Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.01.2007, sp. zn. 25 Cdo 2855/2004, ECLI:CZ:NS:2007:25.CDO.2855.2004.1

Žalobce (obchodní společnost) se domáhá náhrady škody, kterou mu žalovaný způsobil tím, že v rozporu s nájemní smlouvou ve stanoveném termínu nevrátil pronajatý osobní automobil Opel Omega Automatic, který mu byl dne 4. 3. 1996 odcizen z parkoviště plaveckého stadionu v P.

N e j v y š š í s o u d jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou – účastníkem řízení, věc projednal a dospěl k závěru, že dovolání proti měnícím výrokům rozsudku odvolacího soudu, které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je důvodné, a proto rozhodnutí soudu druhého stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Zčásti směřuje dovolání proti rozhodnutí, vůči němuž zákon tento mimořádný opravný prostředek nepřipouští, proto bylo dovolání v této části odmítnuto.

Z odůvodnění:

Žalovaný podle obsahu dovolání napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, aniž zřejmě rozlišil, že jeho součástí je i výrok, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku k částce 353 350 Kč s příslušenstvím. K dovolání proti tomuto výroku ovšem není žalovaný subjektivně legitimován. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku totiž plyne, že dovolání může podat jen ta strana (účastník řízení), jíž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě, jíž byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jejích právech, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Odvolací soud potvrzením zamítavého výroku nevyhověl odvolání žalobce a tím, že požadovaná povinnost žalovanému uložena nebyla, nevznikla mu újma odstranitelná zrušením této části rozhodnutí. Protože dovolání žalovaného v tomto rozsahu směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl.

Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel uplatňuje jako důvod dovolání (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

Podle § 442 odst. 1 obč. zák. hradí se skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). Podle odstavce 2 tohoto ustanovení škoda se hradí v penězích; požádá-li však o to poškozený a je-li to možné a účelné, hradí se škoda uvedením do předešlého stavu.

Za škodu, jejíž vznik je jednou z podmínek odpovědnosti za škodu podle § 420 odst. 1 obč. zák., se v právní teorii i praxi považuje újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného, a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi. Skutečnou škodou na věci je nutno rozumět takovou újmu, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí a která představuje majetkové hodnoty, jež je třeba vynaložit k uvedení věci do předešlého stavu. Jde-li o škodu způsobenou na věci, v důsledku jejího poškození či zničení se majetkový stav vlastníka věci snižuje (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR Cpj 87/70, publikované pod č. 55 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1971). Právní úvaha odvolacího soudu, že ke škodě v majetkové sféře žalobce došlo v okamžiku, kdy mu žalovaný nevrátil automobil, je správná, neboť právě tím došlo ke snížení majetkového stavu žalobce o hodnotu vozu, přičemž odpovědnost žalovaného se odvozuje z porušení právní povinnosti pronajatou věc po uplynutí sjednané doby vrátit pronajímateli. Podmínka vzniku škody jakožto jedna z podmínek odpovědnosti za škodu tak byla splněna. To platí i za situace, že ztrátu pronajatého vozidla bezprostředně způsobila jeho odcizením třetí osoba (nezjištěný pachatel), a neměnila by na tom nic ani okolnost, že by žalobce neopomenul vozidlo pojistit a vznikl by mu nárok na pojistné plnění.

Právní vztah mezi účastníky je však modifikován tím, že žalobce v souvislosti s nájmem vozidla žalovanému „prodal CDW“ (zkratka pro anglický termín collision damage waiver). Tímto pojmem se obecně označuje právní institut zejména anglosaského práva, jehož smyslem je zjednodušit odpovědnostní vztahy vznikající při poškození či ztrátě pronajímaného vozidla. Pronajímatel je podle něj oprávněn přijmout předem od nájemce určitou úplatu a zavazuje se, že v případě vzniku škody na pronajatém vozidle bude mu škoda uhrazena právě a pouze z této částky, čímž se zároveň zříká (anglické sloveso to waive – vzdát se, zřeknout se nároků) nároku na náhradu škody, který by mu jinak podle zákona vůči nájemci náležel. Takové ujednání je podle názoru odvolacího soudu neplatné, jakožto dohoda, kterou se žalobce předem vzdal práv, jež mu mohla v budoucnosti vzniknout (podle § 574 odst. 2 obč. zák. dohoda, kterou se někdo vzdává práv, jež mohou v budoucnosti teprve vzniknout, je neplatná).

S tímto právním posouzením sporného ujednání dovolací soud nesouhlasí. Je pravdou, že ustanovení § 574 odst. 2 obč. zák. má kogentní charakter a jeho smyslem je vyloučit taková ujednání, jimiž se účastník právního vztahu bez dalšího předem vzdává svých práv, která mu doposud nevznikla a která může nabýt teprve v budoucnu. O takový případ se však v dané věci nejedná. Protože právní institut tzv. CDW není obsažen jako typová smlouva v českém právním řádu, musí být dohoda účastníků posuzována jako tzv. nepojmenovaná (inominátní) smlouva ve smyslu ustanovení § 51 obč. zák. Při výkladu jejího obsahu a jeho právním hodnocení pak musí být přihlédnuto i k tomu, že šlo o smlouvu mezi žalobcem jako podnikatelem nabízejícím určité služby žalovanému, který byl jeho zákazníkem, a to za použití předtištěných smluvních vzorů žalobce.

Odvolací soud při posuzování předmětného ujednání vyšel ze skutkového zjištění (jeho správnost není dovoláním napadána a nepodléhá tak dovolacímu přezkumu), že žalobce se zavázal pronajímané vozidlo pojistit s tím, že jeho případné nároky v souvislosti s poškozením či ztrátou vozu (odcizením) budou uspokojeny touto cestou, nikoliv uplatněním nároku na náhradu škody vůči žalovanému jako nájemci. Mělo se tak stát za úplatu, když tzv. CDW bylo označeno jako „příplatek za případnou nehodu“, pokrývající „veškerou nebo část odpovědnosti za ztrátu, poškození nebo odcizení vozidla s výjimkou ztráty nebo poškození vozidla zapříčiněné schválně nebo pod vlivem alkoholu či drog, neoprávněného a nedovoleného užití vozidla, nepravdivých informací“. Je třeba přisvědčit odvolacímu soudu v tom, že porušení smluvní povinnosti vůz pojistit ze strany žalobce není v příčinné souvislosti se vznikem škody, která mu vznikla jako bezprostřední důsledek toho, že vozidlo mu nebylo žalovaným vráceno, a že škoda nespočívá v tom, že neobdržel pojistné plnění. Smluvní závazek pronajímatele sjednat pojištění, z nějž bude hrazena případná škoda vzniklá některým ze způsobů ve smlouvě uvedených, však odlišuje posuzovaný právní vztah od případů, které má na mysli a na které dopadá sankce absolutní neplatnosti podle § 574 odst. 2 obč. zák. Žalobce totiž nesjednal se žalovaným, že se bez dalšího předem vzdává svých nároků na náhradu škody, nýbrž ujednal za úplatu, že při případně vzniklé škodě své nároky proti nájemci uspokojí přijetím pojistného plnění podle pojistné smlouvy, již se výslovně zavázal uzavřít, a nebude náhradu požadovat vůči žalovanému samotnému. Nejde tedy o vzdání se práva z odpovědnosti za škodu (ve smyslu základu nároku jako takového), které může v budoucnu za jakýchkoliv okolností vzniknout, nýbrž o ujednání o způsobu a rozsahu náhrady škody pro případ, že vznikne určitým způsobem vymezeným ve smlouvě, a to pouze ve vztahu mezi účastníky závazkového právního vztahu; výše škody se tím vůči žalovanému redukuje na paušálně stanovenou částku, tj. nevratnou částku zaplacenou na tzv. CDW, zatímco nároky poškozeného vůči ostatním subjektům (buď náhrada škody ve vztahu k přímému původci škody – pachateli odcizení, anebo pojistné plnění ve vztahu k pojišťovně, bylo-li by bývalo sjednáno) zůstávají nedotčeny. Takový výklad je ostatně v souladu se zásadou výkladu příznivějšího pro spotřebitele, která se uplatňuje u tzv. spotřebitelských smluv, i se zásadou pacta sunt servanda. Odpovídá totiž tomu, jak bylo předmětné ujednání oběma stranami míněno, a tomu, co žalobce žalovanému za úplatu nabízel. Nelze přitom odhlédnout od okolnosti, že pronajímatelem garantované pojištění vozidla, z nějž má být ku prospěchu nájemce uspokojena případná újma na pronajímané věci, může být velmi důležitým prvkem pro rozhodování nájemce, zda uzavře smlouvu. Na základě takové nabídky pronajímatele totiž vynakládá poměrně významnou částku (v daném případě šlo o více než třetinu celkové úplaty) bez nároku na její vrácení v případě bezeškodního průběhu nájemního vztahu, a to právě proto, že jej zbavuje obav z důsledků případné škody na věci; bez toho by možná k uzavření nájemní smlouvy ani nepřistoupil.

Vzhledem k ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. (pro řízení u dovolacího soudu platí přiměřeně ustanovení o řízení před soudem prvního stupně, pokud není stanoveno něco jiného; ustanovení § 92 a 95 až 99 a 107a však pro řízení u dovolacího soudu neplatí) nemohl se dovolací soud zabývat procesní obranou žalovaného směřující k započtení jeho až v dovolání tvrzeného nároku na náhradu škody vůči pohledávce žalobce. Jde totiž o obranu proti návrhu ve smyslu ustanovení § 98, věty druhé, o. s. ř., která není v dovolacím řízení dovolena.

Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) není správný; Nejvyšší soud jej proto ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ve vztahu k částce 303 350 Kč se 17% úrokem z prodlení z částky 353 350 Kč od 31. 7. 1996 do zaplacení, a ve výrocích závislých (náhrada nákladů řízení) zrušil (§ 243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř.) a vrátil věc v tomto rozsahu Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.