Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.08.2007, sp. zn. 25 Cdo 296/2006, ECLI:CZ:NS:2007:25.CDO.296.2006.1

Žalobkyně se vůči žalovanému státu domáhá na náhradě škody zaplacení 1 270 911 Kč, představujících ušlé výnosy z připsaných úroků včetně povinného odvodu daně z příjmu za dobu od 14. 2. 1995 do 10. 4. 1997 z částky 7 000 000 Kč, kterou žalobkyně zaplatila na základě rozhodnutí ministra pro hospodářskou soutěž, jež bylo soudem zrušeno pro nezákonnost, a pokuta byla žalobkyni vrácena.

N e j v y š š í s o u d jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, oprávněnou osobou (účastníkem řízení), v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je důvodné. Zrušil proto rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Z odůvodnění:

Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka uplatňuje jako jeden z důvodů dovolání (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

Žalobkyně v dovolání namítá nesprávnost právního názoru odvolacího soudu, že uplatněný nárok na náhradu zisku, ušlého nezákonným odnětím peněžité částky po určitou dobu, představuje tzv. hypotetickou škodu, jež není skutečnou škodou ani ušlým ziskem, ale pouhou diskontní cenou, tj. za co Česká národní banka prodává peníze jiným bankám, tedy pouze jiným vyjádřením inflace, a že se v daném případě jedná o závazek nesouvisející s činností právního předchůdce žalobkyně, který tak nemohl smlouvou o prodeji podniku na žalobkyni přejít.

Zákon č. 58/1969 Sb., obsahující zvláštní úpravu odpovědnosti za škodu způsobenou orgánem státu, škodu blíže nedefinuje ani neupravuje rozsah její náhrady. Podle § 20 tohoto zákona pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem. Proto je třeba v této otázce vycházet z ustanovení § 442 obč. zák.

Podle § 442 odst. 1 obč. zák. se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk).

Za škodu se v právní teorii i praxi považuje újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného, a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi. Ušlý zisk je v podstatě ušlým majetkovým prospěchem spočívajícím v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí, pokud by nebylo došlo ke škodné události (srov. např. stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR Cpj 87/70, publikované pod č. 55 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1971). Lze jej spojovat i s tím, že z dispozice poškozeného byla protiprávně odňata věc, s níž nemohl po určitou dobu nakládat a nemohl ji tak využít k dosažení předpokládaného zisku, který by mu neušel, jestliže by nedošlo ke škodné události. Tento závěr lze vztáhnout i na peněžitou částku, kterou poškozený po určitou dobu postrádal z důvodu, že ji musel vynaložit na zaplacení finanční pokuty, uložené mu nezákonným rozhodnutím orgánu státu, jak tomu bylo i v daném případě.

Nelze proto souhlasit se závěrem odvolacího soudu o povaze uplatněného nároku jako „čistě hypotetické škody, jež nemá podklad v reálných zdrojích“, který nemůže představovat ušlý zisk. Je totiž nepochybné, že pokud žalobkyni (její právní předchůdkyni) v důsledku rozhodnutí žalované – následně soudem zrušeného pro nezákonnost – nebylo umožněno po určitou dobu disponovat se svými penězi, mohl jí ujít zisk, jehož by při běžném nakládání s těmito finančními prostředky za normálního běhu okolností dosáhla. Může jít jak o výnos z úroků z těchto peněz, byly-li vybrány z úročeného účtu, na němž byly uloženy, tak o výnos, který by částka přinesla při obvyklém způsobu hospodaření (nebyl-li by narušen zásahem plynoucím z povinnosti uložené nezákonným rozhodnutím) tím, že by na účet žalobkyně byla za normálních okolností uložena. Prokáže-li žalobkyně, že takový zisk mohla důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí, pokud by nebylo došlo k zaplacení pokuty na základě nezákonného rozhodnutí, je taková ztráta reálně ušlým ziskem ve smyslu ustanovení § 442 odst. 1 obč. zák. a podmínka odpovědnosti státu v podobě vzniku škody je tak naplněna. Odkaz odvolacího soudu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 38/2000, při zdůvodnění toho, proč „ušlým ziskem není újma vyjádřená paušálním ekvivalentem (míra inflace, diskontní úroková sazba atd.)“, není zcela přiléhavý, neboť jde o odlišný skutkový stav věci, resp. jinak pojatý nárok. Citované rozhodnutí se totiž týká otázky porušení zásady rychlosti řízení a vlivu průtahů soudního řízení na hodnotu v něm uplatněné pohledávky, vyjádřenou pomocí porovnání kupní síly pohledávky v různých obdobích.

Dovolací soud považuje dále za nesprávný závěr odvolacího soudu, že uplatněný nárok není závazkem, jež by souvisel s činností B. T., a. s., a že proto nemohl smlouvou o prodeji podniku přejít na žalobkyni.

Podle § 476 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, se prodávající písemnou smlouvou o prodeji podniku zavazuje odevzdat kupujícímu podnik a převést na něj vlastnické právo k podniku a kupující se zavazuje převzít závazky prodávajícího související s podnikem a zaplatit kupní cenu.

Podle § 477 odst. 1 obch. zák. na kupujícího přecházejí všechna práva a závazky, na které se prodej vztahuje.

Z kogentních ustanovení obchodního zákoníku vyplývá, že přechod všech práv a závazků nastává ze zákona, aniž by smluvní strany nebo třetí osoby musely uskutečnit nějaké další právní úkony, a že práva a povinnosti ze závazkových vztahů přecházejí na kupujícího bez ohledu na to, zda se řídí obchodním nebo občanským zákoníkem; nepřecházejí však závazky veřejnoprávní povahy. Nezáleží ani na tom, zda právním důvodem jejich vzniku byla smlouva nebo jiná právní skutečnost.

V dané věci je předmětem sporu materiální újma, která vznikla akciové společnosti B. T., a. s., v důsledku nezákonného rozhodnutí žalované tím, že musela zaplatit pokutu za jednání proti hospodářské soutěži a po určitou dobu tak s těmito penězi nemohla disponovat. Šlo tedy o záležitost týkající se její podnikatelské činnosti, právní předchůdkyně žalobkyně peníze na zaplacení pokuty čerpala z prostředků podniku a újma spočívající v tom, že přišla o zisk z odvedené částky, nepochybně svou povahou náleží k podniku a souvisí s jeho činností. Nárok na náhradu škody je pak pohledávkou (podle § 489 obč. zák. závazky vznikají z právních úkonů, zejména ze smluv, jakož i ze způsobené škody, z bezdůvodného obohacení nebo z jiných skutečností uvedených v zákoně), která vznikla právní předchůdkyni žalobkyně a stala se součástí podniku; v souladu s kogentními ustanoveními obchodního zákoníku o prodeji podniku pak tato pohledávka přešla jako aktivum na žalobkyni.

Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že odvolací soud otázku vzniku škody a její povahy, stejně jako otázku převodu práv a povinností ze smlouvy o prodeji podniku, nesprávně právně posoudil. Protože dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je naplněn, dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2, věta za středníkem, o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1 o. s. ř.).