Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 05.12.2006, sp. zn. 21 Cdo 2091/2005, ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.2091.2005.1

O k r e s n í s o u d v Benešově usnesením ze dne 9. 3. 2004 žalobě vyhověl a rozhodl, že zástavní dlužnice je povinna zaplatit zástavní věřitelce společnosti K., s. r. o., na náhradě nákladů řízení 3000 Kč. Z předložených listin a ze svého spisu zjistil, že pohledávka z úvěru, který K., a. s., poskytla dlužníku, byla smlouvou ze dne 25. 3. 2000 postoupena obchodní společnosti K., s. r. o., a že zástavní dlužnice byla o postoupení pohledávky informována v roce 2000. Protože byly prokázány všechny předpoklady uvedené v ustanovení § 200y a násl. o. s. ř., jsou podle názoru soudu prvního stupně splněny všechny podmínky pro nařízení prodeje zástavy.

K odvolání zástavní dlužnice K r a j s k ý s o u d v Praze usnesením ze dne 21. 12. 2004 usnesení soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil; současně rozhodl, že zástavní věřitelka společnost K., s. r. o., je povinna zaplatit zástavní dlužnici na náhradě nákladů řízení 13 225 Kč k rukám advokáta JUDr. J. P. Odvolací soud zjistil, že pravomocným usnesením Okresního soudu v Benešově ze dne 17. 6. 2003 byla zamítnuta žaloba, kterou se obchodní společnost K., s. r. o., jako zástavní věřitelka domáhala ve prospěch stejné pohledávky nařízení prodeje téže zástavy, jak to učinila v projednávané věci, a to s odůvodněním, že „zástavní věřitelka K., s. r. o., jíž byla pohledávka postoupena původním věřitelem K. bankou, a. s., nedoložila, že smlouva o postoupení pohledávky zajištěná zástavní smlouvou je účinná vůči dlužníku, neboť postupitel (K. banka, a. s.) nedoručil dlužníku oznámení o postoupení pohledávky a ani postupník (nový zástavní věřitel) dlužníku nedoložil postoupení pohledávky předložením postupní smlouvy,“ a že v projednávané věci se oproti němu „změnily poměry“ jen tím, že zástavní věřitelka K., s. r. o., podle svého tvrzení oznámila dlužníku a zástavní dlužnici „postoupení pohledávky zasláním postupní smlouvy.“ Poté, co dovodil, že uvedené usnesení „je svojí povahou rozhodnutím vydaným v nalézacím řízení a nejde o rozhodnutí ve věci výkonu rozhodnutí,“ že překážka věci pravomocně rozhodnuté je ve smyslu ustanovení § 159a odst. 5 o. s. ř. „dána i tehdy, jestliže skutek (skutkový děj) byl soudem posouzen po právní stránce nesprávně (tj. podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo sice správně určené, ale soudem nesprávně vyložené) nebo neúplně,“ a že o stejný předmět řízení „jde i tehdy, jestliže byl stejný skutek v novém řízení právně kvalifikován jinak, než v řízení původním,“ odvolací soud dospěl k závěru, že uvedená „změna poměrů“ nemůže opodstatnit nové projednání totožné věci, o níž bylo rozhodnuto pravomocným usnesením Okresního soudu v Benešově ze dne 17. 6. 2003. Právní názor vyslovený v tomto pravomocném usnesení je totiž nesprávný, neboť „předpokladem pro uplatnění nároku zástavního věřitele z titulu postoupení pohledávky vůči zástavní dlužnici bylo jen platné postoupení pohledávky a nikoliv současně i účinnost postoupení pohledávky vůči dlužníku“ (neúčinnost postoupení pohledávky vůči dlužníku má za následek jen to, že dlužník je povinen a oprávněn plnit „původnímu věřiteli a nikoliv postupníku“); protože tvrzená „nová skutečnost“ (o tom, že společnost K., s. r. o., jako postupník doložila dlužníku postoupení pohledávky) je „z hlediska právního posouzení uplatněného nároku zcela irelevantní“, nelze vycházet z toho, že „od doby předchozího posuzování nároku zástavního věřitele došlo ke změně stavu projednávané věci“ a že „v tomto novém řízení jde z tohoto pohledu o odlišnou věc, než která byla předmětem posuzování v rámci předchozího řízení.“ Uvedené platí obdobně též ohledně „nového stavu souvisejícího s oznámením postoupení pohledávky zástavní dlužnici,“ neboť úkon zástavní věřitelky K., s. r. o., který byl učiněn po vydání zamítavého rozhodnutí, „nijak nezměnil stav věci relevantní pro posuzování uplatněného nároku,“ navíc zástavní dlužnice byla o postoupení pohledávky vyrozuměna již dopisem postupitele ze dne 28. 3. 2000. Projednání nároku zástavní věřitelky v tomto řízení tedy brání překážka věci pravomocně rozhodnuté.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podaly dovolání obě účastnice.

Zástavní věřitelka K., s. r. o., namítá, že je třeba vycházet „z rozhodnutí R 39/88“, podle něhož překážka věci pravomocně rozhodnuté není dána v tom případě, jde-li sice v novém řízení o tentýž právní vztah mezi týmiž účastníky, avšak opírá-li se nově uplatněný nárok o jiné skutečnosti, které tu nebyly v době původního řízení a došlo k nim až později. Okresní soud v Benešově pravomocným usnesením ze dne 17. 6. 2003 zamítl žalobu proto, že „přímému dlužníku nebylo oznámení o postoupení pohledávky z 26. 8. 2003 zasláno;“ protože postupník K., s. r. o., poté ve dnech 20. 8. 2003 a 26. 8. 2003 opakovaně dlužníku zaslal „oznámení o postoupení pohledávky,“ nastala tu „nová skutečnost“, která odůvodňuje nové projednání věci. Zástavní věřitelka navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Zástavní dlužnice ve svém dovolání namítá, že „nejde o věc pravomocně rozhodnutou“ a že není správný názor odvolacího soudu, podle kterého pro „uplatnění nároku zástavního věřitele postačuje platné postoupení zajištěné pohledávky,“ a vytýká odvolacímu soudu, že se nezabýval promlčením uplatněného nároku. Podle názoru zástavní dlužnice je „právní situace, z níž zástavní věřitelka při podání své druhé žaloby vychází, situací odlišnou od stavu při podání první žaloby“ (oproti předchozímu řízení soud v druhém případě dospěl k závěru, že „byl doručen průkaz postoupení pohledávky a smlouva o postoupení pohledávky se stala účinnou“) a smlouva o postoupení pohledávky se ve skutečnosti zatím účinnou nestala, neboť dlužníku oznámení o postoupení pohledávky dosud nebylo řádně (v souladu se smluvním ujednáním) doručeno. Nárok zástavní věřitelky je navíc „z podstatné části“ promlčený, neboť nebylo prokazováno, že by zástavní věřitelka vůbec „v průběhu splácení svým úkonem přivodila splatnost celého dluhu,“ a „otázku promlčení je tedy třeba posuzovat u jednotlivých splátek.“ Dovolatelka dále dovozuje, že odvolací soud rozhodl chybně o náhradě nákladů řízení, a navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Krajský soud v Praze poté usnesením ze dne 21. 4. 2005 zamítl návrh zástavní dlužnice „na doplnění a opravu“ usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2004. Dospěl k závěru, že návrhu na doplnění usnesení nelze vyhovět, neboť byl podán opožděně (po uplynutí lhůty uvedené v ustanovení § 166 odst. 1 o. s. ř.), a že ve výroku o náhradě nákladů řízení nedošlo k chybě, která by mohla být postupem podle ustanovení § 164 o. s. ř. opravena.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala zástavní dlužnice dovolání. I když si – jak uvedla – je „vědoma“ toho, že její dovolání není přípustné, namítá, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení obsažené v usnesení ze dne 21. 12. 2004 je chybné a poškozuje „nejen zástavní dlužnici, ale i jejího právního zástupce“, a navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil.

Zástavní věřitelka obchodní společnost K., s. r. o., v průběhu dovolacího řízení oznámila, že zajištěnou pohledávku smlouvou ze dne 16. 12. 2005 postoupila společnosti D. bank A. v Německu, a navrhla, aby postupník vstoupil do řízení na její místo zástavní věřitelky. Vzhledem k tomu, že postup podle ustanovení § 107a o. s. ř. se v dovolacím řízení nemůže uplatnit (srov. § 243c odst. 1, část věty za středníkem, o. s. ř.), dovolací soud k tomuto návrhu nepřihlédl (§ 243c odst. 1, část věty před středníkem, a § 41a odst. 3 o. s. ř.).

Zástavní věřitelka obchodní společnost K., s. r. o., však za dovolacího řízení dnem 31. 8. 2006 zanikla a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006, ve znění usnesení ze dne 5. 12. 2006, bylo rozhodnuto, že v řízení bude pokračováno na jejím místě s Českou konsolidační agenturou; v dovolacím řízení bylo proto pokračováno na místě zástavního věřitele s touto právnickou osobou.

Protože uvedená dovolání zástavní dlužnice směřují proti rozhodnutím odvolacího soudu, proti nimž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, o. s. ř. a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Dovolání zástavní věřitelky proti usnesení odvolacího soudu ze dne 21. 12. 2004, ve výroku o zrušení usnesení soudu prvního stupně a o zastavení řízení je přípustné podle ustanovení § 239 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.