Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2006, sp. zn. 11 Tdo 952/2006, ECLI:CZ:NS:2006:11.TDO.952.2006.1

Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného P. P. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 8. 2005, sp. zn. 9 To 44/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 1 T 4/2001.

Z odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 3. 2005, sp. zn. 1 T 4/2001, byl obviněný P. P. uznán vinným několika skutky kvalifikovanými jako pokračující trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. (body I./1. až 19. výroku o vině), dva trestné činy zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák. (body II./1. a 3.) a trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1, 3 tr. zák. (bod II./2.), přičemž trestné činnosti se dopustil způsobem v rozsudku podrobně rozvedeným. Byl za to odsouzen podle § 250 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let, k jehož výkonu byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále bylo podle § 228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o jeho povinnosti k náhradě způsobené škody.

Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný P. P. odvolání, na jehož podkladě rozhodl Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. 8. 2005, sp. zn. 9 To 44/2005, tak, že napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil pouze ve výroku o náhradě škody vztahujícím se k bodu I./9. výroku o vině a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř., přičemž v ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek beze změny.

Citovaný rozsudek odvolacího soudu byl doručen ustanovenému obhájci obviněného JUDr. J. H. a Krajskému státnímu zastupitelství v Ústí nad Labem shodně dne 7. 9. 2005. Obviněnému byl rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně doručen dne 19. 4. 2006, a to v rámci výslechu po jeho zatčení dne 18. 4. 2006.

Proti shora uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze a v návaznosti na to i proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem podal obviněný P. P. prostřednictvím svého zvoleného obhájce JUDr. J. K. dovolání, které bylo doručeno Krajskému soudu v Ústí nad Labem jako soudu prvního stupně dne 19. 6. 2006. Obviněný napadl svým dovoláním výroky o vině i výroky o náhradě škody obou shora uvedených rozhodnutí. Jako dovolací důvod především uvedl, že v posuzované věci byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení a veřejném zasedání o odvolání, přičemž odkázal na ustanovení § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřuje obviněný v tom, že mu soudy obou stupňů odňaly právo na obhajobu, neboť rozhodovaly v jeho nepřítomnosti, což obviněný považuje za nepřípustné s ohledem na ustanovení § 202 odst. 4 tr. ř.

Obviněný P. P. dále ve svém dovolání zpochybnil postup soudu při hlavním líčení konaném dne 30. 3. 2005, které bylo provedeno v jeho nepřítomnosti v řízení proti uprchlému. Podle názoru obviněného však nebyla splněna žádná z podmínek ustanovení § 302 tr. ř., neboť obviněný ani nevycestoval mimo Českou republiku a ani se neskrýval. Závěry soudu, podle nichž se obviněný skrýval a nezdržoval se v místě svého trvalého bydliště, vycházejí ze zprávy Policie České republiky, ale podle obviněného nejsou správné. K tomu obviněný uvedl, že se po celou dobu až do svého zatčení zdržoval v místě svého trvalého bydliště v L. a že nedokáže pochopit, proč zde nebyl zastižen Policií České republiky. Jak dále obviněný připomenul, nejenže se neskrýval, ale navíc byl zaměstnán u V. B. v B. na základě dohod o provedení práce ze dnů 1. 12. 2004, 31. 12. 2004 a 4. 4. 2005, přičemž mu uvedený zaměstnavatel rovněž pronajal byt na adrese B., okr. L. Následně pracoval u Ing. S. N. v D., kde mu bylo rovněž poskytnuto ubytování, přičemž od 1. 9. 2005 do 14. 9. 2005 a dále od 31. 3. 2006 do 5. 4. 2006 byl v pracovní neschopnosti, a to na základě potvrzení vystaveného MUDr. V. S., praktickou lékařkou v B. n. O. Přitom obviněný převzal obsílku Okresního soudu v Litoměřicích v jiné své trestní věci, což má rovněž svědčit o tom, že se neskrýval.

V závěru svého dovolání obviněný P. P. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem a aby vrátil věc Krajskému soudu v Ústí nad Labem k novému projednání a rozhodnutí.

K dovolání obviněného P. P. se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Státní zástupkyně považuje za zcela správný závěr soudů ohledně naplnění podmínek pro řízení proti uprchlému ve smyslu § 302 a násl. tr. ř., protože obviněný při prvním výslechu uvedl adresu pro doručování, na které se nezdržoval, a orgánům činným v trestním řízení nesdělil její změnu. Vzhledem k tomu státní zástupkyně souhlasí s postupem soudů obou stupňů, pokud všechny písemnosti určené obviněnému doručovaly v souladu s ustanovením § 306 odst. 1 tr. ř. jen obhájci, který byl obviněnému ustanoven. Státní zástupkyně proto navrhla odmítnout podané dovolání jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud předně shledal, že dovolání obviněného P. P. nebylo podáno v zákonné lhůtě, a to z následujících důvodů.

Z trestního spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem vedeného pod sp. zn. 1 T 4/2001 totiž Nejvyšší soud mimo jiné zjistil, že usnesením ze dne 30. 3. 2005 vyhlášeným v rámci hlavního líčení rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem o konání řízení proti obviněnému P. P. jako o řízení proti uprchlému, a provedl tak hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného. Jak dále vyplývá z uvedeného trestního spisu, odvolací soud rovněž vedl řízení proti obviněnému jako řízení proti uprchlému a veřejné zasedání tohoto soudu proběhlo v souladu s ustanovením § 306 odst. 2 tr. ř. taktéž bez přítomnosti obviněného.

S ohledem na smysl a zásady řízení proti uprchlému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že se v rámci tohoto řízení vůči obviněnému neuplatní pro doručování opisu rozhodnutí odvolacího soudu obecná ustanovení trestního řádu o doručování rozhodnutí, tj. ustanovení § 130 tr. ř. a § 137 odst. 4 tr. ř., ale postup při doručování se řídí výlučně speciální úpravou obsaženou v ustanovení § 306 odst. 1 tr. ř. Vzhledem k tomu pak i lhůta pro podání dovolání ve smyslu § 265e tr. ř. běží toliko od okamžiku doručení rozhodnutí odvolacího soudu obhájci obviněného, který je v této lhůtě oprávněn podat za něj dovolání. Má-li obhájce za to, že se proti obviněnému konalo řízení proti uprchlému, ač pro takový postup nebyly splněny zákonné podmínky podle § 302 tr. ř., a v důsledku toho byla obviněnému znemožněna účast na hlavním líčení či veřejném zasedání, jde o důvod pro podání dovolání ve smyslu § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. (srov. rozhodnutí pod č. 57/2005-II. Sb. rozh. tr.).

Pokud však obviněný P. P. své dovolání podané proti výše citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze doručil Krajskému soudu v Ústí nad Labem až dne 19. 6. 2006, je nutné takto podané dovolání považovat za opožděné, byť by případně námitky uplatněné v dovolání naplňovaly dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.

V této souvislosti je třeba pro úplnost dodat, že i za situace, kdyby obhájce obviněného nepodal dovolání v zákonné lhůtě, mohl obviněný využít práva daného mu ustanovením § 306a odst. 2 tr. ř. a do osmi dnů od doručení pravomocného rozsudku soudu prvního stupně se mohl domáhat zrušení takového rozsudku a opětovného provedení hlavního líčení. O této možnosti byl obviněný v souladu s ustanovením § 306a odst. 2 tr. ř. poučen dne 19. 4. 2006 při svém výslechu po zatčení dne 18. 4. 2006 (o jeho konání byl vyrozuměn i obhájce obviněného), v jehož rámci mu byl předán rozsudek soudu prvního stupně, jakož i rozsudek soudu druhého stupně. Po vyslechnutí tohoto poučení však obviněný uvedl, že návrh na zrušení rozsudku soudu prvního stupně nepodává a že netrvá na novém provedení řízení.

Tímto způsobem mohl obviněný P. P. bez toho, aby splnil jakékoliv další formální předpoklady, dosáhnout nového projednání věci v řízení před soudem prvního stupně, resp. v návaznosti na to i před soudem odvolacím. Tuto možnost však v zákonné lhůtě nevyužil. Přitom právní institut nového projednání věci připuštěný ustanovením § 306a odst. 2 tr. ř. je určen právě pro odstranění důsledku konání řízení proti uprchlému záležejícího v původním projednání věci bez účasti obviněného.

Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného P. P. podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř. jako opožděné.