Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.10.2008, sp. zn. 25 Cdo 1384/2006, ECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.1384.2006.1

Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. 5. 2004 zrušil rozsudek ze dne 11. 12. 2003, jímž Obvodní soud pro Prahu 2 uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 1 780 000 Kč s 8% úrokem z prodlení od 29. 5. 2001 do zaplacení a 39 305 Kč s 8,5% úrokem z prodlení od 23. 10. 2001 do zaplacení, zamítl žalobu ohledně 12% úroku z prodlení z částky 1 780 000 Kč od 29. 6. 1999 do zaplacení a ohledně 9% úroku z prodlení z částky 39 305 Kč od 2. 10. 2001 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení; vytkl soudu prvního stupně, že se nezabýval splněním všech podmínek odpovědnosti státu za škodu, a uložil mu, aby zkoumal, zda je splněna podmínka nesprávného úředního postupu státu a příčinné souvislosti se vzniklou škodou.

N e j v y š š í s o u d jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř, dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., není důvodné. Dovolání proto zamítl.

Z odůvodnění:

Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel uplatňuje jako důvod dovolání (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

Rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru, že není naplněn základní předpoklad odpovědnosti státu za škodu, a to existence nesprávného úředního postupu podle § 4 odst. 1 a § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., neboť postup vedlejšího účastníka při výkonu notářské činnosti v postavení úřední osoby ve smyslu § 3 písm. b) tohoto zákona, byl v souladu s notářským řádem, přičemž notář jako osoba bez odborných znalostí v oboru písmoznalectví nemohl předloženou plnou moc ze dne 24. 2. 1999, která formálně obsahovala všechny zákonné náležitosti, hodnotit jako falsum.

Podle § 57 odst. 1 notářského řádu nestanoví-li zvláštní zákon jinak, notář odpovídá žadateli, klientovi nebo jinému účastníku za škodu, kterou mu způsobil v souvislosti s výkonem činnosti notáře. Notář odpovídá za škodu způsobenou těmto osobám i tehdy, byla-li způsobena v souvislosti s výkonem činnosti notáře jeho pracovníkem; případná odpovědnost podle pracovněprávních předpisů tím není dotčena. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení notář se odpovědnosti podle odstavce 1 zprostí, prokáže-li, že škodě nemohl zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, které na něm bylo možno požadovat. Podle odstavce 3 odpovědnost státu za škodu podle zvláštního právního předpisu tím není dotčena.

Podle § 2 zákona č. 82/1998 Sb. odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit.

Podle § 3 písm. b) zákona stát odpovídá za škodu, kterou způsobily právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona, (dále jen „úřední osoby“).

Podle § 4 odst. 1 zákona za výkon státní správy podle § 3 písm. b) se považuje i sepisování veřejných listin o právních úkonech a úkony notáře jako soudního komisaře a úkony soudního exekutora při výkonu exekuční činnosti, sepisování exekutorských zápisů a při činnostech vykonávaných z pověření soudu podle zvláštního právního předpisu. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení činnost notáře a soudního exekutora podle odstavce 1 se považuje za úřední postup.

Podle § 13 odst. 1, věty první, zákona stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Podle odst. 2 tohoto ustanovení právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

Dovolateli je třeba přisvědčit, že odpovědnost státu za škodu způsobenou výkonem veřejné moci (tj. i za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem notáře jako úřední osoby při sepisu notářského zápisu) je odpovědností objektivní (§ 2 zákona), tj. bez ohledu na zavinění, jíž se nelze zprostit. To však ještě neznamená, že odpovědnostní vztah může vzniknout, i když nejsou splněny zákonem vyžadované podmínky. Ustanovení § 13 zákona zakládá odpovědnost za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem (bez ohledu na zavinění) za současného splnění tří podmínek: 1) nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. S výjimkou ustanovení § 13 odst. 1, věty druhé a třetí, není nesprávný úřední postup v zákoně blíže definován, proto je zde třeba vyjít z výkladu tohoto pojmu podávaného právní teorií a rozhodovací praxí soudů, podle nichž nesprávným úředním postupem podle konkrétních okolností může být jakákoliv činnost spojená s výkonem pravomocí notáře jako úřední osoby, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení pravidel předepsaných právními normami pro jeho počínání nebo k porušení pořádku určeného povahou a funkcí postupu. V ustanovení § 4 odst. 2 zákon ve vztahu k notáři výslovně označuje za úřední postup i sepisování veřejných listin o právních úkonech; to platí jak v případech, kdy je forma notářského zápisu pro právní úkon zákonem předepsána, tak tehdy, rozhodnou-li se účastníci pro tuto formu sami, byť není pro daný právní úkon obligatorní. Pro posouzení odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup notáře je proto v dané věci rozhodující, zda ze strany vedlejšího účastníka došlo k nesprávnému úřednímu postupu, jak byl shora definován.

Zákon (notářský řád v § 63) stanoví náležitosti notářského zápisu, jejichž splnění je podmínkou pro to, aby mohl být považován za veřejnou listinu (§ 6 notářského řádu). Notářský zápis jako veřejná listina tak požívá veřejné víry ve svou autentičnost i obsah, projevující se zejména v tom, že se předpokládá její správnost, není-li prokázán opak (srov. např. § 134 o. s. ř.). Nesprávnost úředního postupu notáře při sepisu veřejné listiny může být dána jeho nesouladem s požadavky, které se na něj kladou zákonem (zejména zákonem č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti /notářský řád/) či jinými obecně závaznými předpisy, jimiž je notář při své činnosti vázán. Působení notáře při vyhotovení notářského zápisu se přitom neomezuje jen na dodržení formálních náležitostí a na zachycení obsahu projevu vůle, nýbrž i na právní pomoc účastníkům tak, aby jimi zamýšlené úkony odpovídaly obecně závazným právním předpisům a aby nebyly zpochybnitelné po stránce formální ani hmotněprávní. Zákon dále (§ 64 notářského řádu) stanoví požadavky na ověření totožnosti osob, které právní úkony zachycené notářským zápisem činí; nestanoví však již, zda a jak má notář ověřovat pravost listin předložených v souvislosti s vyhotovením notářského zápisu, tedy ani případné plné moci opravňující k zastupování prodávajícího při uzavření kupní smlouvy. Z toho je třeba dovodit, že z hlediska kontroly plné moci se na notáře nekladou kvalifikované požadavky, pokud jde o její pravost; vedle zjištění, zda má plná moc všechny náležitosti a vykazuje znaky platného právního úkonu, resp. průkazu o zmocnění. Notář je proto povinen posoudit, zda jemu předložená plná moc představuje pravý průkaz zastoupení a zda nejde o falsifikát, pouze z pohledu běžné obezřetnosti a profesní zkušenosti.

V posuzovaném případě vyšel odvolací soud ze zjištění (správnost skutkového stavu není dovoláním zpochybňována a nepodléhá dovolacímu přezkumu), že vedlejší účastník jako notář sepsal dne 8. 6. 1999 předmětný notářský zápis za situace, kdy jemu předložená plná moc ze dne 24. 2. 1999, která zmocňovala M. F. k uzavření kupní smlouvy o předmětných nemovitostech a k převzetí kupní ceny, obsahovala zfalšované podpisy prodávajících I. P. a J. K. i jejich úřední ověření. Je tedy zřejmé, že notáři byla předložena plná moc prodávajících zmocňující třetí osobu k uzavření kupní smlouvy a k převzetí kupní ceny, opatřená podpisy prodávajících s úředním ověřením a legalizačními razítky, jejichž podoba nevzbuzovala jakoukoli pochybnost o jejich pravosti a původu, přičemž ani žádné další okolnosti v době sepisu notářského zápisu nenasvědčovaly tomu, že by se jednalo o podvod za pomoci velmi zdařilého falsifikátu. Jestliže zákon neukládá notáři povinnost kvalifikovaného ověření pravosti předkládaných listin, nelze považovat za nesprávný úřední postup, že notář toto falsum, které bylo zjistitelné pouze za pomoci znaleckého zkoumání, neodhalil, nezabránil tak uzavření předmětné kupní smlouvy, resp. sepsal na tomto základě notářský zápis o právním úkonu, který nebyl v důsledku trestného činu domnělého zmocněnce platný.

Nelze souhlasit s námitkou dovolatele, že nesprávný úřední postup spočívá i v akceptaci plné moci, která podle jeho názoru neobsahovala tytéž náležitosti jako kupní smlouva o převodu nemovitostí, tj. přesné, nezaměnitelné a úplné označení převáděných nemovitostí tak, aby bylo možno jejich převod zapsat do katastru nemovitostí, a ujednání o kupní ceně. Především je zřejmé, že žádný právní předpis na plnou moc takové požadavky neklade – občanský zákoník v ustanovení § 31 odst. 1, věty druhé, hovoří pouze obecně o uvedení rozsahu zmocněncova oprávnění a např. ze zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, vyplývá, že je-li některý z účastníků zastoupen v řízení před katastrálním úřadem zmocněncem, přikládá se plná moc ke každému vyhotovení listiny, se kterým je neoddělitelně spojena, a že z plné moci musí být zřejmé, že zmocněnec je oprávněn k příslušnému právnímu úkonu včetně zmocnění podepsat listinu a sjednat veškeré podrobnosti; pravost podpisu zmocnitele pak musí být úředně ověřena. Předmětná plná moc vykazovala náležitosti umožňující jednoznačně a určitě vyložit rozsah zmocnění, kromě toho důvodem neplatnosti právního úkonu zachyceného v notářském zápise, v jejímž důsledku žalobce utrpěl újmu, nebyl nedostatek náležitostí, nýbrž jejich nepravost. Je pak správný názor odvolacího soudu, že součástí stejnopisu notářského zápisu je ověření notáře JUDr. M. F., že se tento stejnopis notářského zápisu doslovně shoduje s originálem – notářským zápisem č. NZ 198/99 – uloženým ve sbírce notářských zápisů JUDr. M. F., notáře se sídlem v P., který splňuje náležitosti osobních údajů účastníků a jejich zástupců a jejich podpisy, a že tento postup zcela odpovídá běžné notářské praxi a je v souladu s notářským řádem.

Nelze dovodit ani to, že by vedlejší účastník postupoval v rozporu s notářským řádem, jestliže – jak namítá dovolatel – při rozdílu mezi výší kupní ceny (1 800 000 Kč) a žalobcem složenou částkou (1 750 000 Kč) akceptoval tutéž obecnou plnou moc a nepožadoval speciální pro převzetí peněz z notářské úschovy. Ustanovení § 85 až 89 notářského řádu (dovolatelem zmiňované ustanovení § 84 odst. 1 se netýká úschovy peněz, nýbrž závětí, cenných papírů a jiných listin) speciální plnou moc nevyžadují a vedlejší účastník vydáním peněz z úschovy žádnou zákonem stanovenou povinnost neporušil; důvody, proč nastala celá situace završená převzetím kupní ceny, tkví ve výše popsaném deliktním jednání M. F.

Rozsudek odvolacího soudu je tedy ze všech těchto důvodů správný, a proto Nejvyšší soud dovolání zamítl (§ 243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř.).