Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.08.2007, sp. zn. 29 Odo 1257/2005, ECLI:CZ:NS:2007:29.ODO.1257.2005.1

Soud vycházel především z privatizačního projektu č. 2597, aktualizovaného k 31. 12. 1991, na jehož základě byl privatizován majetek státního podniku LVZ a který obsahoval formulář zpracovaný pro samostatně privatizovanou jednotku tohoto státního podniku, a to provoz Ch. s vyčíslením majetku této jednotky. Podle tohoto aktualizovaného projektu, schváleného Ministerstvem pro správu národního majetku a privatizaci ČR v souladu s usnesením vlády ČR č. 282 ze dne 15. 4. 1992 a podle výsledku soutěže konané dne 11. 9. 1992 v L., uzavřel žalobce se žalovaným jako vítězem veřejné soutěže a kupujícím dne 30. 11. 1992 kupní smlouvu č. 407/92, jejímž předmětem byla samostatně privatizovaná jednotka v Ch., přičemž účetní hodnota byla vyčíslena částkou 30 890 000 Kč. Žalobce s datem 27. 1. 1993 sepsal zápis o předání majetku, ve kterém současně upřesnil, s odkazem na provedenou inventarizaci kupní cenu na částku 22 163 000 Kč. Žalovaný odmítl podepsat zápis o předání bez výhrad a požadoval stanovení nové kupní ceny, která by přihlížela k poklesu hodnoty převáděného majetku, s tím, že v zápise nebyl uveden seznam chybějících nebo vadných věcí. Žalovaný v několika dopisech sděloval žalobci, že účetní hodnota privatizovaného majetku je o 30 % nižší, že účetní doklady mu byly předloženy až v únoru 1993 po podpisu kupní smlouvy a požadoval stanovení nové kupní ceny.

Na základě těchto zjištění dospěl soud s odkazem na ustanovení § 19 a § 20 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění platném v době uzavření smlouvy (tzv. zákon o velké privatizaci), k závěru, že žalovaný ani netvrdil ani neprokázal, že by mu vznikl nárok na slevu ve smyslu citovaných ustanovení. Zápis o předání majetku nepodepsal a ani neuvedl chybějící nebo vadné věci, nepodepsáním zápisu nedošlo ani ke změně kupní ceny. V řízení bylo nesporně zjištěno, že žalovaný uhradil na kupní cenu pouze částku 23 786 468 Kč. Soud prvního stupně proto žalobě na zaplacení doplatku kupní ceny spolu se sjednaným úrokem z prodlení vyhověl.

V r c h n í s o u d v Praze rozsudkem ze dne 7. 6. 2005 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu ohledně zaplacení částky 8 713 532 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I.) a žalobci uložil povinnost nahradit žalovanému náklady řízení v částce 429 645 Kč (výrok II.).

Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně úplně a přesně zjistil skutkový stav věci, avšak nesouhlasil s jeho právním posouzením a dovodil, že zjištěné rozhodné skutečnosti je třeba posoudit podle ustanovení § 325 obch. zák. Poukázal na to, že smlouvou č. 407/92 převzal žalobce závazek předat žalovanému majetek v hodnotě 30 890 000 Kč ke dni účinnosti smlouvy, tj. ke dni 31. 12. 1992 s tím, že smlouva přímo odkazuje na schválený aktualizovaný privatizační projekt a nezohledňuje později nastalé změny. Podle zápisu o převzetí majetku byl však předán majetek jen v částce 22 163 000 Kč. Nabyvatel úbytek účetní hodnoty netoleroval, zápis nepodepsal a tento stav dosud trvá. Ze smlouvy i z dalších skutečností je zřejmý vzájemný vztah závazku spočívajícího v předání privatizovaného majetku žalobcem a placení kupní ceny žalovaným, přičemž je zřejmá časová vazba těchto závazků. Žalobce měl předat privatizovaný majetek a do 45 dnů od účinnosti smlouvy měl žalovaný zaplatit částku 25 000 000 Kč, a poté zbytek kupní ceny ve splátkách. Do doby předání privatizovaného majetku nebyl žalovaný povinen platit zbývající část kupní ceny, vzájemný závazek žalobce nebyl splněn vůbec.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tedy, že je dán dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Poukázal na to, že oproti soudu prvního stupně postavil odvolací soud své rozhodnutí na zcela nové a do té doby ani žalovaným nepoužité argumentaci ustanovením § 325 obch. zák., ve znění platném ke dni realizovaného převodu. Vyslovil názor, že aplikace ustanovení § 325 obch. zák. nepřichází v úvahu, neboť předmětná smlouva se řídí primárně zákonem o velké privatizaci, jako zvláštním předpisem upravujícím vztahy vzniklé v souvislosti s privatizací státního majetku. Ustanovení § 325 obch. zák. není obsaženo ve shodném ani obdobném znění v úpravě zákona o velké privatizaci. Odvolací soud se proto podle názoru dovolatele měl zabývat otázkou, zda je tento stav odrazem stanoviska zákonodárce o nepoužitelnosti tohoto ustanovení ve vztahu k převodům majetku státu v rámci privatizace. Musel by se také zabývat otázkou, zda by se toto ustanovení vztahovalo na obdobné případy převodu podniku nebo jeho části podle ustanovení § 476 až 488a obch. zák., ve znění rozhodném pro posuzovaný případ a poukázal na zvláštní povahu tohoto závazku.

Aplikace ustanovení § 325 obch. zák. přichází podle dovolatele v úvahu pouze tam, kde plnění jedné smluvní strany je vázáno na naprosto současné plnění druhé smluvní strany. O takový případ pak nejde při prodeji podniku nebo jeho části; splatnost kupní ceny totiž následuje s určitým časovým odstupem po splnění závazku podnik převést a předat. Poukázal také na zvláštní odpovědnost za vady, která vylučuje použití ustanovení § 325 obch. zák. Soud prvního stupně aplikoval správně na otázky odpovědnosti za vady ustanovení § 19 a § 20 zákona o velké privatizaci, podle kterých měl postupovat žalovaný a která mu umožňovala dovolat se svých práv. Jestliže žalovaný zápis o předání nepodepsal a nereklamoval v něm jakoukoliv vadnost předaného majetku, jde tento postup k jeho tíži. Dovolatel též nesouhlasil s tvrzením žalovaného, že vadnost plnění byla zjistitelná až následně v rámci provozu podniku s tím, že pokud by tomu tak bylo, žalovaný neměl důvod odepřít podepsání protokolu o převzetí; jestliže jej však odmítl podepsat, byl si vědom vadností plnění.

Dovolatel navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.