Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.11.2008, sp. zn. 29 Cdo 2988/2007, ECLI:CZ:NS:2008:29.CDO.2988.2007.1

V r c h n í s o u d v Praze rozsudkem ze dne 31. 10. 2006 potvrdil rozsudek ze dne 23. 1. 2006, jímž K r a j s k ý s o u d v Plzni ponechal v plném rozsahu v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 27. 5. 2003, kterým uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 894 834 Kč s 6% úrokem od 6. 5. 1999 do zaplacení, směnečnou odměnu 2983 Kč a náklady řízení.

N e j v y š š í s o u d dovolání zamítl.

Z odůvodnění:

Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud shledává

– a potud má dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za přípustné

– v řešení otázky, zda promlčením směnečný nárok zaniká či nikoliv.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení čl. I § 70 směnečného zákona směnečné nároky proti příjemci se promlčují ve třech letech ode dne splatnosti směnky (odstavec 1). Nároky majitele proti indosantům a proti výstavci se promlčují v jednom roce od data protestu včas učiněného nebo při doložce „bez útrat“ v jednom roce ode dne splatnosti směnky (odstavec 2). Nároky indosantů proti jiným indosantům a proti výstavci se promlčují v šesti měsících ode dne, kdy indosant směnku vyplatil, nebo kdy byl nárok proti němu soudně uplatněn (odstavec 3).

Podle ustanovení čl. I § 71 směnečného zákona přerušení promlčení je účinné jen proti tomu, u něhož nastala skutečnost zakládající přerušení.

Podle ustanovení čl. I § 89 odst. 1 směnečného zákona výstavce nebo příjemce, jejichž směnečný závazek zanikl promlčením nebo tím, že nebyl včas vykonán úkon potřebný k zachování směnečného nároku, zůstávají majiteli směnky zavázáni, jen pokud se na jeho škodu obohatili.

Se závěrem odvolacího soudu, podle něhož směnečné nároky promlčením nezanikají, se Nejvyšší soud ztotožňuje, když – na rozdíl od (opačného) názoru dovolatele, jemuž nasvědčuje pouze gramatický výklad ustanovení čl. I § 89 odst. 1 směnečného zákona – odpovídá logickému, systematickému, historickému i teleologickému výkladu ustanovení upravujících promlčení směnečných nároků, jakož i obecnému pojetí důsledků promlčení v civilním právu.

Směnečný zákon upravuje promlčení směnečných nároků v čl. I, části první, oddílu jedenáctém (viz shora citovaná ustanovení § 70 a § 71), a to jde-li o promlčecí lhůty, počátek jejich běhu a účinky přerušení promlčení, a v čl. III § 5, jde-li o výklad pojmu přerušení promlčení. O promlčení se dále zmiňuje v čl. I, části třetí, oddílu druhém, § 89 odst. 1 v rámci úpravy nároku majitele směnky na vydání obohacení, vzniklého k jeho škodě z důvodů v tomto ustanovení uvedených, vůči výstavci nebo příjemci. Jelikož – jak je zřejmé z výše uvedeného – neobsahuje komplexní úpravu promlčení, nelze než (pro zodpovězení otázek směnečným zákonem neřešených) aplikovat – a to i vzhledem k odkazu obsaženému v jeho čl. III § 5 – úpravu promlčení dle občanského zákoníku, podle níž promlčené právo nezaniká, ale – dovolá-li se dlužník promlčení – nelze je věřiteli přiznat (§ 100 odst. 1, věta poslední, obč. zák.).

Závěru, že ustanovení čl. I § 89 odst. 1 směnečného zákona neupravuje následky promlčení směnečného nároku obecně, nýbrž jen určuje předpoklady vzniku nároku na vydání obohacení (tj. nespojuje s promlčením směnečného nároku jeho zánik, ani jiný následek), přitom nasvědčuje i historický výklad úpravy promlčení, ze kterého je zřejmá vazba mezi důsledky promlčení směnečných nároků a důsledky promlčení v civilním právu obecně (k tomu srov. závěry o zániku směnečného nároku promlčením, viz Dr. František Rouček, Československý zákon směnečný, druhé vydání, nově upravené, přepracované a doplněné, Praha 1932, str. 321-322 a 353 a násl., Dr. František Rouček, Jednotný směnečný řád, Praha 1941, str. 326-327 a 355 a násl., JUDr. Josef Smitek a JUDr. Jaroslav Štěpina, Nové směnečné právo, Praha 1941, str. 424 a násl. a 500 a násl., a obecná úprava důsledků promlčení obsažená v ustanovení § 1451 občanského zákona č. 946/1811 Sb. z. s., který od 28. 10. 1918 platil jako československý obecný zákoník občanský).

Ke dni nabytí účinnosti směnečného zákona (k 1. 1. 1951) přitom nabyl účinnosti také zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, který (oproti úpravě předchozí) v ustanovení § 86 určoval, že promlčené právo nelze uplatnit, jestliže se druhá strana promlčení dovolá, tj. s promlčením nespojoval zánik práva, nýbrž nemožnost takové právo přiznat. Zákonodárce na shora uvedenou zásadní změnu v pojetí důsledků promlčení v občanském právu – jde-li o znění ustanovení čl. I § 89 odst. 1 směnečného zákona – nijak „nereagoval“ a v podstatě převzal předchozí úpravu vzniku nároku na vydání obohacení (viz § 89 odst. 1 zákona č. 1/1928 Sb., zákona směnečného, a článek 89 odst. 1 nařízení č. 111/1941 Sb., kterým se vydává a zavádí jednotný směnečný řád).

Závěr, podle něhož promlčením směnečné závazky nezanikají, přitom zastává také převážná část právní teorie (k tomu srov. např. Radim Chalupa, Zákon směnečný a šekový, Komentář, 1. část, Směnky, 2. vydání, Linde Praha, 2006, str. 496 a násl. a 569 a násl., Mgr. Pavel Krpata, Promlčení směnečných práv a praktická aplikace § 334 obchodního zákoníku, Právní rozhledy 11/2001, JUDr. Zdeněk Kovařík, Důsledky promlčení směnečných závazků, Právní rozhledy 9/2001).

Právní posouzení věci odvolacím soudem ve výkladu ustanovení čl. I § 89 odst. 1 směnečného zákona je tak správné.

Jde-li o řešení otázky, zda se zásada koncentrace řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu vztahuje i na námitku promlčení, Nejvyšší soud v usnesení ze dne 22. 5. 2008, sp. zn. 29 Odo 1799/2006, konstatoval, že ustanovení § 175 odst. 1 o. s. ř. nevzbuzuje žádné pochybnosti o tom, že v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu musí žalovaný uvést vše, co proti němu namítá, což platí i pro námitku promlčení. Nejde totiž o námitku procesněprávní, poukazující na nedostatek podmínek řízení, k němuž soud přihlíží kdykoliv za řízení, nýbrž jde o námitku s hmotněprávními důsledky (viz Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, str. 783-784 a Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1-459, Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, str. 530).

Jelikož se dovolateli správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud – při absenci vad, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti – dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.