Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.09.2008, sp. zn. 29 Cdo 3195/2007, ECLI:CZ:NS:2008:29.CDO.3195.2007.1

V r c h n í s o u d v Praze rozsudkem ze dne 5. 4. 2007 potvrdil rozsudek ze dne 17. 10. 2006, jímž K r a j s k ý s o u d v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci zamítl žalobu o určení pravosti pohledávky ve výši 8 208 381 Kč.

N e j v y š š í s o u d dovolání zamítl.

Z odůvodnění:

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.

Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jehož se dovolatelka výslovně dovolává. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu). Nejvyšší soud již v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 44/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož lhůta k podání žaloby o určení pravosti, výše nebo pořadí nevykonatelné pohledávky v konkursu je lhůtou hmotněprávní, k jejímuž zachování je nezbytné, aby žaloba nejpozději posledního dne lhůty došla soudu. Rozhodnutí odvolacího soudu shora uvedený závěr plně respektuje, pročež v řešení uvedené otázky je dovolací soud za zásadně právně významné nepokládá.

Po právní stránce zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud naopak shledává ve výkladu ustanovení § 24 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání ve znění účinném do 31. 12. 2007.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 24 odst. 1 ZKV správce je oprávněn popřít nevykonatelný nárok přihlášený konkursním věřitelem, výši nároku nebo jeho právní důvod. O tom správce vyrozumí konkursního věřitele, o jehož nárok jde, a současně ho vyzve, aby svůj nárok, jeho výši nebo právní důvod uplatnil do 30 dnů u soudu, který prohlásil konkurs, s tím, že jinak nelze k popřenému nevykonatelnému nároku, jeho výši nebo právnímu důvodu přihlížet.

Podle ustanovení § 24 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání ve znění účinném do 30. 4. 2000, správce je oprávněn popřít nárok přihlášený konkursním věřitelem, výši nároku nebo jeho právní důvod. O tom soud vyrozumí konkursního věřitele, o jehož nárok jde, a současně ho vyzve, aby nárok, jeho výši nebo právní důvod uplatnil do 30 dnů u soudu, který prohlásil konkurs, nebo u jiného příslušného orgánu s tím, že jinak se na popřený nárok, jeho uplatněnou výši nebo uplatněný právní důvod nevezme zřetel.

Smyslem změny režimu ve výzvách k podání žalob o určení sporných pohledávek učiněné zákonem č. 105/2000 Sb. je svěření celého režimu nakládání s přihláškami pohledávek do pravomoci a pod odpovědnost správce, když je rozumné, aby za situace, kdy správce sám zpracovává přihlášky včetně výzev k jejich doplnění a opravě, sestavuje jejich seznam a pohledávky uznává nebo popírá, též zpracoval a doručil i výzvy k zahájení sporů o pravost, výši nebo pořadí popřených pohledávek. V situaci, kdy jedním ze základních cílů výše zmíněného zákona bylo zjednodušit, zrychlit, zlevnit a celkově zefektivnit konkursní řízení, nelze – při použití logického a teleologického výkladu ustanovení § 24 odst. 1 ZKV – než dovodit, že shora zmíněný účel je naplněn i tehdy, učiní-li výzvu k podání žaloby o určení pravosti pohledávky konkursní soud. Jeho oprávnění v tomto směru přitom lze dovodit z ustanovení § 12 odst. 2 ZKV (podle něhož při výkonu dohlédací činnosti soud rozhoduje o záležitostech, které se týkají průběhu konkursu, a činí opatření nezbytná ke zajištění jeho účelu). Akceptace názoru dovolatelky by naopak ve svých důsledcích znamenala, že v případě popření nevykonatelné pohledávky správcem konkursní podstaty by konkursní soud nemohl ani korigovat případnou nesprávnost (či neúplnost) výzvy správce konkursní podstaty adresované přítomnému přihlašovateli pohledávky ústně při přezkumném jednání; to by bylo v přímém rozporu se smyslem a účelem shora uvedeného zákona.

Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost právního posouzení věci odvolacím soudem zpochybnit nepodařilo, přičemž Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř), dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.*)

________________________________________________

*) Ústavní stížnost podanou proti tomuto rozsudku Nejvyššího soudu odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 73/09.