Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.10.2006, sp. zn. 21 Cdo 182/2006, ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.182.2006.1

Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné a že pracovní poměr účastníků skončil dohodou ke dní 30. 4. 2004. Žalobu odůvodnila zejména tím, že na základě pracovní smlouvy uzavřené na dobu určitou do 31. 8. 2004 pracovala u žalované od 1. 9. 2003 jako speditér s místem výkonu práce „vedlejší provozovna R.“. Po uplynutí tříměsíční zkušební doby úspěšně absolvovala písemný test a i poté byl zaměstnavatel s jejími pracovními výsledky spokojen a „neměl k nim negativních připomínek, což se odrazilo i ve skutečnosti, že žalobkyně byla od ledna 2004 povýšena na vyšší funkci – vedoucí směny.“ V jednání, které jí žalovaná vytýká v dopise ze dne 30. 4. 2004, nelze podle jejího názoru spatřovat porušení pracovní kázně, neboť pokyn žalované k vypracování zkušebního testu odmítla proto, že „při výkonu práce nepochybila,“ a žalovaná ostatně ani „nebyla oprávněna“ jí takový pokyn udělit. Žalobkyně považuje jednání žalované spočívající v opakovaném předkládání zkušebního testu za situace, kdy k pracovním výkonům žalobkyně nebylo negativních připomínek, a následné okamžité zrušení pracovního poměru „za protiprávní, šikanózní a v rozporu s § 7 odst. 2 zák. práce“.

O k r e s n í s o u d v Tachově rozsudkem ze dne 9. 11. 2004 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 7524 Kč „na účet zástupkyně žalobkyně“. Ve věci samé dospěl k závěru, že „s ohledem na všechny okolnosti případu“ nemůže být vytčené jednání žalobkyně, spočívající v odmítnutí vypracovat „přezkoušecí test“, hodnoceno jako porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. „Soud má za to,“ že za situace, kdy žalovaná – jak bylo prokázáno – „s ohledem na vstup České republiky do Evropské unie musela snížit stav zaměstnanců na pracovišti žalobkyně,“ jednala s nimi o skončení pracovního poměru dohodou, přičemž žalobkyně byla ochotna dohodu podepsat jen za předpokladu, že v ní bude uveden jako důvod skončení pracovního poměru nadbytečnost (což žalovaná odmítla), „bylo předložení testu žalobkyni k přezkoušení jejích znalostí ze strany žalované účelovým jednáním,“ když žalobkyni ani „nebyly vytýkány žádné nedostatky v práci, pro které by byl důvod ji přezkoušet.“ Podle názoru soudu prvního stupně „přezkušování pracovníků má mít určitá pravidla, nemůže být ponecháno zcela na libovůli zaměstnavatele,“ a žalobkyně tak za dané situace „nebyla povinna předmětnému testu se podrobit, když jí nebyl sdělen důvod, proč by test měla vypracovat, a bylo s ní jednáno o skončení pracovního poměru.“ Dovodil proto, že okamžité zrušení pracovního poměru žalobkyně je neplatné, a jelikož žalobkyně nemá zájem být u žalované zaměstnána, shledal opodstatněným rovněž požadavek žalobkyně na určení, že její pracovní poměr u žalované skončil dohodou ke dni 30. 4. 2004.

K odvolání žalované K r a j s k ý s o u d v Plzni rozsudkem ze dne 11. 4. 2005 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 6135,50 Kč „k rukám zástupkyně žalobkyně“. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně přihlédl k tomu, že žalovaná předtím, než se žalobkyní okamžitě zrušila pracovní poměr, jednala se žalobkyní o skončení pracovního poměru, navrhovala jí rozvázání pracovního poměru dohodou bez uvedení důvodu a vyplacení tzv. prémie ve formě dvou základních platů, a že poté, co žalobkyně odmítla podepsat navrženou dohodu (protože přes její „legitimní“ žádost v ní nebyl uveden důvod skončení pracovního poměru, kterým „byly jednoznačně organizační důvody“), žalovaná podrobila žalobkyni přezkušování ze stávajících znalostí, ačkoliv žalobkyně „byla hodnocena jako dobrá pracovnice a nedopustila se žádných závažných pochybení.“ Přes námitky žalované odvolací soud tyto okolnosti předcházející spornému okamžitému zrušení pracovního poměru považoval za významné pro posouzení dané věci, neboť – jak zdůraznil – „bylo prokázáno, že test za účelem zjištění znalostí byli nuceni vypracovávat i ti zaměstnanci, kteří na navrženou dohodu přistoupili,“ a naopak „pracovníkům, jejichž pracovní poměr neskončil, test zadán nebyl;“ takový krok podle názoru odvolacího soudu „není odpovídající situaci,“ protože zřejmě „nemá smysl zjišťovat znalosti u těch, kteří odcházejí, a nezjišťovat je u těch, kteří zůstávají.“ Odvolací soud proto „vyhodnotil toto chování žalované jako šikanózní,“ zjevně sledující poškození žalobkyně, a dovodil, že „již z tohoto důvodu nelze její odmítnutí vypracovat test považovat ve smyslu § 53 zák. práce za hrubé porušení pracovní kázně.“ Kromě toho vyslovil názor, že odmítnutí žalobkyně vypracovat zadaný test nelze považovat za porušení povinnosti vyplývající z ustanovení § 141a zák. práce, neboť – jak zdůraznil – „podle tohoto ustanovení je zaměstnavatel oprávněn uložit zaměstnanci účast na školení k prohloubení kvalifikace, jehož součástí může být i závěrečné přezkoušení k ověření získaných znalostí.

V daném případě však nešlo o prohloubení kvalifikace, když mělo jít o zjištění současných znalostí, a toto ustanovení neumožňuje zaměstnavateli, aby zaměstnance podrobil pouhému přezkoušení úrovně kvalifikace, kterou již osvědčil.“

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítala, že ověřovací test „jako první stupeň celopodnikového proškolení zaměstnanců“ vypracovávali „zcela prokazatelně“ všichni zaměstnanci více než čtyřiceti vedlejších provozoven žalované bez ohledu na to, zda jejich pracovní poměr měl skončit či nikoliv. „Rozhodujícím faktorem“ byla pouze a výhradně skutečnost, zda jejich pracovní poměr u žalované v předmětné době stále trval či nikoliv. Zdůraznila, že na proškolení byli zaměstnanci dlouhodobě upozorňováni na pracovních poradách a rovněž byli „předem upozorněni na to, že výsledky testu budou mít pro zaměstnavatele pouze orientační charakter“ a že „z jakýchkoliv neznalostí nebudou vyvozovány žádné pracovněprávní závěry, neboť jeho smyslem není hodnotit zaměstnance jako takové, ale ověřit úhrnný stav jejich znalostí ve velmi složitém oboru, jakým celní služby nepochybně jsou, a v důsledku tohoto zjištění správně nasměrovat proškolení k prohloubení kvalifikace.“ Takové proškolení následně skutečně proběhlo, a to u všech zaměstnanců vedlejších provozoven tak, aby „některé kategorie zaměstnanců či jednotlivci nebyli bezdůvodně znevýhodňováni.“

Žalovaná „nadále trvá na tom,“ že vytčené jednání žalobkyně „nelze hodnotit jinak, než jako zvlášť hrubé porušení pracovní kázně,“ neboť „bylo jednak urážlivé pro nadřízené zaměstnance, a v neposlední řadě mělo devastující vliv na pracovní morálku ostatních zaměstnanců.“

Soudy se však tomuto jednání a jeho způsobu nevěnovaly, „ač hodnocení tohoto jednání by mělo být prioritou soudního sporu,“ a namísto toho se zabývaly otázkou potenciálních organizačních změn, které jsou podle jejího názoru „nejméně podstatné a jedná se skutečně pouze o okolnosti případu.“

V hodnocení provedeného dokazování pak soudy podle mínění dovolatelky postupovaly „nepřípustně selektivním způsobem, když důkazy vedené ve prospěch žalované bez dostatečného odůvodnění nepřípustně bagatelizovaly, případně bez dalšího jen odmítly,“ ačkoliv žalovaná „má za evidentní, že provedené dokazování bylo dostatečně komplexní pro to, aby soud mohl rozhodnout v její prospěch.“ Žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby „věc vrátil soudu prvního stupně k novému hodnocení důkazů a konečnému objektivnímu rozhodnutí ve věci samé.“

Žalobkyně navrhla, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, neboť „je přesvědčena,“ že napadené rozhodnutí „neřeší žádnou z právních otázek, které uvádí ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř.,“ a tudíž nemá po právní stránce zásadní význam. Podle jejího názoru „je zákonná právní úprava v soudem posuzovaných právních otázkách jednoznačná a kogentní.“

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), se nejprve zabýval tím, zda v posuzovaném případě je dovolání přípustné. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno žádné rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá – srov. § 241a odst. 2 a § 242 odst. 3 o. s. ř.), že na základě pracovní smlouvy ze dne 26. 8. 2003 uzavřené na dobu určitou do 31. 8. 2004 žalobkyně pracovala u žalované od 1. 9. 2003 jako speditérka na vedlejší provozovně R. Po skončení dohodnuté tříměsíční zkušební doby, v níž měla školitele, žalobkyně úspěšně vypracovala obecný test a v průběhu pracovního poměru jí nebyly vytčeny žádné závažné nedostatky v práci. Dne 26. 4. 2004 byla žalobkyně vyzvána vedoucím vedlejší provozovny R., aby vypracovala „obecný test znalostí z oblasti jejích každodenních úkolů – Společný tranzitní režim (T1/T2) k tomu, aby byly ověřeny její kvalifikační předpoklady pro práci na VP (vedlejší provozovně).“ Po cca 20-ti minutách žalobkyně sdělila vedoucímu, že test odmítá vypracovat, a žalovaná jí na to dopisem ze dne 28. 4. 2004 oznámila, že nevypracování testu „hodnotí jako nevyhovující výsledek, což odůvodňuje závěr, že není dostatečně způsobilá k výkonu své práce podle pracovní smlouvy,“ a současně ji vyzvala „k nápravě tohoto stavu nejpozději do 30. 4. 2004, kdy proběhne opakované ověření znalostí z oblasti její působnosti.“ Dne 30. 4. 2004 žalobkyně přes výzvu vedoucího vypracování testu opětovně odmítla; žalovaná toto jednání posoudila jako zvlášť hrubé porušení pracovní kázně a z tohoto důvodu dne 30. 4. 2004 okamžitě zrušila se žalobkyní pracovní poměr podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce.

Za tohoto skutkového stavu řešil odvolací soud mimo jiné právní otázku, zda se zaměstnanec dopustí porušení pracovní kázně tím, že nerespektuje pokyn zaměstnavatele a odmítne vypracovat „obecný test znalostí“ k ověření jeho kvalifikačních předpokladů pro výkon sjednané práce. Poznatky, jež byly získány v souvislosti se sledováním pravomocných rozhodnutí soudů (srov. § 14 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích), nasvědčují tomu, že tato právní otázka je odvolacími soudy rozhodována rozdílně a její výklad se dosud neustálil. Vzhledem k tomu, že posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu z tohoto hlediska rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je v tomto směru podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.