Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.08.2008, sp. zn. 29 Odo 1141/2006, ECLI:CZ:NS:2008:29.ODO.1141.2006.1

K r a j s k ý s o u d v Hradci Králové k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 30. 3. 2006, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 4. 2006, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé ohledně povinnosti žalovaného zaplatit původnímu žalobci 462 466,18 s 6% úrokem z prodlení od 23. 9. 1995 do 29. 5. 2001 a se 4% úrokem z prodlení od 25. 10. 2002 do zaplacení potvrdil.

Odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) vyšel při posuzování důvodnosti žalobou uplatněné pohledávky z toho, že:

1)dne 25. 3. 1995 byla mezi A. bankou, a. s. (dále jen „banka“) a Š., s. p. (dále též jen „úvěrový dlužník“), uzavřena smlouva o úvěru, na základě které poskytla banka úvěrovému dlužníku 14 000 000 Kč;

2)pohledávka ze smlouvy o úvěru byla zajištěna vlastní blankosměnkou (vystavenou úvěrovým dlužníkem ve prospěch banky), ve které nebyla uvedena směnečná suma, s tím, že tuto mohla banka doplnit v případě prodlení se splněním závazku ze smlouvy o úvěru;

3)dne 22. 9. 1995 žalovaný vydražil privatizovanou jednotku – rekreační zařízení D. L., přičemž spolu s vlastnickým právem k privatizovanému majetku na něj přešel i závazek ze smlouvy o úvěru, a to v rozsahu nesplaceného úvěru v částce 946 000 Kč (privatizační projekt č. 23770/2011, smlouva o převzetí práv a závazků souvisejících s privatizovanou jednotkou a o smluvních pokutách, privatizační pasport, uznání závazku žalovaným vůči bance z 22. 9. 1995);

4)úvěrový dlužník zanikl bez likvidace k 2. 3. 1998 sloučením se státním podnikem O., statek H.;

5)O., statek H., s. p., zanikl k 30. 6. 2000 sloučením se S. S., s. p. (původním žalobcem);

6)rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 1. 2001, který nabyl právní moci 3. 2. 2001, byl ponechán v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 13. 3. 1997, jímž bylo původnímu žalobci uloženo zaplatit bance částku 1 448 522,79 Kč s příslušenstvím;

7)původní žalobce uhradil bance podle výše zmíněného rozsudku (resp. směnečného platebního rozkazu) dne 31. 5. 2001 částku 1 907 429,57 Kč;

8)v řízení vedeném u Krajského soudu v Hradci Králové, byla rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 14. 6. 2000, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 8. 2001 a s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2002, uložena V. Š. povinnost zaplatit bance na úhradu dluhu ze smlouvy o úvěru 483 533,82 Kč; v průběhu uvedeného řízení vzala banka žalobu zpět co do částky 462 466,18 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že „částečnou úhradu vymáhané pohledávky“ provedl původní žalobce.

Odkazuje na ustanovení § 454 obč. zák., odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle něhož plněním původního žalobce bance (z titulu zajišťovací směnky) vzniklo žalovanému na úkor původního žalobce bezdůvodné obohacení.

V této souvislosti zdůraznil, že směnka, na základě níž původní žalobce plnil bance, je tzv. zajišťovací směnkou, neboť „tento její charakter vyplývá“ z obsahu smlouvy o úvěru. I když tzv. zajišťovací směnka není zajišťovacím závazkem, ale pouze prostředkem zajištění, pročež existence závazku ze směnky není závislá na existenci zajištěné pohledávky, není pochyb o tom, že „zajišťující dlužník vždy plní náhradně to, co měl v prvé řadě plnit dlužník ze závazku zajištěného“. Uspokojí-li tedy dlužník ze směnky věřitele, ač sám dlužníkem ze zajištěné pohledávky není, má vůči obligačnímu dlužníku nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení § 454 obč. zák.

Shodně se soudem prvního stupně pak odvolací soud shledal nedůvodnou žalovaným vznesenou námitku promlčení. Přitom zdůraznil, odkazuje na ustanovení § 261 odst. 3 písm. d) a odst. 4 obch. zák., že „směnka plnila funkci zajišťovací směnky ve vztahu ke smlouvě o úvěru“, pročež „ohledně ní uzavřená směnečná smlouva se řídí obchodním zákoníkem“. Skutečnost, že následně po uzavření smlouvy o úvěru a směnečné smlouvy (mezi týmiž subjekty) „se od sebe dlužník z obchodně – závazkového vztahu a dlužník ze směnečného vztahu oddělí“, nemá na vztahy založené shora uvedenými smlouvami vliv a „není důvodu vyjímat z režimu obchodního zákoníku ani vzájemný vztah těchto dvou dlužníků“.

Konečně odvolací soud s odkazem na ustanovení § 205a o. s. ř. nepřihlédl k námitce, podle které původní žalobce neprokázal, že by bance podle směnečného platebního rozkazu cokoliv plnil, doplňuje, že skutečnost, že k plnění došlo, mezi účastníky nebyla sporná (§ 120 odst. 4 o. s. ř. – viz obsah protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 29. 9. 2005).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, zpochybňuje správnost jeho právního posouzení věci, tj. uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Přitom akcentuje, že mezi původním žalobcem a žalovaným „nebyla uzavřena žádná smlouva, na základě které by měl žalovaný v případě žalobcova plnění ze směnky takovéto plnění mu vrátit“. I kdyby připustil možnost, že mezi účastníky „nějaký vztah vznikl“, nešlo by o obchodní závazkový vztah, ale o vztah občanskoprávní, v důsledku čehož není správné rozhodnutí odvolacího soudu ani z hlediska řešení otázky (ne)důvodnosti námitky promlčení. Směnka, na kterou původní žalobce plnil, sice byla tzv. zajišťovací směnkou, nicméně „taková směnka není k zajištěnému závazku (úvěrová smlouva) ani akcesorická, ani subsidiární“. Původní žalobce tak plnil jako „výstavce směnky“ svůj směnečný dluh

Uzavíraje, že se na úkor původního žalobce bezdůvodně neobohatil, dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů ve vyhovujících výrocích ve věci samé zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V průběhu dovolacího řízení byl S. S., s. p., zrušen sloučením se S. J., s. p., a k 14. 11. 2006 vymazán z obchodního rejstříku. Nejvyšší soud proto usnesením ze dne 27. 8. 2008 rozhodl, že v řízení bude pokračovat (§ 107 o. s. ř.) jako s žalobcem se S. J., s. p.