Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.10.2008, sp. zn. 32 Odo 873/2006, ECLI:CZ:NS:2008:32.ODO.873.2006.1

O k r e s n í s o u d v Rychnově nad Kněžnou rozsudkem ze dne 8. 9. 2005 uložil žalovanému zaplatit žalobci 0,3% úrok z prodlení denně z částky 280 197,30 Kč za období od 9. 4. 2003 do 4. 1. 2004, z částky 339 764,80 Kč za období od 4. 5. 2003 do 4. 1. 2004 a z částky 325 160,40 Kč za období od 5. 6. 2003 do 4. 1. 2004 a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že žalobce jako zhotovitel a právní předchůdkyně žalovaného O. (posléze Oblastní) nemocnice v R. (dále jen „nemocnice“) jako objednatelka uzavřeli dne 14. 6. 2002 písemnou smlouvu o dílo, kterou se žalobce zavázal za sjednanou cenu provádět pro nemocnici praní, čištění, žehlení a opravy prádla. Splatnost ceny díla byla sjednána na 90 dnů od doručení faktury objednateli. Pro případ prodlení s úhradou ceny díla byl sjednán úrok z prodlení ve výši 0,3 % z dlužné částky denně. Dále bylo zjištěno, že za práce provedené v měsících září až listopad 2002 byly vystaveny v říjnu, listopadu a prosinci téhož roku faktury, které byly žalované nemocnici doručeny poštovními zásilkami. Cena díla vyúčtovaná uvedenými třemi fakturami v celkové výši 945 122,50 Kč byla uhrazena až dne 5. 1. 2004. Ohledně jistiny vzal žalobce žalobu zpět a řízení bylo v této části zastaveno. Žalovaný se pozdním plněním dostal do prodlení, a je proto podle závěru soudu prvního stupně povinen žalobci uhradit z dlužných částek úrok z prodlení ve sjednané výši 0,3 % denně. Soud prvního stupně posoudil závazkový vztah účastníků podle obchodního zákoníku jako vztah ze smlouvy o dílo (§ 536 a násl. obch. zák.) a povinnost žalovaného platit úroky z prodlení podle § 369 odst. 1 obch. zák.

N e j v y š š í s o u d zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Z odůvodnění:

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda je dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř. V daném případě přichází do úvahy posuzování přípustnosti dovolání pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jelikož dovolání směřuje proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, přičemž nejsou naplněny předpoklady § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, jelikož rozhodnutí odvolacího soudu řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, přičemž tuto otázku řeší v rozporu s hmotným právem.

Dovolání je tudíž i důvodné.

Zásadním v tomto sporu je zodpovězení otázky, zda bylo možné si v předmětné smlouvě o dílo platně sjednat úrok z prodlení ve výši 0,3 % denně. Nezbytným krokem pro učinění správného závěru v tomto ohledu je zjištění, kterým právním předpisem se bude uzavřená smlouva, resp. odpovědnost žalovaného za porušení této smlouvy řídit.

Nejvyšší soud dovodil, že v daném případě se jedná o závazkový právní vztah regulovaný příslušnými ustanoveními obchodního zákoníku, a to na základě jeho § 261 odst. 2. Podle § 261 odst. 1 obch. zák. se částí třetí obchodního zákoníku řídí závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti. Odstavec 2 tohoto paragrafu potom rozšiřuje působnost části třetí obchodního zákoníku i na závazkové vztahy vzniklé mezi státem nebo samosprávnou územní jednotkou a podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, jestliže se tyto závazkové vztahy týkají zabezpečování veřejných potřeb (tzv. relativní obchody). Pro posouzení, zda se v daném případě jednalo o relativní obchod, je tedy nutné zkoumat povahu, vzájemný vztah účastníků uzavřené smlouvy o dílo a účel, ke kterému předmět smlouvy směřoval.

Smlouva o dílo byla uzavřena mezi žalobcem, který je podnikatelem podle § 2 odst. 2 písm. b) obch. zák., a žalovaným, který byl v době vzniku závazku státní nemocnicí (příspěvkovou organizací). Nemocnice tento závazkový vztah uzavírala za účelem řádného naplňování svého poslání (provozování zdravotnického zařízení), nikoli při své podnikatelské činnosti za účelem dosažení zisku. Z toho důvodu v tomto závazkovém vztahu nevystupovala v postavení podnikatele, ale v postavení státní organizace (ta se dle § 261 odst. 2, věta druhá, pro tyto případy považuje za stát). Skutečnost, že nemocnice byla v rozhodné době držitelkou několika živnostenských oprávnění, nemá na její postavení „nepodnikatele“ v tomto konkrétním závazkovém vztahu žádný vliv. Je samozřejmě možné, že v jiných závazkových vztazích vystupovala nemocnice v téže době jako podnikatel a uzavírala z této pozice obchodněprávní smlouvy podle § 261 odst. 1 obch. zák., ve spojení s § 2 odst. 2 písm. b) obch. zák. Závěr, zda právní subjekt vystupuje v určitém závazkovém vztahu jako podnikatel nebo nepodnikatel, je ovšem potřeba činit vždy s ohledem na konkrétní situaci, konkrétní předmět smlouvy a vzájemné postavení smluvních stran. Na základě výše uvedeného lze učinit závěr, že smlouva o dílo byla v tomto případě uzavřena mezi žalobcem (podnikatelem) při jeho podnikatelské činnosti a státem, resp. příspěvkovou organizací jakožto nepodnikatelem. Dále je nutné posoudit, zda předmět uzavřené smlouvy (prát, žehlit, čistit a opravovat veškeré prádlo objednatele…) se týká nebo netýká zabezpečování veřejných potřeb. Pojem zabezpečování veřejných potřeb použitý v § 261 odst. 2 obch. zák. je na základě konstantní judikatury Nejvyššího soudu pravidelně vykládán v širších souvislostech, tedy dosti extenzivně (jak vyplývá mimo jiné kupř. z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 1999, sp. zn. 29 Cdo 2115/98, nebo ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 33 Odo 478/2004), obdobný názor vyjadřuje i česká odborná literatura (kupř. Štenglová I., Plíva S., Tomsa M., a kol., Obchodní zákoník, Komentář, 10., podstatně rozšířené vydání, C. H. Beck, 2005, str. 986 a. n.). Pod pojem zabezpečování veřejných potřeb jsou pravidelně zahrnovány služby, na kterých je obecný zájem, a to typicky v oblasti hospodářské, zdravotnické, životního prostředí, sociální, kulturní atp. Z toho lze odvodit, že i smlouva o dílo, která zajišťovala nezbytné služby umožňující provoz nemocnice, byla skutečně uzavřena za účelem zabezpečování veřejných potřeb, protože zajištění provozování zdravotnického zařízení mezi veřejnou potřebu bezpochyby patří.

Jelikož byly aplikační předpoklady ustanovení § 261 odst. 2 obch. zák. naplněny, je možné vyslovit závěr, že závazkový vztah mezi žalobcem a žalovanou se skutečně řídí částí třetí obchodního zákoníku. V teorii obchodního práva jsou takové právní vztahy nazývány relativními obchody. Na tomto místě je vhodné učinit ještě jednu poznámku vztahující se k aplikaci obchodního zákoníku na závazkové smluvní vztahy mezi podnikateli a nepodnikateli. Smluvní strany totiž v článku VII uzavřené smlouvy dobrovolně podřídily jejich závazkový vztah obchodnímu zákoníku (závazkové právní vztahy dobrovolně podřízené obchodnímu zákoníku nazývá teorie fakultativními obchody). Dovolatel se na základě toho v dovolání dožadoval aplikace ochranného ustanovení § 262 odst. 1 obch. zák., podle kterého by měla být dohoda o volbě práva prohlášena za neplatnou, protože zhoršuje právní postavení účastníka smlouvy, který není podnikatelem. Nejvyšší soud upozorňuje v této souvislosti na to, že předmětný závazkový právní vztah se řídí obchodním zákoníkem ze zákona, a proto je volba obchodního zákoníku učiněná žalobcem a žalovaným pro regulaci předmětné smlouvy irelevantní. Vyslovení neplatnosti volby obchodního zákoníku by na jeho aplikovatelnost na předmětný závazkový vztah nemělo vliv. V řešeném případě se jedná o relativní obchod a nikoli o obchod fakultativní, a proto není možné uvažovat o aplikaci § 262 odst. 1 obch. zák., věty druhé, jak se v dovolání mimo jiné dovolatel dožaduje. Toto ustanovení totiž poskytuje ochranu pouze nepodnikatelům ve fakultativně obchodních závazkových vztazích.

Na závazkový vztah mezi podnikatelem a nepodnikatelem regulovaný částí třetí obchodního zákoníku je třeba kromě jeho ostatních ustanovení aplikovat i § 262 odst. 4 obch. zák. Ten mimo jiné stanovuje, že smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností vyplývajících ze závazkového vztahu jinak regulovaného obchodním zákoníkem pouze podle zákoníku občanského. V daném případě to znamená, že odpovědnost za prodlení s plněním peněžitého závazku žalovaného vystupujícího v tomto vztahu v postavení nepodnikatele se bude řídit ustanoveními o prodlení dlužníka obsaženými v občanském zákoníku v § 517. Ten umožňuje věřiteli v případě prodlení dlužníka požadovat vedle samotného plnění i úroky z prodlení. Ohledně výše úroků z prodlení odkazuje občanský zákoník na prováděcí předpis. Otázkou zůstává, zda je v obchodněprávní smlouvě, z níž plynoucí odpovědnostní vztahy jsou podrobeny režimu občanského zákoníku, možné ignorovat zákonný odkaz na způsob stanovování výše úroků z prodlení a smluvit si vlastní výši úroků z prodlení či nikoli. Jinými slovy, zda je § 517 odst. 2 obč. zák. kogentní nebo dispozitivní normou. Tuto otázku řešil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 17. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 1117/2003, jenž byl publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 26/2006, kde naznal, že povaha ustanovení § 517 odst. 2 obč. zák. vylučuje, aby výše úroků z prodlení byla v občanskoprávních vztazích dohodnuta jinak, než stanoví právní předpis, který toto ustanovení provádí. Nejvyšší soud tedy v citovaném rozhodnutí naznal, že § 517 obč. zák. odst. 2 je normou kogentní.

Na základě toho lze s jistotou konstatovat, že v předmětné smlouvě o dílo si strany nemohly sjednat úrok z prodlení v jiné výši, než stanoví příslušný prováděcí předpis k § 517 obč. zák., konkrétně nařízení vlády č. 142/1994 Sb., v tehdy platném znění. Z toho plyne, že ujednání smluvních stran o úrocích z prodlení ve výši 0,3 % denně je pro rozpor se zákonem podle § 39 obč. zák. absolutně neplatné. Dovolatel je tedy povinen zaplatit žalobci úrok z prodlení za pozdní splnění peněžitého závazku, avšak pouze ve výši stanovené předpisy občanského práva.

Závěr odvolacího soudu, že ujednání smluvních stran o výši úroků z prodlení (0,3 % denně) zákonu neodporuje a není neplatné, spočívá z výše uvedených důvodů na nesprávném právním posouzení věci.

Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle § 243b odst. 2, věty za středníkem, o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud podle § 243b odst. 3 o. s. ř. zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.