten, kdo ho za řízení tvrdí.

Na doručence o doručení platebního rozkazu Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 6. 2006 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 6. 2006 se mimo jiné uvádí označení adresáta („E. L., P. – K.“), podpis příjemce („L.“) a podpis doručovatelky („J. R.“), jímž se potvrzuje, že zásilka (obálka s písemnostmi) byla odevzdána dne 4. 7. 2006. Protože se na doručence uvádí, že písemnost byla odevzdána adresátu (žalované), bylo na žalované, aby ve smyslu ustanovení § 50f odst. 9 o. s. ř. prokázala své tvrzení, že zásilku ve skutečnosti převzal její manžel a že tedy údaj o doručení uvedený na doručence je v tomto směru nepravdivý. Nepodaří-li se jí „opak“ v tomto směru (spolehlivě a bez pochybností) prokázat, platí, že údaje uvedené na doručence jsou pravdivé a že je tedy pravdivé rovněž to, že zásilku (obálku s písemnostmi) převzala.

V posuzovaném případě odvolací soud kromě jiného dospěl k závěru, že z provedených důkazů nelze „spolehlivě dovodit, zda zásilka byla skutečně předána žalované nebo jejímu manželovi“ a že je proto „třeba uvěřit verzi žalované“. Dovolatelka v tomto směru důvodně odvolacímu soudu vytýká, že postupoval v rozporu s ustanovením § 50f odst. 9 o. s. ř. Zůstalo-li opravdu z výsledků dokazování pochybné, komu byla zásilka (obálka s doručovanými písemnostmi) doručovatelkou J. R. odevzdána, postihuje taková „důkazní nouze“ žalovanou, neboť z pohledu ustanovení § 50f odst. 9 o. s. ř. nedokázala opak toho, co bylo uvedeno na doručence.

Žalobkyně dále nesouhlasí s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy vztahující se k posouzení otázky, zda zásilka (obálka obsahující platební rozkaz Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 6. 2006 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 6. 2006) byla žalované doručena do vlastních rukou; uplatňuje tím tedy dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř.

Podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (a tak je tomu v projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením § 133 až § 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.

Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.

Skutkové zjištění o tom, že usnesení ze dne 28. 6. 2006 nebylo žalované doručeno do vlastních rukou, odvolací soud založil – jak vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení – na tom, že na „doručovací kartě pošty“ nebyl uveden žádný osobní doklad adresáta, ale pouze podpis „L.“, na výpovědi žalované (která uvedla, že „dne 4. 7. 2006, kdy jí měla být doručena výzva, nebyla v Plzni ale v Praze“, že „výzvu rozhodně nepřebírala“ a že „neví jak je možné, že tentýž den 4. 7. 2006 měla podepsat i plnou moc“, že „tuto plnou moc za ni rovněž podepsal její manžel“, že „podpis na ní není její vlastní“) a na výpovědi svědka J. L. (který uvedl, že „doručenku podepsal on sám a převzal i obsílku od soudu, neboť mu denně dochází více takových zásilek a příliš nedává pozor na to, zda je skutečně adresátem“, že „poté, co zjistil, co je obsahem zásilky, předal celou věc svému advokátovi JUDr. V., který také sepsal odpor proti platebnímu rozkazu“, že „jeho manželka byla v Praze a o celé věci ji informoval až asi za týden“, a že „plnou moc mohla podepsat jeho manželka s odstupem několika dnů, že nemůže s určitostí říct, zda se jedná o její vlastní podpis či zda plnou moc podepsal opět on sám, neboť je to již dávno a nemůže si vzpomenout“). Při hodnocení důkazů však odvolací soud nepřihlédl zejména k písemnému sdělení České pošty, s. p., ze dne 15. 6. 2007, v němž uvedla, že „doručovatelka při doručování zásilky R 23107 dne 4. 7. 2006 zastihla adresátku doma a zásilku jí osobně předala proti podpisu, že však bohužel zapomněla k podpisu připsat číslo osobního dokladu“, ani k tomu, že na doručence je v kolonce „podpis osoby, která zásilku převzala“ podpis „L.“, který je podobný podpisu žalované na jiných listinách založených ve spise, ale zjevně rozdílný s podpisem jejího manžela J. L. (např. materiály cizinecké evidence, přihláška a čestné prohlášení účastníka veřejné dražby dobrovolné konané dne 8. 3. 2003 nebo doklad o úhradě ceny dosažené vydražením č. 22), a ani k tvrzení žalované uvedenému v odporu proti platebnímu rozkazu ze dne 26. 6. 2006, doručenému Obvodnímu soudu pro Prahu 1 dne 10. 7. 2006, že „koncentrační usnesení ze dne 28. 6. 2006 jí bylo zároveň doručeno s platebním rozkazem“, ačkoliv nepochybně šlo o údaje pro zjištění skutkového stavu věci významné. Protože odvolací soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nemůže mít výše uvedené skutkové zjištění oporu v provedeném dokazování; nemohou proto obstát ani právní závěry odvolacího soudu, které byly na tomto zjištění založeny.

Protože usnesení odvolacího soudu není správné, Nejvyšší soud jej podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. zrušil a věc podle ustanovení § 243b odst. 3, věty první, o. s. ř. vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.