Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.12.2008, sp. zn. 25 Cdo 2883/2006, ECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.2883.2006.1

Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 6. 2002 zrušil částečný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. 2. 2002, kterým byla žaloba na vydání ve výroku specifikovaných věcí nebo zaplacení 2 753 729 Kč zamítnuta, a věc mu vrátil k dalšímu řízení s výtkou, že soud prvního stupně zamítl žalobu z důvodu promlčení, ačkoliv vlastnické právo je nepromlčitelné.

Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 19. 12. 2003 řízení ohledně vydání všech věcí pro zpětvzetí žaloby zastavil; předmětem řízení tak zůstal nárok na náhradu škody ve výši 2 888 428 Kč. Částečným rozsudkem ze dne 9. 11. 2004 O b v o d n í s o u d pro Prahu 4 žalobu na zaplacení 2 691 858 Kč s 23% úrokem z prodlení od 21. 9. 1998 do zaplacení zamítl s tím, že o zbývající části předmětu řízení, tj. o částce 196 570 Kč s 23% úrokem z prodlení od 21. 9. 1998 do zaplacení, a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Vyšel ze zjištění, že proti žalovanému bylo vedeno trestní stíhání mimo jiné pro trestný čin krádeže, kterého se měl dopustit v době od 13. 10. 1992 do 26. 10. 1992, ve dnech 9. 1. 1993 a 15. 3. 1993 a v září roku 1994 do 1. 10. 1994 tím, že se měl vloupat do prvního patra rodinného domu obývaného žalobcem a jeho manželkou (bývalou manželkou žalovaného) a odnést z něj žalobcovy movité věci. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 5. 1997 zprostil žalovaného obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že se staly skutky, pro které byl stíhán; usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 9. 1997 byl žalobce se svým nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Během vyšetřování se žalobce připojil k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody za věci odcizené v době od 13. 10. 1992 do 26. 10. 1992 ve výši 199 200 Kč, a to při výslechu na Policii ČR dne 21. 1. 1993, za věci odcizené dne 9. 1. 1993 ve výši 32 000 Kč při výslechu dne 3. 3. 1993; dne 23. 1. 1995 do protokolu o výslechu uvedl, že se připojuje k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody, aniž by uvedl výši této škody, a dne 23. 9. 1996 se při hlavním líčení před zahájením dokazovaní připojil s nárokem na náhradu škody v celkové výši 5 500 000 Kč, přičemž do trestního spisu založil vyčíslení škody způsobené odcizením věcí za všechna období. K samotnému vzniku škody soud prvního stupně zjistil, že dne 29. 10. 1992 žalobce zjistil odcizení některých věcí s důvodným podezřením, že pachatelem je žalovaný, dne 9. 1. 1993 viděl žalovaného, jak vyhazuje jeho věci z domu a dne 10. 2. 1993 osobně za asistence Policie ČR zjistil, které věci byly odcizeny a které poškozeny či zničeny, dne 15. 3. 1993 žalobce přistihl žalovaného, jak vchází do domu, a současně se seznámil s celkovou situací a rozsahem krádeže, poslední odcizení věcí pak žalobce zjistil dne 24. 10. 1994. Na základě takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně dospěl k závěru, že škoda vznikala ve čtyřech různých časových obdobích, že o jejím vzniku a o tom, kdo za ní odpovídá, se žalobce dovídal postupně a postupně se rovněž připojoval s nároky na náhradu škody k trestnímu řízení; soud prvního stupně tak dovodil, že část uplatněného nároku na náhradu škody způsobené odcizením věcí dne 15. 3. 1993 a v období od září roku 1994 do 1. 10. 1994 je promlčena, proto o ní rozhodl částečným rozsudkem. Žalobce se o odcizení věcí žalovaným dne 15. 3. 1993 dozvěděl téhož dne, neboť přistihl žalovaného při vniknutí do domu, a seznámil se též s rozsahem škody; od 15. 3. 1993 proto počala běžet dvouletá subjektivní promlčecí doba, která uplynula 15. 3. 1995, zatímco žalobce nárok uplatnil u soudu v rámci adhezního řízení (celkovou škodu vyčíslil částkou 5 500 000 Kč) až dne 23. 9. 1996, tedy po jejím uplynutí. O odcizení věcí žalovaným v období září roku 1994 do 1. 10. 1994 se žalobce dozvěděl dne 24. 10. 1994, jak vyplývá z trestního spisu; u tohoto nároku je pro stavení běhu promlčecí doby rozhodující den 23. 9. 1996, kdy jej žalobce uplatnil u soudu v adhezním řízení, a to ještě před uplynutím promlčecí doby, a v řízení pak řádně pokračoval až do 10. 9. 1997, kdy byl usnesením Vrchního soudu v Praze se svým nárokem odkázán na občanskoprávní řízení; od této doby běh zbývající (zhruba měsíční) promlčecí doby pokračoval. Uplatnil-li žalobce tento nárok v občanskoprávním řízení až žalobou dne 21. 9. 1998, tedy po více jak jednom roce od skončení trestního stíhání, je nárok promlčen. Pokud pak žalobce tvrdí, že se připojil s nárokem na náhradu škody k trestnímu řízení dne 21. 1. 1993 a dne 3. 3. 1993, jedná se o škodu způsobenou odcizením věcí v období od 13. 10. 1992 do 26. 10. 1992 a dne 9. 1. 1993, tj. o část nároku nezahrnutého do tohoto rozhodnutí, a pokud dne 23. 1. 1995 do protokolu o výslechu žalobce uvedl, že se připojuje k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody, aniž by specifikoval výši této škody, nejedná se o řádné uplatnění nároku ve smyslu § 43 odst. 3 tr. ř.

K odvolání žalobce M ě s t s k ý s o u d v Praze rozsudkem ze dne 18. 10. 2005 rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku potvrdil. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním závěrem, že k uplatnění nároku žalobce na náhradu škody, způsobené odcizením věcí dne 15. 3. 1993 a během září roku 1994, došlo až po uplynutí promlčecí doby stanovené § 106 obč. zák. (žaloba na vydání věcí byla vzata zpět a právo na náhradu škody není právem vlastnickým, nýbrž právem, které se od vlastnického práva pouze odvozuje, jako takové je tedy promlčitelné). K námitkám týkajícím se počátku promlčení odvolací soud uvedl, že běh subjektivní promlčecí doby nelze posouvat až do chvíle, kdy je výše škody finančně vyčíslena, neboť vznik a rozsah škody byl žalobci zřejmý již po jejím zjištění, a na její běh nemá vliv ani skutečnost, že žalobce podal žalobu jak na vydání věcí, tak na náhradu škody, avšak z důvodu důkazní nouze vzal reivindikační žalobu zpět. Tvrzení žalobce, že se připojil k trestnímu stíhání s náhradou škody již dne 21. 1. 1993, popř. dne 3. 3. 1993, není správné, neboť nárok ve smyslu § 43 tr. ř. nemůže poškozený uplatnit dříve, než škoda vznikla, tedy před 15. 3. 1993, a prohlášení žalobce při dokončení výslechu dne 23. 1. 1995 nelze pro jeho naprostou nekonkrétnost považovat za řádné uplatnění práva. V případě prvního skutku žalovaného tedy subjektivní i objektivní promlčecí doba uplynula ještě před připojením se k trestnímu řízení při hlavním líčení dne 23. 9. 1996 (úvahy o desetileté promlčecí době v případě, že žalovaný byl zproštěn obžaloby, nejsou namístě). U druhého skutku sice subjektivní promlčecí doba v době uplatnění práva u soudu dne 23. 9. 1996 ještě neuplynula, její běh pokračoval po skončení trestního řízení, avšak skončil dříve, než byla žaloba v této věci podána.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a odkazuje na důvody uvedené v jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, přičemž k prokázání důvodů dovolání navrhuje provedení důkazu spisem Městského soudu v Praze sp. zn. 4 T 17/95. Tvrdí, že se dozvěděl o skutečné škodě, kterou mu žalovaný způsobil protiprávním držením a nevydáním věcí, teprve dne 9. 12. 2003, tj. dne, kdy nabyl vědomost o tom, že žalovaný věci nemá a že mu vzniklo právo požadovat namísto vydání věcí jejich skutečnou reálnou cenu v penězích z titulu náhrady škody, proto téhož dne vzal žalobu na vydání věcí zpět. K promlčení práva na náhradu škody nemohlo dojít i z důvodu uplatnění desetileté, nikoliv dvouleté, promlčecí doby, neboť škoda byla podle žalobce způsobena úmyslným jednáním žalovaného (když odpojil elektřinu a vodu do předmětné nemovitosti, čímž přinutil rodinu žalobce pobývat v náhradním ubytování, a poté se do domu několikrát vloupal a odcizil žalobcovy věci). Žalobce se řádně připojil jako poškozený k trestnímu řízení dne 21. 1. 1993 při výslechu do policejního protokolu a v zahájeném trestním řízení po celu dobu až do 30. 9. 1997 řádně pokračoval. Vloupání ze dne 15. 3. 1993 bylo žalobci oznámeno Policií ČR tentýž den telefonicky, v průběhu vyšetřování pak Policie ČR oznámila žalobci, že se žalovaný v době od září do 1. 10. 1994 opětovně vloupal do nemovitosti a že veškerý nábytek z bytu a ostatní věci prodal v bazaru v K. Přesné seznamy odcizených věcí ze všech vloupání byly předány soudním znalcům až v době ukončení výslechů, tedy po 23. 1. 1995, z čehož žalobce dovozuje, že mu do té doby nebyla známa výše škody v penězích. Proto je závěr nalézacích soudů, že ode dne odcizení věcí začala běžet promlčecí doba, nesprávný; v tyto dny žalobce věděl pouze to, že se žalovaný vloupal do předmětné nemovitosti a odcizil z ní věci žalobce, aniž by však věděl, jaké konkrétně. Kromě toho o reálné škodě se žalobce dozvěděl teprve v okamžiku, kdy zjistil, že žalovaný věci zpeněžil či je jinak využil, a nemůže mu je tak vydat; tehdy mu totiž vznikl namísto nároku na vydání věcí nárok na náhradu jejich ceny v penězích. O výši škody a jejím rozsahu se dozvěděl až doručením obžaloby v červnu roku 1996 a dne 23. 9. 1996 se připojil s nárokem na náhradu celkové škody ve výši 5 500 000 Kč do trestního řízení. Jestliže tedy první odcizení věcí žalobce zjistil dne 26. 10. 1992 a další pak v průběhu vyšetřování, kdy promlčecí doba neběžela a vyšetřování tvořilo jeden celek, promlčecí doba se v období od 21. 1. 1993 do 30. 9. 1997 stavěla, a jestliže pak dne 21. 9. 1998 žalobce uplatnil svůj nárok na vydání věcí nebo zaplacení náhrady škody u občanskoprávního soudu, k promlčení jeho nároku dojít nemohlo. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání zrekapituloval svá tvrzení učiněná v řízení před soudy obou stupňů a navrhl, aby bylo dovolání žalobce zamítnuto.