Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky Táboru ze dne 18.12.2008, sp. zn. 15 Co 707/2008, ECLI:CZ:KSCB:2008:15.CO.707.2008.1

Žalobkyně se na žalovaném domáhala zaplacení částky 28 506,90 Kč, úroku z prodlení splatného do dne 17. 4. 2008 v částce 1113,91 Kč a dále úroku z prodlení z částky 28 506,90 Kč ve výši 25,6 % ročně od 18. 4. 2008 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o hotovostním úvěru (dále též jen „smlouva“) ve výši 30 000 Kč, který měl žalovaný splácet pravidelnými měsíčními splátkami po 710 Kč; v tom byl zahrnut i pevně stanovený úrok 15,6 % ročně a poplatky spojené s úvěrovou smlouvou podle sazebníku žalobkyně. Pro případ prodlení žalovaného se splácením byl dohodnut úrok z prodlení z nesplacených částek ve výši roční úvěrové sazby sjednané ve smlouvě zvýšené o 10 % ročně. Žalovaný neplnil podmínky smlouvy a úvěr přes upomínky nesplácel; proto žalobkyně požádala o předčasné splacení celého zůstatku úvěru s příslušenstvím (tzv. „zesplatnění“ podle bodu 9. smlouvy). Ke dni 17. 4. 2008 činil dluh 28 506,90 Kč a úrok z prodlení splatný do tohoto data 1113,91 Kč; od 18. 4. 2008 pak žalobkyně požaduje úrok z prodlení ve sjednané výši 25,6 % ročně z částky 28 506,90 Kč.

K r a j s k ý s o u d v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře – potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně.

Z odůvodnění:

Odvolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou. Proto odvolací soud projednal věc podle § 212 o. s. ř. a přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu, v jakém se toho žalobkyně domáhala. I když žalobkyně uvádí, že její odvolání směřuje „proti výroku I. a II. předmětného rozsudku“, je z odůvodnění jejího podání (a tedy z obsahu odvolání ve smyslu § 41 odst. 2 o. s. ř.) zřejmé, že se její nesouhlas váže výlučně k výroku, jímž byla částečně zamítnuta žaloba domáhající se úroku z prodlení. Proto předmětem odvolacího přezkumu byl pouze tento meritorní výrok a závislý (§ 212 písm. b/ o. s. ř.) výrok o nákladech řízení.

Odvolání není opodstatněné.

Žalobkyně ve svém odvolání uplatnila odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zpochybnila totiž právní závěr soudu prvního stupně, že v případě úvěrové smlouvy sjednané s osobou, která nemá postavení podnikatele, tj. smlouvy mající charakter spotřebitelského úvěru, má věřitel přesto, že se jedná o závazkový právní vztah upravený obchodním zákoníkem, nárok na úrok z prodlení pouze v rozsahu stanoveném občanskoprávními předpisy. Odvolací soud však tento názor považuje za správný. O tom, že úvěrová smlouva uzavřená mezi účastníky dne 7. 6. 2006 má vzhledem k postavení žalovaného jako nepodnikající fyzické osoby (§ 2 písm. b/ zákona o spotřebitelském úvěru) charakter smlouvy o spotřebitelském úvěru, není pochyb (vyplývá to ostatně i z jejího výslovného znění – srov. bod 6.) a tento závěr soudu prvního stupně žalobkyně ani nenapadá. V tomto směru tedy zcela postačí odkázat na úplné a přesvědčivé odůvodnění napadeného rozsudku. Žalobkyně však nesouhlasí s tím, jak soud prvního stupně vyložil ustanovení § 262 odst. 4 ve vztahu k § 369 odst. 1 obch. zák., tedy k zákonem preferované smluvní volnosti účastníků obchodněprávních závazkových vztahů pokud jde o výši úroku z prodlení. Podle jejího názoru se použije ustanovení, jež jsou pro tu smluvní stranu, která není podnikatelem, výhodnější, jen tehdy, jedná-li se o ustanovení, jejichž smyslem je ochrana spotřebitele. Soud prvního stupně zaujal správné stanovisko, že takto lze vyložit pouze větu prvou § 262 odst. 4 obch. zák.; znění věty druhé („Smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku …“) však nedává podle názoru odvolacího soudu možnost jiného výkladu než je ten, že jakákoliv sankce za porušení smluvní povinnosti tím účastníkem smlouvy, který není podnikatelem, se ve vztazích uvedených v první větě vždy řídí občanským zákoníkem a dalšími předpisy občanskoprávní povahy. Soud prvního stupně má pravdu i v tom, že povinnost platit úrok z prodlení je důsledkem porušení smluvní povinnosti dlužníka platit řádně a včas sjednané splátky, a právo věřitele na zaplacení tohoto úroku tudíž vyplývá z odpovědnosti dlužníka za porušení smluvní povinnosti. Vzhledem k tomu lze souhlasit i s tím, že ustanovením § 262 odst. 4 obch. zák. je smluvní volnost podle § 369 odst. 1 obch. zák. omezena tak, že lze úrok z prodlení platně sjednat (a tedy soudním rozhodnutím přiznat) jen ve výši dané občanskoprávními předpisy. V podrobnostech lze opět odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku, zejména na poukaz soudu prvního stupně na ustanovení § 517 odst. 2 obč. zák. a § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb. v současném znění a na jejich kogentní povahu.

Zbývá posoudit důvodnost námitky žalobkyně, že právní názor soudu prvního stupně ve svých důsledcích zvýhodňuje dlužníky, kteří úvěr nesplácejí, proti těm, kteří řádně plní své smluvní povinnosti. Jak už bylo uvedeno, podle bodu 11. smlouvy měl být úvěr úročen ode dne poskytnutí do dne bezprostředně předcházejícího dni jeho skutečného splacení (vždy včetně). Toto ujednání je samozřejmě omezeno maximální výší úvěru uvedenou v bodě 6., ale je z něj zřejmé, že žalobkyně by mohla požadovat úrok z úvěru nejen do dne jeho zesplatnění, ale – v rámci maximální výše úvěru – i po tomto datu. Pro tento konkrétní případ by to znamenalo, že žalobkyně má i nadále právo na úrok ve výši 15,6 % z dosud neuhrazené jistiny a kromě toho na úrok z prodlení ve výši odpovídající občanskoprávním předpisům. Součet sazeb obou těchto úroků dokonce převyšuje žalobkyní požadovaných 25,6 %; žalobkyně se ovšem, podle vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě, úroku z úvěru po datu zesplatnění nedomáhá, a (jen proto) jí ho nelze přiznat. Z uvedeného vyplývá, že právní názor soudu prvního stupně neplatící dlužníky nikterak nezvýhodňuje a že tedy ani tato námitka žalobkyně neobstojí.

V souvislosti s úvahami o úroku z prodlení považuje odvolací soud za nezbytné poukázat i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2004, sp. zn. 35 Odo 101/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 5/2006, v němž byl vysloven názor, že občanský ani obchodní zákoník neumožňují věřiteli požadovat po dlužníku úrok z prodlení pro případ prodlení s placením příslušenství pohledávky, nedošlo-li mezi nimi k dohodě, že smluvené úroky se stanou součástí jistiny. Úvěrová smlouva ze 7. 6. 2006 takové ujednání účastníků neobsahuje (ani bod 14. pojednávající o připisování úroků k jistině takto vyložit nelze), a proto žalobkyně není oprávněna požadovat úrok z prodlení z ničeho jiného než z jistiny. Tomu ovšem neodpovídá ani žalobní petit ani vyhovující výrok napadeného rozsudku, neboť úrok z prodlení je požadován a přiznán i z připočteného úroku z úvěru. Tato úvaha ovšem nemění nic na tom, že právní moc výroku, jímž bylo žalobě částečně vyhověno, nebyla odvoláním žalobkyně dotčena (§ 206 odst. 2, věta první, o. s. ř.).

Vzhledem k tomu, co bylo shora uvedeno, je výrok o částečném zamítnutí žaloby věcně správným rozhodnutím. Jelikož pak soud prvního stupně nepochybil ani při rozhodování o nákladech řízení, byl napadený rozsudek v obou přezkoumávaných výrocích podle § 219 o. s. ř. potvrzen.