Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2005, sp. zn. 33 Odo 563/2004, ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.563.2004.1

K odvolání žalobce M ě s t s k ý s o u d v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3. 12. 2003 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a zdůraznil, že dárce musí prokázat, že učinil výzvu ke vrácení daru a že ji řádně odůvodnil. Z výzvy musí být patrno, kdo, vůči komu a z jakého důvodu ji činí, a výzva musí obsahovat popis závadného chování obdarovaného tak, aby bylo zřejmé, v jakých skutečnostech spatřuje dárce porušení dobrých mravů. Jen doručením takovéto výzvy žalované mohlo v této věci dojít ke zrušení darovací smlouvy ex nunc a obnovení předchozího stavu, tedy vlastnického práva žalobce. To ovšem platí jen za předpokladu, že by žalovaná darované nemovitosti stále vlastnila. Jestliže však po 24. 7. 1996 byly nemovitosti již vlastnictvím žalovaného (tj. mimo vlastnickou dispozici žalované), nemohlo po tomto datu vlastnické právo na žalobce přejít a výzvy doručené žalované po 24. 7. 1996 již byly bez právního významu. Proto zůstává jen tvrzení žalobce o ústních výzvách v roce 1995 a ohledně nich soud prvního stupně správně uzavřel, že postrádaly důvod vrácení daru a popis chování žalované, v němž je spatřováno porušení dobrých mravů, a tedy že byly neplatné podle § 37 odst. 1 obč. zák.

Vlastníkem nemovitostí je žalovaný; žalobce proto nemá právo na ochranu vlastnického práva podle § 126 obč. zák. a nedůvodný je i jeho požadavek na zaplacení částky 700 000 Kč představující hodnotu nemovitostí. Na tu by měl žalobce právo jen v případě, že by po zrušení darovací smlouvy žalovaná vůči němu nesplnila svoji restituční povinnost. Ke zrušení smlouvy však nedošlo, a tak soud prvního stupně právem žalobu v celém rozsahu zamítl.

Proti tomuto rozsudku, a to v celém jeho rozsahu, podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z přesvědčení, že otázka platnosti jeho právních úkonů byla v napadeném rozhodnutí řešena v rozporu s hmotným právem a toto rozhodnutí má proto po právní stránce zásadní význam. Pokud jde o dovolací důvody, žalovaný namítl, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Procesní vadu spatřoval v tom, že soud prvního stupně neprovedl žádné dokazování ohledně závadného chování žalované, které bylo důvodem jeho výzvy ke vrácení daru, a v rozporu s § 120 o. s. ř. tak nezjistil okolnosti rozhodné pro posouzení věci. Nesprávnost právního posouzení věci pak podle názoru žalobce tkví v tom, že jeho právní úkony směřující ke vrácení daru byly shledány neurčitými a tedy neplatnými. I když nebylo prokázáno, že by ve své ústní výzvě ke vrácení daru v létě 1995 uvedl konkrétní chování, jímž žalovaná porušila dobré mravy, není pochyb o tom, že žalované bylo zcela zřejmé, na základě jakých skutečností se žalobce domáhá vrácení darovaných nemovitostí, a že vůli žalobce v tomto směru projevenou bez jakýchkoli pochybností vnímala. Tento projev vůle byl dostatečně určitý, a proto již v roce 1995 došlo k obnovení vlastnického práva žalobce. Kupní smlouva, kterou žalovaná uzavřela se žalovaným v roce 1996, je tudíž neplatná. I kdyby pak uvedená ústní výzva byla pro neurčitost neplatná, jsou platné jeho další písemné právní úkony obsažené v žalobě a v jejích doplňcích. Jestliže tyto úkony učinil až poté, co žalovaná přestala být vlastnicí darovaných nemovitostí, vzniklo žalobci proti ní právo na peněžitou náhradu. Žalobce navrhl, aby byly zrušeny rozsudky soudů obou stupňů a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná zpochybnila přípustnost dovolání poukazem na to, že posouzení otázky platnosti právních úkonů žalobce nemá obecný dopad na případy obdobné povahy a navíc její řešení odvolacím soudem je v souladu s ustálenou judikaturou a s hmotným právem. Proto by mělo být dovolání žalobce odmítnuto. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 4. 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Podle písm. b) tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Tímto ustanovením nemůže být přípustnost dovolání žalobce založena, jelikož napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí první rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal.

Zbývá tedy přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu k žalobě na určení vlastnictví žalobce k nemovitostem, které byly předmětem daru, a k žalobě na jejich vyklizení vychází z toho, že v době, kdy žalovaná byla ještě vlastnicí těchto nemovitostí, neučinil žalobce platný úkon směřující ke vrácení daru, a spočívá tak na řešení otázky platnosti ústních výzev žalobce učiněných vůči žalované v roce 1995 z hlediska jejich určitosti. Výrok, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu, jímž se žalobce pro případ, že bude zamítnuta jeho určovací žaloba, domáhal zaplacení částky 700 000 Kč jako náhrady hodnoty daru, je pak postaven na závěru, že výzvy žalobce ke vrácení daru učiněné v době, kdy žalovaná již nemovitosti nevlastnila, postrádají právní význam a nejsou způsobilé nastolit účinky předvídané v § 630 obč. zák. Jelikož přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. může být dána jen zásadním právním významem otázky, o jejíž řešení se rozhodnutí o uplatněném nároku opírá, je v případě, že rozhodnutí o jednotlivých nárocích nebo jejich částech spočívá na řešení různých právních otázek, nutno zkoumat jejich zásadní význam po právní stránce odděleně. Dovolání pak je přípustné jen proti těm výrokům, pro které bylo podstatné a rozhodující řešení otázky, jíž je možno přiznat zásadní právní význam.

Už v usnesení ze dne 9. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 821/2000, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“), svazku 1, pod č. C 23, vyslovil dovolací soud názor, že o rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam, nýbrž rozhodnutí musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Obdobný závěr pak přijal i v usnesení ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněném v Souboru, svazku 1, pod č. C 71.

Z pohledu této judikatury, od níž nemá dovolací soud důvodu se odchýlit, není možno považovat za otázku zásadního právního významu otázku platnosti ústních právních úkonů, jimiž žalobce vyzval žalovanou v roce 1995 ke vrácení daru, neboť její řešení spočívá na zcela konkrétních a jedinečných skutkových okolnostech a chybí tak potřebný zobecňující význam pro rozhodovací činnost soudů vůbec. Kromě toho, není-li sporu o tom, že žalobce ve svých ústních projevech nekonkretizoval, jaké chování žalované ho vedlo k požadavku na vrácení daru (a tímto skutkovým závěrem je dovolací soud s ohledem na to, že přípustnost dovolání je zvažována pouze z hlediska § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., vázán – srov. § 241a odst. 3 o. s. ř. omezující uplatnění dovolacího důvodu směřujícího ke zpochybnění skutkových závěrů, na nichž postavil odvolací soud své rozhodnutí, na dovolání přípustná podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř. či podle obdobného užití těchto ustanovení), je závěr o neplatnosti tohoto právního úkonu v souladu s ustálenou soudní praxí a tedy i s hmotným právem. V tomto směru stačí odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1620/2001, uveřejněný v Souboru, svazku 22, pod č. C 1598. Pak ovšem výrokům napadeného rozsudku, jimiž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o zamítnutí žaloby na určení vlastnictví žalobce a na vyklizení nemovitostí žalovaným, nelze přiznat zásadní právní význam a dovolání směřující proti nim není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Proto nezbylo, než je v tomto rozsahu podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítnout.

Jiná je situace, pokud jde o otázku, zda účinky předpokládané v § 630 obč. zák. nastávají i tehdy, učinil-li dárce projev vůle, jímž se na obdarovaném domáhá vrácení daru, až v době, kdy obdarovaný již není vlastníkem darované věci. Tato otázka dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla řešena a navíc – jak bude uvedeno dále – ji odvolací soud vyřešil v rozporu s hmotným právem. Proto je výrok, jímž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na zaplacení částky 700 000 Kč, rozhodnutím odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu a dovolání proti němu je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Dovolací soud proto poté, co konstatoval, že dovolání se opírá o způsobilý dovolací důvod, že obsahuje náležitosti uvedené v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že je splněna i podmínka uvedená v § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř., přezkoumal tento výrok podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.