Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.02.2009, sp. zn. 25 Cdo 198/2007, ECLI:CZ:NS:2009:25.CDO.198.2007.1

O k r e s n í s o u d v Kladně rozsudkem ze dne 15. 2. 2006 žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky domu čp. 1328 a pozemků p. č. 1368 a 1369 v K. v poměru jedné třetiny ve společném jmění manželů – žalobců a) a b) a dvou třetin ve vlastnictví žalobkyně c). Dne 19. 4. 2002 vydal stavební úřad územní rozhodnutí o umístění stavby B. K., jednou z podmínek pro umístění stavby bylo řešení protihlukových opatření, jež měla být realizována před zahájením stavby; rozsah a podmínky měly být upřesněny dohodou mezi investorem stavby a vlastníky nemovitostí. Dne 21. 5. 2002 oznámil stavební úřad zahájení výstavby obchodního centra B., žalobci podali námitky, dne 28. 6. 2002 stavební úřad vydal stavební povolení, v němž zohlednil námitky žalobců a začlenil je pod bod 19, podle něhož měl stavebník provést zvýšení, respektive stavbu nového oplocení do výše tří metrů a vyměnit stávající okna na nemovitosti žalobců za okna s dvojitým zasklením v plastovém provedení. K dohodě žalobců s investorem o rozsahu protihlukových opatření nedošlo, investor dne 26. 8. 2002 požádal stavební úřad o stanovení rozsahu protihlukových opatření. Stavební úřad sdělil, že povinnost vybudovat protihluková opatření není v územním rozhodnutí ani ve stavebním povolení přesně specifikována, avšak ze samotného názvu protihluková opatření vyplývá, že se jedná o stavbu oplocení do výše tří metrů pouze v místě mezi nemovitostmi dotčených vlastníků a obchodním centrem, a výměnou oken se myslí výměna oken obytných místností situovaných směrem ke staveništi. Žalobci opakovaně podávali stížnosti na zvýšení hlučnosti a prašnosti, stavební úřad však žádná opatření nepřijal, žalobci podali dne 16. 10. 2002 námitky proti vyřízení jejich stížnosti tehdejšímu Okresnímu úřadu v K., který konstatoval, že při výstavbě obchodního centra nebyla dodržena podmínka č. 19 stavebního povolení, protože nebyla provedena protihluková opatření na nemovitostech ve vlastnictví žalobců, a ačkoliv byla stavba zahájena, byla zatím provedena pouze výstavba protihlukové zdi na pozemku investora, nebyla však vyměněna všechna plastová okna. Dne 7. 3. 2003 bylo povoleno prozatímní užívání stavby obchodního centra B. a rozhodnutím téhož úřadu ze dne 6. 5. 2003 bylo vydáno kolaudační rozhodnutí. Z vypracované akustické studie v rámci kolaudačního řízení stavební úřad dovodil, že stávající protihluková opatření jsou dostatečná (investor zbudoval provizorně protihlukovou zeď do výše tří metrů na svém pozemku a na nemovitosti žalobců vyměnil dvě okna směřující ke staveništi). Soud prvního stupně posoudil věc po právní stránce podle ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Dospěl k závěru, že stavební úřad sice ne zcela přesným vymezením podmínky č. 19 ve stavebním povolení mohl založit nesprávný úřední postup, avšak nikoliv pro nedostatečný počet vyměněných oken na nemovitosti, nýbrž proto, že předpokládal zásah do nemovitosti žalobců bez jejich souhlasu. Soud dovodil, že žalobcům tímto postupem stavebního úřadu žádná škoda nevznikla, neboť částku 365 360 Kč na stavbu nového oplocení a další částku na výměnu plastových oken nevynaložili, a pokud jde o nemajetkovou újmu ve výši 46 728 Kč, ani přes poučení soudu neunesli břemeno tvrzení ani břemeno důkazní.

K odvolání žalobců K r a j s k ý s o u d v Praze rozsudkem ze dne 20. 6. 2006 rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku změnil jen tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobcům 46 728 Kč s příslušenstvím, a to žalobcům a) a b) v rozsahu jedné třetiny a žalobkyni c) v rozsahu dvou třetin, jinak jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a dovodil, že sice došlo k nesprávnému úřednímu postupu v činnosti stavebního úřadu, jenž nesprávným výkladem neúměrně zmenšil rozsah protihlukových opatření, která měla být realizována na základě podmínky č. 19 stavebního povolení, nicméně odpovědnost žalované za škodu v rozsahu 265 360 Kč, představující náklady na výstavbu nového oplocení, a částky 187 912 Kč na výměnu devíti oken není dána, neboť žalobci tyto výdaje nevynaložili a chybí tak jeden ze základních předpokladů vzniku odpovědnosti – existence škody. Ohledně nemajetkové újmy ve výši 46 728 Kč se však odvolací soud se závěry soudu prvního stupně neztotožnil. Na základě ustanovení § 31a zákona č. 82/1998 Sb. a článku II. přechodných ustanovení zákona č. 160/2006 Sb. dospěl k závěru, že stavební úřad svou nečinností způsobil žalobcům nemajetkovou újmu spočívající v tom, že po dobu výstavby obchodního centra (od vydání stavebního povolení dne 28. 6. 2002 do vydání kolaudačního rozhodnutí dne 6. 5. 2003) byli nadměrně obtěžováni hlukem a prašností. Vzhledem k tomu, že výstavba probíhala po dobu třičtvrtě roku a s ohledem na hlučnost a prašnost, dospěl odvolací soud k závěru, že přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu představuje částka 50 000 Kč, a protože žalobci žádali pouze 46 728 Kč, odvolací soud v tomto rozsahu žalobě vyhověl.

Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, podala žalovaná dovolání z důvodu vady řízení, nesprávného právního posouzení a nepodložených skutkových zjištění. Dovolatelka namítá, že nemateriální újma v částce 46 728 Kč byla stanovena pouze jako dopočet do celkové žalované částky. Poukazuje na to, že přiznání zadostiučinění peněžní formou podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb. je subsidiární alternativou pouze pro případ, že by se pouhé konstatování porušení práva nejevilo dostačující. Vzhledem k okolnostem případu, které popisuje, dovozuje, že dostatečné bylo pouhé konstatování porušení práva žalobců. Odvolacímu soudu vytýká, že neuvedl, proč považuje nemajetkovou újmu za natolik závažnou, aby odůvodnila přiznání přiměřeného zadostiučinění v penězích, že dostatečně neodůvodnil výši přiznaného odškodnění a nepřihlédl ke všem okolnostem, které mohly mít vliv na rozhodnutí o způsobu zadostiučinění a o jeho případné výši. Namítá, že odvolací soud vycházel pouze ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, kdy existence a rozsah vzniklé nemajetkové újmy žalobců nebyly prokázány či doloženy, a bez doplnění dokazování nemohl rozsah a závažnost nemajetkové újmy dostatečně posoudit. V tom dovolatelka spatřuje vadu řízení. Dále namítá, že odvolací soud nesprávně věc posoudil po právní stránce, když porušení povinností investora vyplývajících ze stavebního povolení přičítá stavebnímu úřadu, potažmo žalované. Pokud byli žalobci nadměrně obtěžováni hlukem a prachem, došlo k tomu v důsledku stavební činnosti investora, nikoliv v důsledku nesprávného úředního postupu stavebního úřadu. K tomu, aby mohl být zjištěn rozdíl v míře hluku a prachu bez vybudovaného ochranného opatření a míře hluku a prachu s tímto opatřením, by však bylo třeba vypracovat znalecký posudek. Stavební úřad postupoval v souladu se stavebním zákonem, když stanovil podmínky pro dodržení limitů hlučnosti a rozsah protihlukových opatření, jejichž realizace byla opožděna pouze v důsledku obstrukcí ze strany žalobců. S odkazem na čl. II. části I. zákona č. 160/2006 Sb., ustanovení § 100 odst. 1, věty první, obč. zák. a ustanovení § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. dovolatelka namítá, že nárok na náhradu nemajetkové újmu neměl být žalobcům přiznán, neboť je promlčen, a k tomu je třeba přihlédnout i bez námitky promlčení. Žalobci se o vzniku nemajetkové újmy dozvěděli již v roce 2002, kdy měli trpět nadměrným hlukem a prachem ze stavby, žaloba však byla podána až 16. 9. 2003. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.