Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.11.2005, sp. zn. 21 Cdo 2939/2004, ECLI:CZ:NS:2005:21.CDO.2939.2004.1

Ačkoliv byl vklad zástavního práva na základě zástavní smlouvy v roce 1994 proveden, má žalobce za to, že zástavní smlouva je neplatná. Důvod neplatnosti spatřuje v první řadě v její neurčitosti. Zatímco odstavec první zástavní smlouvy uvádí, že zástava se zřizuje k zajištění pohledávky vzniklé z úvěrové smlouvy č. 201494067, jež byla uzavřena na částku 4 900 000 Kč, zástavní smlouva ve svém druhém článku uvádí, že smlouva se uzavírá k zajištění dlužníkova závazku ve výši 6 615 000 Kč z výše uvedené smlouvy o úvěru, a v článku 9 zástavní smlouvy se uvádí, že „Katastrální úřad v K. vyznačí v příslušném katastru nemovitostí zástavní právo ve prospěch I. banky, a. s., k zajištění pohledávky ve výši 1 211 000 Kč.“ Další důvod neplatnosti spatřuje žalobce v tom, že zajišťovaná pohledávka v době uzavření zástavní smlouvy vůbec neexistovala a právně neexistovala ani úvěrová smlouva. V článku 15 úvěrové smlouvy ze dne 19. 10. 1994 bylo totiž ujednáno, že smlouva je sice platná ode dne jejího podpisu, ovšem účinnosti nabývá až po předložení dohodnutých dokladů a splnění dohodnutých podmínek. Dohodnuté podmínky – předložení registrovaných zástavních smluv a předložení výpisu z katastru nemovitostí – nebyly při uzavírání zástavní smlouvy splněny. „Neplatnost zástavního práva“ shledává žalobce dále v tom, že v době podání návrhu na vklad zástavní smlouvy nebyla ani sama zástavní smlouva účinná, neboť podle jejího článku 10 smlouva nabývá účinnosti dnem vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v K.

O k r e s n í s o u d v Kolíně rozsudkem ze dne 29. 10. 2003 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Poté, co dospěl k závěru, že žalobce má naléhavý právní zájem na žalobou požadovaném určení, neboť jeho právní postavení, co se týče omezení jeho vlastnického práva, je nejisté, a že věcná legitimace u žalobce vyplývá z toho, že je právním nástupcem v katastru nemovitostí zapsaného vlastníka zastavených nemovitostí, a u žalovaného z toho, že je právním nástupcem oprávněného ze zástavní smlouvy, se soud prvního stupně zabýval posouzením existence zástavního práva. Dovodil, že předmět zástavního práva je v zástavní smlouvě řádně označen, že smlouva obsahuje i ujednání o tom, jakou pohledávku zástava zajišťuje (zajištění závazku dlužníka v celkové výši 6 615 000 Kč ze smlouvy o úvěru ze dne 19. 10. 1994, uzavřené mezi K. S., s. r. o., a I. bankou, a. s.), že celková výše pohledávky včetně příslušenství činí 6 615 000 Kč a že účastníci, „jak vyplývá z bodu 10, omezili výši celkové pohledávky 6 615 000 Kč na částku 1 211 000 Kč,“ jak „logicky vyplývá z jazykového vyjádření zástavní smlouvy.“ Odmítl tvrzení žalobce, že zajišťovaná pohledávka v době uzavření zástavní smlouvy neexistovala a že právně neexistovala ani úvěrová smlouva. Není totiž v rozporu se zákonem, aby účastníci smlouvy vázali vznik práva na splnění podmínky ve smyslu § 36 obč. zák. a podmínky dohodnuté v článku 15 úvěrové smlouvy byly splněny.

K odvolání žalobce K r a j s k ý s o u d v Praze rozsudkem ze dne 5. 5. 2004 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení 10 150 Kč k rukám advokáta. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalobce má na požadovaném určení naléhavý právní zájem a že účastníci jsou v řízení věcně legitimováni. Za správné považoval i skutkové a právní závěry soudu prvního stupně. Dle jeho názoru byla zajištěná pohledávka ve smlouvě ze dne 19. 10. 1994 označena určitě, srozumitelně a jednoznačně jako „pohledávka ve výši 6 615 000 Kč včetně příslušenství“, kterou má Investiční a poštovní banka, a. s., vůči společnosti K. S., s. r. o., na základě smlouvy o úvěru ze dne 19. 10. 1994, kterou se dlužník zavázal vrátit v dohodnutých splátkách do 20. 7. 1998. Podle článku 9 smlouvy mělo zástavní právo zajišťovat označenou pohledávku do výše 1 211 000 Kč, což platná právní úprava nevylučovala. Možnost zástavou zajistit celou pohledávku obsahuje totiž i možnost zabezpečit jen část pohledávky, tedy konkrétní pohledávku do sjednané výše. Protože zákon k platnosti zástavní smlouvy nevyžaduje, aby v ní určená pohledávka, kterou má zástavní právo zajišťovat, skutečně existovala, je platná zástavní smlouva i tehdy, jestliže zajišťovaná pohledávka nikdy nevznikla, zanikla ještě před uzavřením zástavní smlouvy nebo pohledávka, která má vzniknout teprve v budoucnu, ve skutečnosti nevznikne, apod. Neexistuje-li pohledávka, která má být zajištěna zástavním právem, není to důvodem k neplatnosti smlouvy, ale důsledkem je, že zástavní právo nevznikne. Z toho, že v projednávané věci úvěrová smlouva umožňovala čerpání úvěru do výše 4 900 000 Kč a zbytek zajišťované pohledávky představoval sjednané úroky z poskytnutého úvěru, nelze dovozovat, že zajištěná pohledávka nevznikla. Za neopodstatněnou považoval rovněž námitku, že do katastru byla vložena neúčinná smlouva (v článku 10 bylo stanoveno, že zástavní smlouva nabývá účinnosti dnem vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí), neboť, je-li smlouva, jako v daném případě, perfektní, je účinná bez ohledu na to, že k věcněprávním účinkům smlouvy dochází až vkladem do katastru.

V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., když za otázku zásadního právního významu považuje, „zda vznikne zástavní právo k pohledávce zajištěné zástavním právem pouze do určité výše, když pohledávka zajišťovaná nevznikne ve výši sjednané ve smlouvě, vznikne však alespoň ve výši, do níž bylo sjednáno zajištění,“ žalobce namítá, že, nevznikla-li celá zajišťovaná pohledávka, nemohlo vzniknout zástavní právo ani k části této pohledávky, neboť ustanovení § 151a obč. zák. o zřízení zástavního práva do určité výše výslovně nehovoří. Zajišťovaná pohledávka ve výši 6 615 000 Kč nikdy nevznikla, neboť úvěrová smlouva umožňovala čerpat pouze 4 900 000 Kč a jen tato částka mohla být zajištěna; jistina pohledávky nemohla dosáhnout a ani nedosáhla částky 6 615 000 Kč. I když je zajištěna pohledávka 6 615 000 Kč jen do výše 1 211 000 Kč, je nutné, aby vznikla pohledávka nikoliv pouze ve výši 1 211 000, ale ve výši, jež je ve smlouvě označena, tedy ve výši 6 615 000 Kč. Podle přesvědčení dovolatele pohledávka je ze zákona zajištěna i s příslušenstvím a identifikuje se tudíž podle jistiny, jinak by se měnila v průběhu narůstání příslušenství i identifikace pohledávky, což je nepřijatelný závěr. Platí-li, že zástavní právo nevznikne, nevznikne-li zajišťovaná pohledávka, byť by zástavní smlouva byla platná, skutečnost, že má tato pohledávka být zajištěna jen do určité výše, ve které pohledávka skutečně vznikla, na tomto právním závěru ničeho nemění. Nevznikla-li proto pohledávka v plné výši, nemohlo vzniknout ani zástavní právo zajišťující ji jen zčásti. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o. s. ř.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.); to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky (§ 237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení (§ 237 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).

Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

V projednávané věci odvolací soud řešil právní otázku, zda vznikne zástavní právo tehdy, má-li být podle zástavní smlouvy zajištěna zástavním právem pohledávka jen do určité výše. Uvedená právní otázka dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena. Vzhledem k tomu, že její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.