Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.09.2008, sp. zn. 29 Odo 1407/2006, ECLI:CZ:NS:2008:29.ODO.1407.2006.1

Cituje ustanovení § 175 odst. 1 a 4 o. s. ř. a ustanovení čl. I § 10, § 11, § 75 a § 77 zákona č. 191/1950 Sb. (dále jen „směnečný zákon“), soud prvního stupně s odkazem na výsledky provedeného dokazování dovodil, že žalovaný vystavil k zajištění úvěru poskytnutého E. bankou, a. s. (dále jen „banka“, resp. „remitent“), společnosti J. A., s. r. o. (dále jen „společnost“), ve prospěch banky blankosměnku a téhož data s bankou uzavřel dohodu o vyplnění směnečného práva (dále jen „dohoda o vyplnění“), ve které smluvní strany sjednaly způsob vyplnění směnečné sumy a data splatnosti. Banka převedla blankosměnku rubopisem na žalobce a tento ji vyplnil v souladu s dohodou o vyplnění; právo vyplnit směnku ve smyslu dohody o vyplnění na žalobce přešlo právě indosací blankosměnky. V situaci, kdy žalovaný přes poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř. ke svým námitkám žádné další důkazní prostředky neoznačil a neprokázal tak „neoprávněné vyplnění blankosměnky neoprávněnou osobou ani nesprávně vyplněnou směnečnou sumu“, vyhodnotil soud prvního stupně námitky žalovaného jako nedůvodné. V r c h n í s o u d v Praze rozsudkem ze dne 19. 6. 2006 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Předesílaje, že žalobce se domáhá zaplacení směnky vlastní vystavené žalovaným na řad banky, postupně rubopisované na žalobce, shledal i odvolací soud námitky žalovaného proti směnečnému platebnímu rozkazu neopodstatněnými.

Přitom uzavřel, že:

1)žalobce je zahraniční právnickou osobou, která má způsobilost k právům a povinnostem a jelikož otázka jeho právní subjektivity byla již „dříve zkoumána“, nebylo zapotřebí ji s ohledem na ustanovení § 121 o. s. ř. opětovně dokazovat;

2)žalovanému nepřísluší námitka neplatnosti plné moci udělené žalobcem jeho právnímu zástupci. Případné neplatnosti plné moci z důvodu překročení zmocnění zástupce žalobce nebo překročení oprávnění pracovníka žalobce se totiž může dovolat pouze zastoupený (žalobce) a žalovanému do právního vtahu mezi žalobcem a jeho zástupcem nepřísluší zasahovat;

3)při podání žaloby o zaplacení směnky má žalobce pouze povinnost předložit soudu originál směnky, kterou žádá zaplatit, a dále povinnost v žalobě tuto směnku identifikovat, což žalobce splnil. Z ustanovení § 495 obč. zák. je pak zřejmé, že žalobce není povinen důvod vzniku směnečného závazku žalovaného tvrdit, pročež předpokladem pro vydání směnečného platebního rozkazu nebylo předložení dohody o vyplnění;

4)námitka, podle níž údaj splatnosti a směnečné sumy byl do blankosměnky doplněn v rozporu s dohodou o vyplnění a v rozporu se smlouvou o úvěru, jsou nekonkrétní a tudíž nezpůsobilé ke zrušení směnečného platebního rozkazu. Povinnost tvrzení a následné břemeno důkazní totiž tíží žalovaného, který musí konkrétně uvést, jak zněla a v čem konkrétně byla porušena dohoda o vyplnění a v jakém rozsahu je směnečný peníz požadován neoprávněně, ať již z důvodu nižšího kauzálního závazku nebo z důvodu již provedeného částečného placení směnky;

5)všechny směnky na řad jsou převoditelné rubopisem, což platí i pro blankosměnky; i v tomto směru žalovaného tíží důkazní břemeno ohledně tvrzení, že na žalobce „nebylo převedeno oprávnění vyplnit blankosměnku“.

6)při převodu blankosměnky je z povahy věci zřejmé, že „když ne výslovně, tak konkludentně“ je převáděno i právo blankosměnku vyplnit;

7)není povinností indosanta při převodu zajišťovací směnky na indosatáře postoupit i pohledávku, jejíž splnění je směnkou zajištěno;

8)není zřejmé, proč by zaplacení částky 1 737 250 Kč „v rámci dluhu z úvěru“ mělo znamenat, že společnost již nedluží ze smlouvy o úvěru 1 455 907,90 Kč, jež odpovídá výši směnečného peníze. Námitka, podle níž „do směnečného peníze neměly být zahrnuty úroky z prodlení po dni 16. 2. 2004“, je neurčitá, neboť žalovaný jednak nevyčísluje částku úroků, o kterou by měl být podle jeho názoru směnečný peníz snížen, jednak prohlášení konkursu na majetek společnosti nemá žádný vliv na výši dluhu ze smlouvy o úvěru. Z ustanovení § 33 odst. 1 písm. a) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, je totiž zřejmé, že úroky z prodlení za dobu od prohlášení konkursu jsou vyloučeny z uspokojení pohledávek v konkursu, což ale neznamená, že by pohledávka na zaplacení úroků z prodlení za uvedené období zanikla.

Jelikož odvolací soud nepovažoval žádnou z námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu za důvodnou, shledal rozhodnutí soudu prvního stupně věcně správným.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, akcentuje, že soudy nižších stupňů vyřešily „rozhodnou právní otázku“ v rozporu s hmotným právem a že „otázka charakteru a převoditelnosti vyplňovacího práva a možnosti přiznání směnečného práva rozsudkem v případě vyplnění blankosměnky neoprávněnou osobou je odvolacími soudy rozhodována rozdílně“. Uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., namítaje, že:

a) řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a

b) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Zdůrazňuje, že právní názor, podle něhož „je indosací převáděno nejen vlastnické právo k blankosměnce, ale též („automaticky“) vyplňovací právo“, je nesprávný a odporuje hmotnému právu. Vyplňovací právo – pokračuje dovolatel – „je zcela samostatné a samostatně převoditelné právo obecně právního charakteru, které se k blankosměnce pouze váže“. „Na charakter tohoto práva a na možnost jeho převodu z remitenta na nabyvatele (žalobce) je proto nutno aplikovat výlučně obecněprávní normy (občanský zákoník) a zásady. K platnému převodu vyplňovacího práva proto může dojít pouze na základě samostatného právního úkonu (cese), který se řídí režimem občanského zákoníku. S indosací zákon spojuje pouze účinky převodu směnečných práv, nikoliv však převod vyplňovacího práva“.

„Skutkové tvrzení, že remitent převedl na žalobce právo doplnit blankosměnku jiným (byť konkludentním) právním úkonem, než indosací, v řízení (tj. do doby, kdy soud prvního stupně účastníky poučil dle § 119a o. s. ř.) vzneseno nebylo“, pročež žádný z účastníků nebyl „takové tvrzení“ povinen ani prokazovat, ani vyvracet a závěr odvolacího soudu o neunesení důkazního břemene žalobcem co do tvrzení, že remitent vyplňovací právo na žalobce nepřevedl, je tak zmatečný. Nebylo-li „vzneseno žádné skutkové tvrzení o tom, že (konkludentní) projev vůle byl učiněn, je závěr odvolacího soudu o existenci konkludentního právního úkonu pouhou domněnkou“.

S ohledem na to, že indosace není právní úkon, s nímž by zákon spojoval účinky převodu vyplňovacího práva a že v řízení nebylo vzneseno žádné skutkové tvrzení o existenci takového právního úkonu, s nímž by zákon účinky převodu vyplňovacího práva spojoval, žalobci – podle názoru dovolatele – vyplňovací právo k blankosměnce nesvědčilo.

Konečně dovolatel namítá „zmatečnost napadeného rozsudku“, když odvolací soud „se nevypořádal s odvolacími důvody“.

Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.