Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.01.2007, sp. zn. 29 Odo 1297/2004, ECLI:CZ:NS:2007:29.ODO.1297.2004.1

Rozsudkem ze dne 24. 10. 2002 K r a j s k ý s o u d v Ostravě ve vztahu k žalovanému JUDr. V. H., jako správci konkursní podstaty úpadkyně „R., a. s.“ v likvidaci, určil, že žalobkyně má vůči úpadkyni pohledávku z nezaplacené kupní ceny dle kupní smlouvy z 11. 8. 1995 ve výši 12 672 563 Kč a směnečnou pohledávku vtělenou do 11 kusů cizích směnek vystavených na vlastní řad žalobkyně, z toho u 10 směnek se směnečnou sumou po 2 000 000 Kč a u jedné směnky se směnečnou sumou 1 500 000 Kč, celkem tedy pohledávku ve výši 21 500 000 Kč (bod I. výroku) a zamítl žalobu o určení, že žalobkyně má vůči téže úpadkyni pohledávku z nezaplacené kupní ceny dle kupní smlouvy z 11. 8. 1995 ve výši 103 483 461 Kč, pohledávku z nezaplacené úplaty za postoupení pohledávky ve výši 3 439 766 Kč a pohledávku z neuhrazených nákladů soudního směnečného řízení ve výši 380 338 Kč (bod II. výroku). Dále určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod III. výroku). Zamítavý výrok ohledně částky 103 483 461 Kč soud prvního stupně odůvodnil tím, že pohledávka je promlčená, jelikož k jejímu písemnému uznání došlo 23. 10. 1997 a přihláška pohledávky do konkursu byla podána až 24. 10. 2001, tj. po uplynutí čtyřleté promlčecí doby dle § 407 odst. 1 obch. zák.

N e j v y š š í s o u d dovolání zamítl.

Z odůvodnění:

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (a se zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.

Pro právní posouzení věci jsou pak rozhodné především skutkové závěry, podle kterých:

1) Usnesením ze dne 27. 9. 2001, sp. zn. 33 K 6/98, prohlásil Krajský soud v Ostravě konkurs na majetek obchodní společnosti „R., a. s.“ v likvidaci.

2) Podáním datovaným 23. 10. 1997 pozdější úpadkyně písemně uznala svůj určitý závazek vůči dovolatelce ve výši 103 483 461 Kč.

3) Dovolatelka přihlásila pohledávku ve výši 103 483 461 Kč do konkursu vedeného na majetek úpadkyně dne 24. 10. 2001.

4) Žalovaný při jednání před odvolacím soudem dne 19. 4. 2004 namítl promlčení pohledávky.

Se zřetelem k době, kdy mělo dojít k písemnému uznání závazku (23. 10. 1997), je pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodný především výklad zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění zákonů č. 264/1992 Sb., č. 591/1992 Sb., č. 600/1992 Sb., č. 286/1993 Sb., č. 156/1994 Sb., č. 84/1995 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 142/1996 Sb. a č. 77/1997 Sb.

Podle ustanovení § 323 odst. 1 obch. zák., uzná-li někdo písemně svůj určitý závazek, má se za to, že v uznaném rozsahu tento závazek trvá v době uznání. Tyto účinky nastávají i v případě, kdy pohledávka věřitele byla v době uznání již promlčena.

Ustanovení § 407 odst. 1 obch. zák. pak určuje, že uzná-li dlužník písemně svůj závazek, běží nová čtyřletá promlčecí doba od tohoto uznání. Týká-li se uznání pouze části závazku, běží nová promlčecí doba ohledně této části.

Z ustanovení § 20 odst. 8 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném k 24. 10. 2001, tj. ve znění zákonů č. 122/1993 Sb., č. 42/1994 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 117/1994 Sb., č. 156/1994 Sb., č. 224/1994 Sb., č. 84/1995 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 151/1997 Sb., č. 12/1998 Sb., č. 27/2000 Sb., č. 30/2000 Sb., č. 105/2000 Sb., č. 214/2000 Sb., č. 368/2000, č. 370/2000 Sb. a č. 120/2001 Sb., se podává, že přihláška pohledávky má pro běh lhůty pro promlčení a zánik práv stejné účinky jako uplatnění práva u soudu.

Dle ustanovení § 122 odst. 2 obč. zák., konec lhůty určené podle týdnů, měsíců nebo let připadá na den, který se pojmenováním nebo číslem shoduje se dnem, na který připadá událost, od níž lhůta počíná. Není-li takový den v posledním měsíci, připadne konec lhůty na jeho poslední den.

Podle ustanovení § 558, věty první, obč. zák., uzná-li někdo písemně, že zaplatí svůj dluh určený co do důvodu i výše, má se za to, že dluh v době uznání trval.

Z ustanovení § 122 odst. 2 obč. zák. vyplývá, že kdyby účinky uznání závazku nastaly 23. 10. 1997, pak by posledním dnem nové čtyřleté promlčecí doby (§ 407 odst. 1 obch. zák.) bylo úterý 23. 10. 2001 a závěr, že přihláška pohledávky podaná ve středu 24. 10. 2001 je z pohledu běhu této promlčecí doby opožděná (podaná po jejím uplynutí), by byl správný. Dovolatelka na podporu argumentace, že tomu tak není, odkazuje především na literaturu, která se zabývá výkladem občanskoprávních norem (§ 34, § 558 obč. zák.), přičemž občanskoprávní teorie vskutku vychází z názoru, že uznání dluhu je jednostranným právním úkonem dlužníka adresovaným věřiteli (srov. k tomu např. Jehlička, O. – Švestka, J. – Škárová, M. a kol: Občanský zákoník. Komentář. 10. vydání, Praha, C. H. Beck 2006, str. 984 bod 2. poznámek k § 558). Stejný názor ve vztahu k ustanovení § 558 obč. zák. zaujímá ve své rozhodovací praxi Nejvyšší soud (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2002, sp. zn. 33 Odo 507/2001, ze dne 23. 1. 2003, sp. zn. 33 Odo 779/2002 a ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 26 Cdo 2425/2002). Byť se ustanovení § 558 obč. zák od ustanovení § 323 obch. zák. liší v tom, že jeho obsahem musí být (k tomu, aby šlo o platné uznání občanskoprávního dluhu) i vyjádření příslibu zaplatit dluh (srov. k tomu opět posledně cit. dílo, tamtéž), není to důvodem chápat i uznání závazku podle ustanovení § 323 obch. zák. jinak než jako jednostranný právní úkon dlužníka adresovaným věřiteli.

Je stěží představitelné, aby uznání závazku bylo jednostranným úkonem dlužníka, který nemá adresáta. V takovém případě by totiž – dovedeno ad absurdum – jeho účinky nastávaly, ať by adresátem uznání byl kdokoliv. Jinak řečeno, v takovém případě by za uznání závazku mohl být (v případě, že by se tohoto závazku týkal) pokládán např. i obsah obchodní korespondence, kterou dlužník vedl s osobou odlišnou od věřitele uznaného závazku, nebo dokonce písemně zaznamenaný obsah dlužníkovy porady s jeho advokátem o způsobu vedení sporu s takovým věřitelem. Na tomto základě Nejvyšší soud uzavírá, že také písemné uznání určitého závazku ve smyslu ustanovení § 323 odst. 1 obch. zák. je jednostranným úkonem dlužníka adresovaným věřiteli. Tento závěr však není konečnou odpovědí na otázku, odkdy začíná v případě uznání závazku běžet nová promlčecí doba. Odpověď na tuto otázku přitom poskytuje přímo dikce ustanovení § 323 odst. 1 a § 407 odst. 1 obch. zák.

Podle přesvědčení Nejvyššího soudu výraz „v době uznání“ obsažený v § 323 odst. 1 obch. zák. má z hlediska časových účinků obsahově stejný význam jako obrat „od tohoto uznání“ obsažený v ustanovení § 407 odst. 1 obch. zák.

Právní teorie ani soudní praxe doposud nepochybovala o tom, že okamžik, ke kterému v intencích § 323 odst. 1 obch. zák. nastávala vyvratitelná domněnka existence uznaného závazku, se pojil s vlastním vyhotovením písemného uznání dlužníkem, a nikoliv teprve s dobou jeho následného dojití do sféry adresáta (věřitele). To přitom je plně v souladu s logikou věci; zákon zde vychází z předpokladu, že dlužník v době pořízení písemného uznání závazku má (musí) vědět, jaké jsou jeho závazky. Obráceně pak platí, že lze stěží presumovat (a vyvratitelnou domněnku existence závazku založit) vědomost dlužníka o stavu uznaného závazku v pozdějším časovém okamžiku nahodile závislém na době, kdy se uznání závazku ocitne v dispoziční sféře adresáta (věřitele). Tvorba zákonů a obecněji pak tvorba právního pojmosloví přitom spočívá na zásadě jednoznačnosti užitých pojmů, z nichž vyplývá i požadavek na stálost pojmosloví, tedy požadavek, aby vždy, kdy je v textu právního předpisu použit týž výraz, bylo tím míněno totéž. Závěru, že citovanými obraty užitými v ustanoveních § 323 odst. 1 a § 407 odst. 1 obch. zák. zákonodárce tomuto požadavku dostál, nasvědčuje i obsahová příbuznost obou ustanovení. Jinak řečeno, rozumí-li se dobou uznání ve smyslu ustanovení § 323 odst. 1 obch. zák. doba vyhotovení písemného uznání závazku dlužníkem, pak neexistuje žádný rozumný důvod, pro který by při respektování zásad popsaných v předchozím odstavci měl být pojem obsažený v ustanovení § 407 odst. 1 obch. zák. („od tohoto uznání“) vyložen jinak.

Opačný výklad by vedl k závěru, že za určitých okolností by pro věřitele bylo absurdně výhodnější zpochybnit okamžik doručení uznání (posunout jej k pozdějšímu okamžiku) a tím prodloužit běh doby určené k vymožení uznané pohledávky. Závěr, podle kterého běží promlčecí doba již ode dne, kdy dlužník uznání vyhotovil, je naopak plně v souladu s tím, že uskutečnění tohoto jednostranného právního úkonu je plně v dispozici dlužníka a je rovněž na něm, zda tím, že uznání včas předá, věřiteli vůbec umožní těžit z výhod, jež takovým uznáním (včetně nové promlčecí doby) co do snazší vymožitelnosti své pohledávky získal.

Právní posouzení věci odvolacím soudem, je tedy správné a dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. dán není. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 o. s. ř.).