Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.08.2008, sp. zn. 29 Odo 938/2006, ECLI:CZ:NS:2008:29.ODO.938.2006.1

Rozsudkem ze dne 25. 9. 2003 K r a j s k ý s o u d v Brně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně P., s. r. o., domáhala vůči žalovanému (správci konkursní podstaty úpadkyně V. S. K, spol. s r. o.) vyloučení ve výroku označených nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně.

N e j v y š š í s o u d zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Z odůvodnění:

Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé shledává Nejvyšší soud přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přisuzuje napadenému rozhodnutí po právní stránce zásadní význam v řešení otázek dovoláním otevřených a dovolacím soudem dosud neřešených.

Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelkou, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (a se zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Problém předkládaný k řešení dovolacímu soudu lze shrnout do otázky, jak má být postupováno, svědčí-li v pořadí první zástavní právo na věci, která není majetkem osobního dlužníka v konkursu (zde dlužnice č. 3 – úpadkyně), zástavnímu věřiteli (zde dovolatelce), jehož osobní dlužník (zde dlužnice č. 1 a 2) není v konkursu ani není dlužníkem zástavním a zástavní dlužník (zde osoba odlišná od všech tří osobních dlužnic) poskytl zástavu (sporné nemovitosti) v režimu § 27 odst. 5 ZKV do konkursní podstaty dlužnice č. 3 z titulu zástavního práva, které jako v pořadí druhé svědčí zástavnímu věřiteli (zde K. bance, a. s.), jehož osobní dlužník (zde dlužnice č. 3 – úpadkyně) v konkursu je.

Podle ustanovení § 27 odst. 5 ZKV, osoby, jejichž věci, práva nebo pohledávky zajišťují pohledávky (§ 28) vůči úpadci, správce vyzve, aby do 30 dnů vyplatily ve prospěch konkursní podstaty zajištění pohledávky nebo aby ve stejné lhůtě složily cenu věci, práva nebo pohledávky, jimiž je pohledávka zajištěna. Nevyplatí-li uvedené osoby zajištěnou pohledávku nebo nesloží-li cenu věci, práva nebo pohledávky, zapíše správce věc, právo nebo pohledávku do soupisu podstaty (§ 18). Věci, které zajišťují pohledávky oddělených věřitelů, lze zpeněžit ve veřejné dražbě. Ustanovení tohoto odstavce neplatí, jde-li o ručitele včetně bankovní záruky a zvláštních případů ručení (např. směnečné rukojemství, záruky poskytnuté věřitelem na zajištění celního dluhu).

Ustanovení § 28 ZKV zní takto:

§ 28

(1) Věřitelé pohledávek, které byly zajištěny zástavním právem, zadržovacím právem, omezením převodu nemovitosti, převodem práva dle § 553 občanského zákoníku nebo postoupením pohledávky dle § 554 občanského zákoníku (dále jen oddělení věřitelé), mají právo, aby jejich pohledávka byla uspokojena ze zpeněžení věci, práva nebo pohledávky, jimiž byla zajištěna.

(2) Výtěžek zpeněžení po odečtení nákladů spojených s udržováním, správou a prodejem zpeněžené věci, práva nebo pohledávky (dále jen „výtěžek zpeněžení“) vydá správce odděleným věřitelům se souhlasem soudu. Nebyla-li zajištěná pohledávka plně uspokojena, považuje se její neuspokojená část za pohledávku přihlášenou podle § 20.

(3) Oddělení věřitelé se z výtěžku zpeněžení uspokojí podle pořadí, v jakém vznikl právní důvod jejich nároku na oddělené uspokojení. Pro pořadí zákonného zástavního práva je rozhodující den jeho záznamu v katastru nemovitostí; pro pořadí soudcovského zástavního práva k nemovitosti je rozhodující doba, kdy k soudu došel návrh na jeho zřízení.

(4) Oddělení věřitelé se podle tohoto ustanovení uspokojují do výše 70 % výtěžku zpeněžení na ně připadajícího. Neuspokojenou část pohledávky lze uspokojit v rozvrhu, a to ve třídě, do níž pohledávka podle své povahy patří.

(5) Zajišťovací práva uvedená v odstavci 1 zanikají zpeněžením věci, práva nebo pohledávky v konkursu, a to i v případě, že oddělení věřitelé nepřihlásili své pohledávky.

V této podobě platila citovaná ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání již v době soupisu nemovitostí do konkursní podstaty úpadkyně a ani později změn nedoznala.

Podle ustálené judikatury týkající se uplatňování zástavních práv v konkursu obecně platí, že i zajištění věřitelé (§ 28 odst. 1 ZKV) se mohou podílet na rozvrhu výtěžku zpeněžení majetku náležejícího do konkursní podstaty úpadce (včetně výtěžku zpeněžení majetku sepsaného do konkursní podstaty podle § 27 odst. 5 ZKV z titulu jejich zajištění), jen jestliže přihlásili svou (zajištěnou) pohledávku do konkursu postupem podle § 20 a násl. ZKV (srov. především R 27/2003). K tomu Nejvyšší soud dále vysvětlil (v rozsudku uveřejněném pod číslem 31/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále též jen „R 31/2007“, na který v podrobnostech odkazuje), že není-li zástavou pohledávka a je-li zajištěná pohledávka splatná, je zástavní věřitel oprávněn přihlásit ji jako peněžitou pohledávku s právem na oddělené uspokojení jak v konkursu vedeném na majetek (jeho) osobního dlužníka, tak i v konkursu vedeném na majetek dlužníka zástavního.

V R 31/2007 Nejvyšší soud také rozebral rozdíly v rozsahu uspokojení zástavního věřitele ze zajištění v konkursu vedeném na majetek jeho osobního dlužníka (odlišného od dlužníka zástavního) a v konkursu vedeném na majetek zástavního dlužníka (odlišného od jeho osobního dlužníka). V prvním případě totiž obdrží 70 % čistého výtěžku zpeněžení zástavy na něj připadajícího a v neuspokojené části pohledávky má postavení nezajištěného věřitele, kterého lze uspokojit v rozvrhu ve třídě, do níž pohledávka podle své povahy patří, a to i ze zbývajících 30 % čistého výtěžku zpeněžení zástavy. Ve druhém případě (kde jde jen o „zástavní pohledávku“) obdrží zástavní věřitel 70 % čistého výtěžku zpeněžení zajištění na něj připadajícího a na rozvrhu výtěžku zpeněžení ostatního majetku zástavního dlužníka se již nepodílí ani v rozsahu zbývajících 30 % čistého výtěžku zpeněžení zástavy.Odvolací soud správně vystihl, že zkoumaný případ se těmto obecným zásadám vymyká tím, že zástavní věřitelka č. 1 má jiného osobního dlužníka (než úpadkyni) a že po soupisu zástavy do konkursní podstaty úpadkyně se nemůže domáhat uspokojení ze zajištění vůči zástavní dlužnici (coby vlastnici sporných nemovitostí, zajišťující jimi pohledávky jak vůči dlužnicím č. 1 a 2, tak vůči dlužnici č. 3 /úpadkyni/).

Správně také uzavřel, že zpeněžením zástavy podle výslovné dikce § 28 odst. 5 ZKV zanikají všechna zajišťovací práva uvedená v § 28 odst. 1 ZKV (tedy i zástavní právo věřitele nacházejícího se v postavení dovolatelky). Dovolatelka se mýlí, usuzuje-li, že správnost tohoto závěru je podmíněna tím, aby byla oddělenou (konkursní) věřitelkou ve smyslu § 28 odst. 1 ZKV; ustanovení o zániku zajišťovacích práv se totiž pojí s výčtem těchto práv a nikoliv s osobami jejich nositelů.

Dovolatelčinu námitku, že svědčí-li zástavnímu věřiteli v jejím postavení v pořadí první zástavní právo váznoucí na majetku sloužícím k zajištění, nemá být tento majetek coby zástava zapsán do konkursní podstaty úpadce (který není osobním ani zástavním dlužníkem tohoto věřitele) a vylučovací žaloba je opodstatněná, je nutno prozkoumat i z hlediska možného řešení situací, kdy tento zástavní věřitel bude mít v pořadí až druhé (či další) zástavní právo a kdy bude možné důvodně očekávat, že uspokojení v pořadí prvního zástavního věřitele nevyčerpá celý výtěžek zpeněžení takové zástavy.

Je zjevné, že v takovém případě vylučovací žaloba není odpovídajícím způsobem ochrany práv zástavního věřitele s pozdějším pořadím. Přitom současně platí, že po zástavním věřiteli v postavení dovolatelky (ať již s prvním nebo dalším pořadím) nelze žádat, aby svou pohledávku přihlásil do konkursu (v němž není jeho osobní dlužník ani dlužník zástavní) postupy dle § 20 a násl. ZKV. Při vědomí, že postup podle § 27 odst. 5 ZKV může být uskutečněn až po uplynutí propadné lhůty určené věřitelům k přihlašování pohledávek do konkursu (§ 22 odst. 2 ZKV), by šlo o podmínku začasté nesplnitelnou.

Odvolací soud i zde správně vystihl (byť s potřebou jisté korekce, jež plyne z dalšího výkladu) postupy, jimiž Nejvyšší soud obdobné situace pro konkursní právo řešil. V rozsudku uveřejněném pod číslem 30/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek k tomu Nejvyšší soud uvedl, že situaci vzniklou tím, že k soupisu (rozuměj majetku třetí osoby, se kterým se pojí věřitelova pohledávka, v rozebíraném případě pak majetku sepsaného z titulu neúčinného právního úkonu pozdějšího úpadce) dojde až po uplynutí označené propadné lhůty, je nutno řešit obdobným způsobem, jakým se soudní praxe v době před 1. 5. 2000 vypořádala s pohledávkou manžela úpadce vzniklou v průběhu konkursu rozhodnutím soudu o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů (srov. bod XXXIV. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 178 /219/), tedy tak, že takovou pohledávku není třeba přihlašovat do konkursu (je-li uplatněna, považuje se za přihlášenou).

Svébytnost postavení takového zástavního věřitele se ovšem projevuje i tím, že jej ani na základě výše uvedené konstrukce nelze pokládat bez dalšího (se všemi právy a povinnostmi z toho plynoucími) za konkursního věřitele s právem na oddělené uspokojení (za odděleného věřitele dle § 28 odst. 1 ZKV). Vůči úpadci totiž nemá ani osobní pohledávku ani přímou pohledávku z titulu zajištění (pohledávku z titulu /jen/ zástavního práva). Při absenci jiné (přiléhavější) úpravy lze za použití analogie na postavení tohoto zástavního věřitele přiměřeně aplikovat § 28 ZKV. Základní odchylkou v mezích této přiměřené aplikace však je, že nemá-li jeho nárok na uspokojení ze zástavy původ v přímém vztahu k úpadci (ať již coby osobnímu dlužníku tohoto věřitele nebo jeho dlužníku zástavnímu), nemůže podléhat omezení kladenému míře uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy odděleným věřitelům ustanovením § 28 odst. 4 ZKV.

Úvahy odvolacího soudu je nutné zpřesnit potud, že považuje-li se pohledávka takového zástavního věřitele za přihlášenou v konkursu, musí být také (postupem dle § 21 a násl. ZKV) přezkoumána a může být také popřena při přezkumném jednání správcem konkursní podstaty nebo některým z konkursních věřitelů. Vzhledem k tomu, že na splatnost zajištěné pohledávky takového zástavního věřitele vůči jeho osobnímu dlužníku nemá vliv prohlášení konkursu na majetek jiného osobního dlužníka, je možnost uspokojení takové pohledávky ze zástavy v konkursu vedeném na majetek jiného osobního dlužníka podmíněna i tím, že zástavní věřitel prokáže, že pohledávka vůči jeho osobnímu dlužníku již je splatná (čehož lze docílit i postupem popsaným ve vztahu k zástavnímu dlužníku v R 31/2007).

S přihlédnutím k tomu, jakým způsobem má být v konkursu – podle výše podaného výkladu – vypořádána zajištěná pohledávka zástavního věřitele v postavení dovolatelky (zvláště pak vzhledem k závěru o vyloučení omezení dle § 28 odst. 4 ZKV), pak lze připustit (a odvolací soud se mýlí, uzavírá-li jinak), že je-li zástavní právo takového věřitele v pořadí první, může se domoci ochrany svých práv i vylučovací žalobou podle § 19 odst. 2 ZKV.

Předpokladem úspěšnosti takového postupu je, že v řízení o vylučovací žalobě bude prokázáno, že předpokládaný čistý výtěžek zpeněžení zástavy nepřevýší zajištěnou pohledávku tohoto zástavního věřitele (a musel by mu být celý vydán i v konkursním režimu). Postup podle § 27 odst. 5 ZKV v takovém případě ztrácí věcné opodstatnění a lze uzavřít, že takový zástavní věřitel má k zástavě silnější právo než správce konkursní podstaty, který ji sepsal z titulu v pořadí dalšího zástavního práva.

Právní posouzení věci odvolacím soudem neobstojí právě z pohledu závěrů formulovaných v předchozím odstavci, jelikož v tomto směru soudy nižších stupňů věc nezkoumaly.

Nejvyšší soud tudíž, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), napadený rozsudek zrušil (včetně závislého výroku o nákladech řízení); jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí (opět včetně závislého výroku o nákladech řízení) a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o. s. ř.), v němž bude důsledně respektována (včetně řádného poučení) i úprava zákonné koncentrace řízení obsažená v § 118b odst. 1 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2007).