Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 06.12.2007, sp. zn. 29 Odo 1170/2006, ECLI:CZ:NS:2007:29.ODO.1170.2006.1

M ě s t s k ý s o u d v Praze rozsudkem ze dne 17. 12. 2003 zamítl žalobu, kterou se žalobkyně K. D., a. s., domáhala vůči žalovanému správci konkursní podstaty úpadkyně ČK, spol. s r. o., vyloučení označených nemovitostí (objektu občanské vybavenosti číslo popisné 276 na zastavěné ploše parcelní číslo 314/2 a zastavěnou plochu parcelní číslo 314/2 o výměře 1140 m2 v katastrálním území a obci D., zapsaných na listu vlastnictví číslo 1840 u Katastrálního úřadu v D.) ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně.

N e j v y š š í s o u d rušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Z odůvodnění:

Se zřetelem k bodům 2. a 3. článku II. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 4. 2005.

Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro posouzení:

1/ významu toho, že pozdější úpadkyně coby postupitelka oznámila dovolatelce, že došlo k postoupení pohledávky vůči ní, ač pohledávka platně postoupena nebyla,

2/ předpokladů, za kterých lze ve smyslu ustanovení § 14 odst. 2 ZKV odstoupit od smlouvy a

3/ otázky, zda se právo na odstoupení od smlouvy podle § 14 odst. 2 ZKV promlčuje.

Ve vztahu k prvním dvěma otázkám je napadené rozhodnutí v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, třetí otázku Nejvyšší soud zatím neřešil.

V mezích uplatněných dovolacích důvodů se Nejvyšší soud věcí zabýval nejprve z hlediska jejího právního posouzení.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (a se zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.

Pro právní posouzení věci jsou pak rozhodné především skutkové závěry, podle kterých:

1/ Pozdější úpadkyně (jako prodávající) uzavřela dne 8. 8. 1997 s dovolatelkou (jako kupující) kupní smlouvu, jejímž předmětem byly sporné nemovitosti, za dohodnutou kupní cenu ve výši 9 500 000 Kč, jež měla být uhrazena ve dvou splátkách tak, že do 30. 8. 1997 mělo být uhrazeno 6 700 000 Kč a do 15. 9. 1997 zbývajících 2 800 000 Kč.

2/ Dovolatelka pozdější úpadkyni dohodnutou kupní cenu nezaplatila.

3/ Pozdější úpadkyně (jako prodávající) uzavřela dne 11. 12. 1998 s obchodní společností U. L. P., s. r. o. (jako kupující), smlouvu o prodeji části podniku, v níž není uvedeno, že by předmětem prodeje byla pohledávka vůči dovolatelce z titulu neuhrazené kupní ceny.

4/ Pozdější úpadkyně oznámila dovolatelce dopisem z 13. 1. 1999, že smlouvou o prodeji části podniku ze dne 11. 12. 1998 došlo i k převodu pohledávky vůči dovolatelce z titulu neuhrazené kupní ceny ve výši 9 500 000 Kč.

5/ Usnesením ze dne 26. 10. 1999, sp. zn. 96 K 46/99, prohlásil Krajský obchodní soud v Praze konkurs na majetek úpadkyně.

6/ Správce konkursní podstaty úpadkyně sepsal nemovitosti v březnu 2000 do konkursní podstaty úpadkyně s poznámkou, že na nich vázne zástavní právo ve prospěch označené banky.

7/ Dovolatelka je zapsána v katastru nemovitostí jako vlastník nemovitostí, s tím, že na nich vázne zástavní právo ve prospěch označené banky.

8/ Správce konkursní podstaty úpadkyně dopisem datovaným 18. 1. 2001, doručeným dovolatelce 22. 1. 2001, odstoupil od kupní smlouvy, s odůvodněním, že dosud nebyla zaplacena kupní cena.

K otázkám, pro jejichž řešení připustil dovolání, Nejvyšší soud uvádí následující:

K otázce č. 1/ (význam oznámení o postoupení pohledávky):

Podle ustanovení § 476 odst. 1 obch zák., smlouvou o prodeji podniku se prodávající zavazuje převést na kupujícího vlastnické právo k věcem, jiná práva a jiné majetkové hodnoty, jež slouží provozování podniku, a kupující se zavazuje převzít závazky prodávajícího související s podnikem a zaplatit kupní cenu.

Dle ustanovení § 477 obch. zák., na kupujícího přecházejí všechna práva a závazky, na které se prodej vztahuje (odstavec 1). Přechod pohledávek se jinak řídí ustanoveními o postoupení pohledávek (odstavec 2). Kupující je povinen bez zbytečného odkladu oznámit věřitelům převzetí závazků a prodávající dlužníkům přechod pohledávek na kupujícího (odstavec 4).

Ustanovení § 487 obch. zák. pak určuje, že ustanovení § 477 až 486 platí i pro smlouvy, jimiž se prodává část podniku tvořící samostatnou organizační složku.

Podle ustanovení § 526 odst. 1 obč. zák., postoupení pohledávky je povinen postupitel bez zbytečného odkladu oznámit dlužníkovi. Dokud postoupení pohledávky není oznámeno dlužníkovi nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníkovi neprokáže, zprostí se dlužník závazku plněním postupiteli (odstavec 1). Oznámí-li dlužníku postoupení pohledávky postupitel, není dlužník oprávněn se dožadovat prokázání smlouvy o postoupení (odstavec 2).

V této podobě platila citovaná ustanovení občanského zákoníku a obchodního zákoníku v době uzavření smlouvy o prodeji části podniku (prosinec 1998), i v době, kdy pozdější úpadkyně oznámila prodej dovolatelce (leden 1999).

Soudy nižších stupňů založily své úvahy o tom, že dovolatelka je stále dlužnicí úpadkyně z titulu neuhrazené kupní ceny, bez dalšího na závěru, že k postoupení této pohledávky smlouvou o prodeji části podniku ve skutečnosti nedošlo. V tomto ohledu jde o závěr neúplný (a v konečném důsledku proto nesprávný); ponechává totiž stranou právní význam skutečnosti, že pozdější úpadkyně (jako postupitelka) dovolatelce oznámila, že k postoupení došlo. Ve světle závěrů, jež Nejvyšší soud na dané téma formuloval (při výkladu ustanovení § 524 a § 526 obč. zák.) v R 16/2004 a v rozsudku uveřejněném pod číslem 78/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, totiž platí, že bez zřetele k tomu, že pohledávka ve skutečnosti nebyla postoupena, od doby, kdy věřitelka (pozdější úpadkyně jako domnělá postupitelka) dovolatelce (jako dlužnici) oznámila, že k postoupení došlo, do doby, než se dovolatelka dozvěděla, že tomu tak není, mohla svůj závazek z domněle postoupené pohledávky účinně splnit i uhrazením kupní ceny domnělému postupníkovi. Skutečnost, že v posuzované věci jde o přechod pohledávky na základě jiného typu smlouvy (o prodeji části podniku), nemá na označené judikatorní závěry vliv, neboť dikci § 526 odst. 1, věty první, obč. zák. odpovídá text § 477 odst. 4 obch. zák. a v dalším jsou ustanovení občanského zákoníku o postoupení pohledávek při prodeji části podniku uplatnitelná prostřednictvím odkazu obsaženého v § 477 odst. 2 obch. zák. Soudy nižších stupňů pochybily tím, že uvedenou otázku ponechaly zcela stranou svých úvah (nesprávně vyšly z toho, že jedinou osobou, jíž dovolatelka mohla a měla dluh splnit, byla stále pozdější úpadkyně).

K otázce č. 2/ (předpoklady, za kterých lze ve smyslu ustanovení § 14 odst. 2 ZKV odstoupit od smlouvy):

Podle ustanovení § 14 odst. 2 ZKV, jestliže smlouva o vzájemném plnění nebyla ještě v době prohlášení konkursu splněna ani úpadcem, ani druhým účastníkem smlouvy, anebo byla splněna jen částečně, každá smluvní strana může od smlouvy odstoupit; od smlouvy o koupi najaté věci uzavřené úpadcem jako nájemcem nemůže pronajímatel odstoupit, ledaže úpadce řádně neplní své závazky z této smlouvy.

V této podobě, pro posuzovanou věc rozhodné, platilo citované ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání v době, kdy správce konkursní podstaty odstoupil od kupní smlouvy (leden 2001); od té doby doznalo označené ustanovení změn (v důsledku novely zákona o konkursu a vyrovnání provedené s účinností od 1. 5. 2004 zákonem č. 257/2004 a s účinností od 29. 9. 2005 zákonem č. 377/2005 Sb.) toliko v tom směru, že se ve struktuře § 14 posunulo, takže nyní jde (a v době vydání napadeného rozhodnutí šlo) o ustanovení § 14 odst. 4 ZKV, doplněné o větu druhou (podle níž odstoupení od smlouvy, jejíž součástí je ujednání o závěrečném vyrovnání podle zvláštního právního předpisu upravujícího podnikání na kapitálovém trhu, nemá vliv na provedení závěrečného vyrovnání podle tohoto ujednání).

V projednávané věci není pochyb o tom, že kupní smlouva, od které správce konkursní podstaty úpadkyně odstoupil, je smlouvou synallagmatickou, tedy smlouvou o vzájemném plnění (srov. k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1356/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 13, ročník 1998, pod číslem 89 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 1998, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 20, ročník 1998, pod číslem 141). Nejvyšší soud se tudíž zabýval výkladem ustanovení § 14 odst. 2 ZKV co do naplnění dalšího předpokladu pro odstoupení od smlouvy dle citovaného ustanovení, tj. otázkou (ne)splnění, respektive jen částečného splnění kupní smlouvy.

Ve skutkové rovině přicházejí obecně v úvahu následující situace: 1/ smlouva nebyla (ani zčásti) splněna žádnou smluvní stranou; 2/ smlouva byla splněna jen částečně oběma smluvními stranami, popř. ji jedna smluvní strana splnila částečně a druhá vůbec; 3/ smlouva byla splněna (zcela) jen jednou smluvní stranou, přičemž druhá strana neplnila vůbec nebo jen zčásti.

První dva z výše uvedených případů (ad 1/ a 2/) bez jakýchkoli pochybností požadavku kladenému ustanovením § 14 odst. 2 ZKV pro odstoupení od smlouvy vyhovují a dotčené ustanovení je v tomto směru jednoznačné a nečiní žádné výkladové obtíže. Ke třetímu z popsaných případů (o nějž jde i v poměrech dané věci, když podle soudů nižších stupňů úpadkyně /prodávající/ povinnost pro ni vyplývající z kupní smlouvy splnila zcela a žalobkyně /kupující/ nesplnila závazek k úhradě kupní ceny vůbec) se Nejvyšší soud vyslovil v rozsudku ze dne 22. 11. 2007, sp. zn. 29 Odo 257/2006 (na nějž v podrobnostech odkazuje a který je veřejnosti k dispozici na internetových stránkách Nejvyššího soudu).

S přihlédnutím k jazykovému, logickému, teleologickému i historickému výkladu dotčeného ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání Nejvyšší soud v onom rozhodnutí uzavřel, že odstoupení od smlouvy podle ustanovení § 14 odst. 2 ZKV je možné jen tehdy, nebyla-li v době prohlášení konkursu smlouva o vzájemném plnění splněna žádnou smluvní stranou.

Ze samotného slovního spojení „…ani úpadcem, ani druhým účastníkem smlouvy…“ vyplývá, že podmínka (ne)splnění závazku se vztahuje k oběma smluvním stranám. Smyslem a účelem posuzovaného ustanovení pak není umožnit odstoupení od smlouvy v případech, kdy jedna ze smluvních stran již závazek ze smlouvy (zcela) splnila. V takovém případě by totiž byl prakticky zmařen cíl konkursu, jímž je poměrné uspokojení věřitelů (§ 2 odst. 3 ZKV); režim přihlášek pohledávek (§ 20 ZKV) by totiž bylo možno obejít tak, že by např. věřitel od smlouvy uzavřené s úpadcem odstoupil, čímž by se obnovilo jeho vlastnické právo k převedené věci a v konečném důsledku by došlo ke snížení majetku tvořícího konkursní podstatu. Jelikož podmínky pro odstoupení od smlouvy určuje ustanovení § 14 odst. 2 ZKV pro obě smluvní strany (tj. pro úpadce i druhého účastníka smlouvy) stejně, nelze připustit rozdílný výklad tohoto ustanovení podle toho, zda závazek (zcela) splnil úpadce nebo jeho smluvní partner.

Ustanovení § 14 odst. 2, část věty před středníkem, ZKV se ve výše citované podobě nachází v zákoně o konkursu a vyrovnání již od jeho přijetí (od 11. 7. 1991), přičemž jeho nepřehlédnutelným inspiračním zdrojem zjevně byla úprava obsažená v § 23 odst. 1 zákona č. 64/1931 Sb. z. a n., kterým se vydávají řády konkursní, vyrovnací a odpůrčí (dále též jen „konkursní řád“). Označené ustanovení určovalo, že „nebyla-li smlouva o vzájemném plnění v době prohlášení konkursu ještě splněna úpadcem ani druhou stranou nebo nebyla-li splněna úplně, může správce podstaty buď na místě úpadce smlouvu splniti a žádati splnění od druhé strany nebo od smlouvy odstoupiti“. Dobová literatura (srov. např. Voska, J.: Konkursní, vyrovnací a odpůrčí řády. Právnické knihkupectví a nakladatelství Linhart & Pekárek. Praha 1931, str. 150-151 nebo Štajgr, F.: Konkursní právo, Nakladatelství Všehrd, Praha 1947, str. 457) rovněž dovozovala, že splnila-li jedna ze stran před vyhlášením konkursu, nemá správce konkursní podstaty k dispozici postupu podle § 23 konkursního řádu, s tím, že splnil-li zcela úpadce, má konkursní podstata nárok na vzájemné dlužné plnění, kdežto splnila-li svůj závazek druhá strana, náleží jí přihlásit svou pohledávku do konkursu. V tomto ohledu vycházela literatura ze závěrů obsažených v rozhodnutí uveřejněném v ročníku číslo 8 Sbírky rozhodnutí nejvyšších stolic soudních Čs. republiky, kterou uspořádal Dr. F. Vážný, pod číslem 5894. Uvedené rozhodnutí se sice vyslovovalo k výkladu § 21 císařského nařízení č. 337/1914 ř. z., kterým se zavádí řád konkursní, vyrovnací a odpůrčí (jež s menšími změnami platilo v českých zemích až do 1. 8. 1931), i toto ustanovení (jeho odstavec 1, určující, že „není-li oboustranná smlouva od úpadce a druhé strany v době vyhlášení konkursu ještě splněna anebo ne úplně splněna, může správce podstaty buď na místě úpadce smlouvu splniti a od druhé strany splnění žádati anebo od smlouvy odstoupiti“), je však v otázce podmínek, za nichž může správce konkursní podstaty odstoupit od smlouvy o vzájemném plnění, obsahově srovnatelné s pozdějšími úpravami. Tomuto chápání uvedeného ustanovení v kontextu jeho vývoje odpovídá i dikce § 253 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona, jenž má nabýt účinnosti k 1. 1. 2008. Uvedené ustanovení v duchu téže logiky určuje, že „nebyla-li smlouva o vzájemném plnění včetně smlouvy o smlouvě budoucí v době prohlášení konkursu ještě zcela splněna ani dlužníkem ani druhým účastníkem smlouvy, insolvenční správce může smlouvu splnit místo dlužníka a žádat splnění od druhého účastníka smlouvy nebo může od smlouvy odstoupit“.

Právní posouzení věci dovolacím soudem tudíž v tomto ohledu není správné.

K otázce č. 3/ (zda se právo na odstoupení do smlouvy podle § 14 odst. 2 ZKV promlčuje):

Podle ustanovení § 100 obč. zák. (jež od roku 1997 dosud změn nedoznalo), právo se promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§ 101 až § 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat (odstavec 1). Promlčují se všechna práva majetková s výjimkou práva vlastnického. Tím není dotčeno ustanovení § 105. Zástavní práva se nepromlčují dříve, než zajištěná pohledávka (odstavec 2). Nepromlčují se rovněž práva z vkladů na vkladních knížkách nebo na jiných formách vkladů a běžných účtech, pokud vkladový vztah trvá (odstavec 2).

O tom, že právo odstoupit od smlouvy (např. podle § 517 odst. 1, věty druhé, obč. zák.) je, obecně vzato, majetkovým právem, které se promlčuje, soudní praxe nepochybuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 755/2001 /jenž je veřejnosti k dispozici na internetových stránkách Nejvyššího soudu/ a toho rozsudku se týkající usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 6. 2002, sp. zn. IV. ÚS 323/02). Zbývá určit, zda existuje zákonný důvod, jenž by činil nepromlčitelným právě (jen) právo na odstoupení od smlouvy podle § 14 odst. 2 ZKV.

Ustanovením § 14 odst. 2 ZKV reagoval zákonodárce na skutečnost, že prohlášení konkursu může (ale nemusí) představovat závažnou změnu poměrů účastníků vzájemně podmíněné smlouvy (uzavřené před prohlášením konkursu), v jejímž důsledku některá ze smluvních stran ztratí zájem na splnění smlouvy. Jak vysvětleno výše, logickou (zmíněným ustanovením kladenou) podmínkou prolomení zásady pacta sunt servanda je, aby šlo o smlouvu, podle které v okamžiku prohlášení konkursu dosud vůbec nebo zčásti neplnily obě smluvní strany. Zkoumaná úprava přitom stranám nejen přiznává za trvání konkursu (nové) právo odstoupit za daných podmínek od smlouvy, nýbrž současně nahrazuje ta ustanovení hmotného práva, jež smluvním stranám dovolovala odstoupit od smlouvy o vzájemném plnění pro její neplnění v době před prohlášením konkursu (srov. např. opět § 517 odst. 1, větu druhou, obč. zák.). Jelikož cílem sledovaným ustanovením § 14 odst. 2 ZKV je umožnit smluvním stranám odstoupení od smlouvy o vzájemném plnění v důsledku prohlášení konkursu na majetek jedné z nich, lze logicky očekávat, že se tak bude dít v časové návaznosti na tuto událost (bez zbytečného odkladu poté, co k prohlášení konkursu došlo).

Z výše řečeného plyne, že důvod, pro který by právo odstoupit od smlouvy podle § 14 odst. 2 ZKV nemělo podléhat promlčení, netkví ani v jím sledovaném účelu ani v povaze konkursního řízení. Právo odstoupit od smlouvy podle § 14 odst. 2 ZKV je tedy právem majetkové povahy, které se promlčuje v obecné promlčecí době; opačný závěr odvolacího soudu správný není. Lze doplnit, že jsou-li splněny ostatní předpoklady odstoupení uvedené v § 14 odst. 2 ZKV, je dnem, kdy toto právo mohlo být vykonáno poprvé, den prohlášení konkursu. K tvrzením, která se pojí k dovolacímu důvodu dle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., Nejvyšší soud uvádí, že závěr, podle kterého pro řešení otázky, zda nastaly účinky prohlášení konkursu, není významné, zda rozhodnutí o prohlášení konkursu bylo dlužníkovi řádně doručeno a zda již nabylo právní moci a spory vyvolané konkursem lze projednat a rozhodnout i předtím, než usnesení o prohlášení konkursu nabude právní moci, formuloval (ve věci téže úpadkyně) již v usnesení ze dne 27. 2. 2006, sp. zn. 29 Odo 242/2006, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 2006, pod číslem 121, stejně jako závěr, že soudu rozhodujícímu spor vyvolaný konkursem posuzování těchto otázek nepřísluší. Přitom Nejvyšší soud sdílí názor žalovaného na účel těchto námitek.

Jelikož napadené rozhodnutí neobstálo v rovině právní, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), zrušil (včetně závislého výroku o nákladech odvolacího řízení); protože důvody zrušení dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i je (včetně závislého výroku o nákladech řízení) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).